Demokracie je teoreticky skvělá. V praxi je to nesmysl. I vy v Americe to jednou poznáte, vzkázal kdysi do Spojených států vlivný státník své doby. „Socialismus vždycky začíná u demokracie. Levice chce prosadit tuhle myšlenku demokracie, která se promění v socialismus, který se zase pokaždé promění v komunismus.“

Autorem prvního citátu je Benito Mussolini, který na onu myšlenku demokracie mnoho nedal. „Lidé nevědí, co chtějí, co je pro ně nejlepší,“ říkával rád s (tentokrát) nevyřčenou premisou, že jemu řečená vědomost upřena není.

Druhý výrok, jenž mluví o nevyhnutelnosti proměny demokracie v komunismus, je podstatně čerstvější: vylezl v půli května z úst jistého Ryana Kelleyho. Pokud budeme mít velkou smůlu, ještě o tomhle chlapíkovi vydatně uslyšíme.

Guvernér a jeho hlas

Kelley – mimochodem účastník útoku na Kongres z 6. ledna loňského roku – je jedním z uchazečů o nominaci na guvernérskou kandidaturu za Republikánskou stranu v americkém státě Michigan. Před primárkami, které o osobě kandidáta rozhodnou, je ve voličských preferencích na vedoucí pozici. Ztrácí na něj i Tudor Dixonová, jinak největší favoritka, již podporuje Donald Trump. (Michigan tak získal ojedinělou pozici: je nejspíš jediným politickým kolbištěm dneška, na němž je Trumpův člověk tou rozumnější bytostí.)

Michigan je s deseti miliony obyvatel desátým nejlidnatějším státem USA; jeho HDP je o vlásek větší než česká a slovenská ekonomika dohromady. Jeho guvernér není starosta Kotěhůlek, aby bylo možné jeho hlas jen tak ignorovat. A protože současná guvernérka Gretchen Whitmerová nesedí ve svém křesle úplně pevně (v posledních průzkumech s ní vyjádřilo spokojenost pouze 52,6 procenta potenciálních voličů), můžeme se v listopadu snadno dočkat Kelleyho zvolení.

Hlas republikánského kandidáta není docela ojedinělý. Při zpětném pohledu slyšíme jeho souznění s argumentem ultrakonzervativní John Birch Society z šedesátých let o tom, že princip „jeden člověk = jeden hlas“ je šikmou plochou vedoucí k socialismu. Synchronní pohled zase ukazuje jeho blízkost s názory protagonistů autoritářského způsobu vlády (Viktor Orbán), nepříčetné ozbrojené agrese (Anders Breivik) nebo obojího (Vladimir Putin).

Lidová demokracie

Kelley však jde ještě o krůček dál. Orbán přišel s termínem neliberální demokracie; podle Breivika je zase současná západní demokracie příliš slabá a potřebuje rozhodněji bránit (především před vlivem politického islámu); Putin mluví o demokracii řízené. I komunistické vlády někdejšího sovětského bloku přijaly termíny lidově demokratické zřízení či demokratický socialismus. Když československý bolševik v roce 1945 ovládl lidovecké noviny Lidové listy, přejmenoval je na Lidovou demokracii (asi aby si to čtenář nespletl s nějakou jinou, nelidovou demokracií). Nikdo ze jmenovaných se nechtěl k rezignaci na obsah slova demokracie otevřeně přiznat.

Mezi západními politiky tak je Ryan Kelley svého druhu výjimkou. Není divu, protože jeho výrok nesnese konfrontaci s… inu, téměř s ničím. Zopakujme ten klenot ještě jednou: „Socialismus vždycky začíná u demokracie. Levice chce prosadit tuhle myšlenku demokracie, která se promění v socialismus, který se zase pokaždé promění v komunismus.“

Bylo by zajímavé vědět, co pan Kelley považuje za socialismus a komunismus; zobecňující povaha jeho tvrzení to úplně neusnadňuje. Pomozme si tedy odhadem: komunismus coby beztřídní společnost, v níž každý pracuje podle svých schopností a dostává podle svých zásluh, nikdy nikde neexistoval. Sami komunisté to bezděky přiznávali, když říkali, že socialismus již vybudovali (v Československu nastal ten slavný okamžik v roce 1960) a nyní budují komunismus.

Žádná vláda však nikdy ani nedeklarovala (a že jinak ve svůj prospěch takové vlády deklarovaly lecjaký nesmysl), že by se jí vybudování komunismu podařilo.

Těžko tak může pan Kelley mít na mysli právě takové společenské uspořádání. Zbývá tedy druhá možnost, uspořádání zcela jiné – vláda komunistů. Děsí-li se jí, činí dobře; jak víme, byly to vlády bez výjimky špatné. Za dílčí úspěchy nutily své lidi platit cenu neúměrně vysokou; své země dovedly k rozkladu mravnímu i ekonomickému. O tom dnes pochybují snad jen v Caracasu, v Pchjongjangu a v Berkeley.

Krev, ne volby

Pokud však pan Kelley má na mysli tyto (pro)sovětské vlády, pak není jasné, odkud bere jejich socialistický (a původně demokratický) původ. Cesta těchto komunistů k moci vedla vždy přes revoluci, puč, ústí hlavně pušky a krev, nikoli přes hlasovací urny. Moskva učila své zahraniční nohsledy, jak mají svým domácím demokratům zakroutit krkem, ne jak je porazit ve volbách. Žádná ze zemí, které sovětští komunisté uchvátili, ať už formou včlenění do SSSR, nebo jejich ovládáním coby satelitních zemí, nepostupovala cestou, již pan Kelley popsal: demokracie, ergo vznik socialismu, ergo vznik komunismu (či alespoň vlády s deklarovanou ambicí komunismus v budoucnu vybudovat).

Zdá se tedy, že stran komunismu pan Kelley pouze bezduše mlátil pantem, protože ví, že oním slovem lze beztrestně strašit. Kauzální propojení demokracie a socialismu je jiná, podstatně ošidnější věc. Podle mnoha republikánů je socialistou kdokoli s názory kdekoli nalevo od Attily; kromě Che Guevary a Kim Ir-sena jsou to také Joe Biden, prakticky každý volič Demokratické strany a kolektivně všichni Švédové. To máme slušné rozpětí politických přesvědčení.

Těžko tedy posoudit, o které z mnoha verzí socialismu pan Kelley ve svém výroku mluvil. Logické by bylo, kdyby měl na mysli vládu sociální demokracie, protože ta skutečně z mnohých voleb po celém svobodném světě vítězně vychází. Kelleyho smůla je v tom, že nikde na Západě ani v jediném případě nevedlo takové její vítězství k převzetí moci komunisty. Španělsko, Francie, Řecko a snad Itálie k tomu místy neměly daleko, ale nikdy na to skutečně nedošlo. Mezitím v Německu, Británii, Nizozemsku i samotných Spojených státech se sociální demokraté dostávají k moci pravidelně, aniž by to znamenalo byť jen náznak komunistické hrozby.

Snad se na tomto místě sluší připomenout, že jak Hitler, tak Stalin považovali za svoji největší politickou konkurenci právě sociální demokraty. Ocitl by se pan Kelley v pěkné partě, jen co je pravda, pokud by svůj výrok myslel právě takto.

Bratr bratru škodil

Také je však možné, že michiganský guvernérský pretendent se chtěl prostě vyznat z nechuti k nejtvrdšímu výkladu socialistického postulátu o společenském vlastnictví výrobních prostředků. Tento výklad, právě v podání někdejšího sovětského bloku, samozřejmě vnímal společenské vlastnictví prakticky výhradně jako vlastnictví státní – i družstevní hospodaření bylo družstevní jen na papíře. Všechno patří všem a my zastupujeme vás, proto to vše patří nám, říkaly zločinné mocenské kliky.

Mít nechuť k čemusi takovému je jistě zdravé – ale i tady je háček. Nejenže společenské vlastnictví nemusí znamenat vlastnictví státní (nejjednodušším příkladem budiž kterákoli veřejně obchodovaná akciová společnost), nýbrž ani každé státní vlastnictví nemusí být zhoubné (viz třeba hospodaření norského suverénního fondu).

Zároveň je vhodné mít na paměti, čím že si státní vlastnictví výrobních prostředků získalo tak špatné jméno. Kvazikomunističtí mafiáni v zemích sovětského bloku se často v čele ekonomických subjektů chovali nekompetentně, když to řekneme hodně kulantně; často jednali korupčně; všeobecně konali s nedostatkem zodpovědnosti plynoucím přímo z faktu, že na prosperitě jimi ovládaných subjektů nebyli osobně závislí.

To se dnes učí na základní škole. Takto zkřivené netržní poměry znamenaly, že firmy neprosperovaly. Nedostatek konkurence je nenutil ke smysluplné aktivitě. Schopní lidé nemohli najít uplatnění, protože jejich místa zabíraly nomenklaturní kádry. Syn otce nenáviděl a bratr bratru škodil; obecně vládly filcky a nekázeň.

Mnozí lidé – například typu pana Kelleyho – jako by se však domnívali, že komunistická zvůle, korupce, neschopnost a nezodpovědnost mají na ekonomický nešvar patent. Že veškeré zlo plyne právě ze státního vlastnictví výrobních prostředků, a že tedy čím méně státu, tím méně nešvaru. Myšlenka, že by státní vlastnictví ekonomického konání bylo jen jedním ze způsobů, jak dusit smysluplnou aktivitu, jako by je docela minula.

Jackpot Alibaba

A přece je to nepochybně tak. Vezměte si svět rizikového kapitálu. Venture capitalists (obtížně se to překládá do češtiny – rizikoví kapitalisté zní neohrabaně) se v druhém desetiletí nového milénia rozhodli, že nasypou stovky miliard dolarů do začínajících podniků v naději, že jedna taková sázka vyhraje jackpot v podobě dalšího Facebooku nebo Alibaby.

Nejvýznamnějším z původců tohoto stavu věcí je Masajoši Son, japonský investor korejského původu, jenž v roce 1998 koupil slušný podíl právě v Alibabě za dvacet milionů dolarů. Jak internetový obchod Jacka Maa rostl v jednu z největších firem planety, hodnota Masajošiho podílu se vyšplhala do okolí sto miliard.

Vojtěch Velický

Masajoši si z toho odnesl nezlomné přesvědčení o vlastní genialitě. (Taky byste si říkali, že jste fakt bourák, kdybyste vyhráli ve Sportce pár milionů.) Veden tímto přesvědčením chodí po světě a rozdává spoustu peněz jiným začínajícím firmám. On i jeho konkurenti-kolegové z branže se věru činí; na konci letošního března fungovalo jen v USA 607 jednorožců, startupů v soukromém vlastnictví, jejichž teoretická hodnota čítá přes miliardu dolarů. Pětasedmdesát z nich se do řečené elitní společnosti dostalo během prvního letošního čtvrtletí.

Většina těchto firem působí v internetové ekonomice, jejíž zákony jsou nelítostné: ať děláte, co děláte, vítězové jsou na vašem specifickém trhu jen jeden či dva – a berou všechno. Jednou z nich byla firma WeWork, jež si pronajímala kanceláře en bloc a po kouskách je pronajímala dál koncovým zákazníkům, firmám či jednotlivcům.

Expanze vědomí

Na tom není nic světoborného, nebýt toho, že charismatický zakladatel WeWork Adam Neumann dokázal přesvědčit Masajošiho, že jeho firma „expanduje vědomí lidstva“. Na základě toho z investora postupně vytáhl celkem jedenáct miliard dolarů. Že totálně zpackal zamýšlený vstup na burzu a musel nakonec firmu opustit, přičemž pěkné čtyři miliardy skončily v jeho vlastní kapse, je druhá věc. Důležité pro tento text je, že mezitím přivedl na mizinu spoustu konkurentů, kteří se nemohli s cenami WeWork měřit – kdežto Neumannovi bylo jedno, že prodělává, protože seděl na Masajošiho miliardách.

WeWork se stal flagrantním případem nedokonalého tržního fungování internetové ekonomiky, nepřirozeně nafouknuté penězi lidí, jako je Masajoši Son. (On samozřejmě neriskoval pouze své peníze – největším investorem ve Vision Fundu jeho SoftBank je Saúdská Arábie.) Podobné je to na celé startupové scéně: investoři přijali hru na to, že na výsledcích hospodaření nesejde, dokud firmě roste tržní podíl. Když takový jednorožec kápl na štědrého investora, mohl si dělat, co ho napadlo, a zrušit při tom realističtěji – poctivěji – jednající konkurenty.

Co z toho plyne? Postavení mnoha jednorožců na trhu je stejně nepřirozeně chráněné jako za reálného socialismu národní podniky. Jestli se na trhu neprosadíte proto, že vám v tom brání ideologií živená byrokracie, nebo proto, že váš konkurent natrapíroval svého Masajošiho v obzvlášť velkorysé chvilce, je prakticky jedno. V jednom případě hraje stát klíčovou roli, ve druhém žádnou, ale výsledek je víceméně tentýž. Problém není specifický pro socialismus; je jím nedostatečně omezená moc jedněch nad druhými.

Korekce jako pointa

Hledáte pointu? Máte ji mít. Po krachu IPO WeWork a několika dalších podobných karambolech (včetně nástupu inflace a geopolitické nejistoty) svět rizikového kapitálu náhle utáhl šrouby. Vlivná investiční firma Sequoia Capital vydala v druhé půli května pro své klienty prezentaci nazvanou Přizpůsobte se, abyste přežili. Vyzývá firmy, do nichž investuje, aby dvakrát obrátily každou korunu.

A zlé zprávy stíhaly technologický sektor jedna za druhou: startupový „inkubátor“ Y Combinator varoval firmy, že jejich hospodaření je jejich věc, i kdyby v následujících dvou letech nezískaly ani pětník. Taxislužba Bolt přes noc propustila 7200 zaměstnanců. Propouštěly Netflix i Robinhood; Uber přestal nabírat nové zaměstnance. A Masajošiho SoftBank ohlásila za loňský rok nejhorší ztrátu za celou svoji existenci.

Proč je to důležité? Firmám, které přišly o existenci kvůli nesmyslnému přeinvestování víceméně náhodně vybraných konkurentů, už to život nevrátí. Přinejmenším je ale možné, že současná korekce přinese poměry méně pokřivené, snesitelnější. A takovou korekci může připustit jen systém, který je schopen a ochoten vnímat podněty zdola. V politickém kontextu jsme si zvykli říkat takovému systému demokracie, pane Kelley. Dokud bude té korekce schopen, měl by přežít i vás.