Na edinburském hřbitově Canongate Kirkyard se jeden z hrobů pohybuje. To se v něm obrací ekonom a filozof Adam Smith, jenž o Britech mluvil jako o národu kramářů. „Založit velikou říši, jejímž jediným účelem je vychovat samé zákazníky, by se na první pohled mohlo hodit jen národu kramářů. Ve skutečnosti je to pro národ kramářů zcela nevhodné; ale mimořádně se to hodí národu, jehož systém vlády kramáři ovlivňují.“

Později si tuto charakteristiku půjčovali francouzští revolucionáři (ačkoli patrně ne sám Napoleon, jemuž bývá připisována nejčastěji). Chtěli tím naznačit, že namísto nadšení pro myšlenku dávají větší význam účetnické úzkoprsosti; že zkrátka know-how je jim víc než je ne sais quoi.

Kéž by. Na konci druhého červnového týdne, ještě tak trochu ve stínu koronavirových kotrmelců, si někdo ve Whitehallu vzpomněl, že se blíží konec přechodného období, během něhož ještě obchodní vztahy EU a Británie fungují po brexitu jako za stara. Bylo by dokonce možné je ještě prodloužit.

V tu chvíli oznámil ministr pro úřad vlády Michael Gove, že v případě, že by Londýn a Brusel náhodou k dohodě o vzájemném obchodu nedospěly, evropské zboží nebude zprvu v britských přístavech podrobeno celním kontrolám. Bylo by to prý pro britské podnikatele příliš obtížné.

Aha, řeknete si. Při pohybu druhým směrem samozřejmě kontroly probíhat budou; eurocelníci a jejich prostory jsou připraveni již dnes. Naproti tomu Britové vycvičili za posledních 18 měsíců z potřebných 50 tisíc nových státních zaměstnanců pouhé čtyři tisíce, píšou londýnské Timesy.

Na druhý den oznámil ministr Gove, že Britové o prodloužení přechodného období (které by jim umožnilo sehnat někoho, kdo by za ně o obchodní dohodě fundovaně vyjednával) ani žádat nebudou. Když brexit, tak brexit. Adam Smith by zasloužil aspoň deku navíc. Britskou, pochopitelně.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Daniel Deyl