Španělská socialistická dělnická strana (PSOE) premiéra Pedra Sáncheze utrpěla poslední květnovou neděli v místních a regionálních volbách krutou prohru. Španělé volili ve dvanácti ze sedmnácti oblastí (či „autonomních společenství“, zhruba odpovídajících českým krajům). Sánchezovi socialisté vládli v devíti z nich, ale obhájili pouze dvě na severu země; o složení vlád dalších dvou se minulý týden jednalo a ostatních pět převzali opoziční konzervativci z Lidové strany. Ti ovládli kromě osmi společenství (z toho šest nově) i dvě samostatně volící autonomní města, Ceutu a Melillu.

Sánchez zareagoval kontraintuitivně: posunul na 23. července datum voleb parlamentních, které se původně měly konat v prosinci. Pokusil se tak minimalizovat riziko, že si jeho kabinet dalším vládnutím – a nově nesnadnou spoluprací s regionálními vůdci – dále uškodí. Podle listu El País tak chce lidovcům zabránit v získávání dalších bodů a vehnat je do spolupráce s krajně pravicovou stranou Vox, čímž by se u značné části voličů zdiskreditovali.

„Lid rozhodne“

Sám to pochopitelně takto neprezentoval. „Osobně přebírám odpovědnost za výsledky a cítím, že je nutné reagovat. Mnoho premiérů, ačkoli vládli bezchybně, to nedokázalo,“ pochválil se Sánchez sám, když už to neudělali voliči. „Je třeba, aby španělský lid sám objasnil, kdo by měl zemi v této fázi vést. Nejlepší bude, když se Španělé k politickému směřování země vyjádří co nejdříve,“ řekl Sánchez během krátkého televizního vystoupení ještě v neděli večer. Mimořádné zasedání kabinetu jeho rozhodnutí o rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných všeobecných voleb potvrdilo.

Ještě dva týdny před volbami to přitom vypadalo, že Sánchezova strana může v komunálních a regionálních volbách dopadnout podstatně lépe. Premiérovi se povedlo na začátek předvolební kampaně načasovat setkání s americkým prezidentem Joem Bidenem v Bílém domě. Mluvili o strategických otázkách od války na Ukrajině po obchod a imigraci, pročež Sánchez vypadal důležitě. Tak o tom rovněž psaly noviny. „Setkání se také náhodou shoduje se začátkem kampaně pro místní a regionální volby ve Španělsku, což je skutečnost, která pomůže vůdci PSOE (Španělské socialistické dělnické strany) zviditelnit se před hlasováním 28. května,“ napsal deník El Mundo.

Daniel Deyl

Španělská vláda usilovala o setkání tváří v tvář s Bidenem dva a půl roku. To jediné, co se Sánchezovi zprvu podařilo, bylo pár sekund rozhovoru v roce 2021 na summitu NATO v Bruselu (což vyvolalo posměch opozice). O něco lepší to bylo při Bidenově návštěvě Madridu v rámci summitu NATO loni v červnu; o dalšího půl roku později vedli oba muži před kamerami dlouhý rozhovor na neformálním setkání během summitu G20 v Indonésii.

Hra na obě strany

Sánchez vztahu s Washingtonem přizpůsobil některá zásadní mezinárodní rozhodnutí. K těm důležitým patřila změna postoje k Západní Sahaře. Američané tlačili na vylepšení vztahů Madridu s Marokem, klíčovou zemí v boji proti nelegálnímu přistěhovalectví; Sánchez jim vyšel vstříc a dlouhotrvající konflikt s Maročany ohledně někdejší španělské kolonie (v Africe jediné) nechal spát.

Především však španělská vláda podporuje postoj NATO k válce na Ukrajině. Její šéf nedávno navštívil čínského vůdce Si Ťin-pchinga v Pekingu a svůj dojem z tohoto setkání tlumočil Bidenovi. Španělský ministr zahraničí José Manuel Albares ve Washingtonu řekl, že Španělsko hledá ve vztahu s Pekingem „evropskou cestu“, ale Sánchez Bidena ujistil, že ve věci Ukrajiny jsou obě země zajedno.

Před cestou do Pekingu byl premiér v Kyjevě, aby vyjádřil svou podporu prezidentovi Volodymyru Zelenskému. Po návratu do Madridu se zase setkal s brazilským prezidentem Lulou da Silvou, který má v úmyslu hledat „alternativní cestu k míru“ po linii odlišné od cesty USA a EU. Ve Washingtonu o ničem takovém řeč celkem logicky nebyla.

Daniel Deyl

V La Moncloa, sídle španělské vlády, tak mohl vzniknout dojem, že se ze Španělska stal relevantní mezinárodní hráč. Jak se však ukázalo, na voliče Sánchezova washingtonská mise žádný velký dojem neudělala. Možná i proto premiér obětoval další mezinárodní trumf, jejž mu přihrála náhoda: na jeho zemi připadá od července do prosince rotující předsednictví Evropské unii. Podle komentáře agentury Bloomberg madridská vláda hodně spoléhala na to, že se na evropské scéně před volbami ukáže v nejlepším světle; tváří v tvář krizi však Sánchez zvolil jinak.

Premiérův krok je nepochybně politicky riskantní. Sánchez si však během své politické dráhy na riskantní rozhodnutí zvykl. V roce 2019 – v době, kdy vládl jen pár měsíců poté, co v červenci 2018 prošel úspěšný návrh na vyslovení nedůvěry tehdejšímu lidoveckému premiérovi Marianu Rajoyovi – se rozhodl pro podobně riskantní volební postup. Tehdy mu to vyšlo – jeho strana v parlamentu posílila o 38 křesel. Povedlo se mu masově mobilizovat španělskou levici tváří v tvář hrozbě, kterou představovala nová ostře protiimigrační strana Vox. Ta upoutala pozornost v prosinci 2018, kdy v regionálních volbách získala dvanáct křesel a místo ve vládě Andalusie.

Risk a zázrak

Otázka je, jestli se Sánchezovi může povést dvakrát vstoupit do téže řeky. I dnes spoléhá na to, že jeho voliče možnost vítězství pravice znovu vybudí natolik, aby přišli k letním volbám v dostatečném počtu. „Je to neočekávané,“ citoval deník El País Ignacia Jurada, politologa z madridské Univerzity Carlose III. „Sánchez se snaží vzestup lidovců netradičním způsobem co nejdříve zadusit.“

Může být pozdě. Volby předminulou neděli zaznamenaly ve Španělsku velký posun doprava a z lidovců se rázem stala hlavní politická síla v zemi. V komunálním hlasování získali 31,5 procenta hlasů proti 28,2 procenta pro socialisty. Pro vládní stranu to znamená pokles o 1,2 procentního bodu, což samo o sobě není kdovíjak tragické. Opoziční lidovci však zaznamenali téměř devítibodový vzestup, když se částečně přiživili i na kolapsu centristické strany Ciudadanos (viz box). Jestli se budou muset při sestavování krajských vlád spoléhat na podporu Voxu, se teprve uvidí. Dosud je jejich postoj odmítavý: „Vox pro nás není volbou,“ nechal se slyšet jejich předseda Alberto Núñez Feijóo, senátor a někdejší šéf galicijské vlády.

Výsledky regionálních a místních voleb ukazují, že před španělským premiérem stojí nejtěžší úkol kariéry. El País k tomu ironicky podotkl, že aby Sánchez zastavil konzervativní vlnu, která se v různých evropských zemích již vzedmula a zase opadla, potřeboval by zázrak. Zatímco lidovečtí voliči jsou vesměs věřící, mezi Sánchezovými progresivisty převládají ateisté. A u nich víra v zázraky nepatří k běžnému mentálnímu vybavení. 

Co se stalo s Občany

O straně Ciudadanos (Občané) se mluvilo jako o centristické, ačkoli přesnější by bylo říci, že její pravolevé ukotvení v žádné běžné podobě neexistuje. Na pravou stranu spektra ji řadil jediný výrazný ideologický prvek, jímž byl odpor vůči snahám mnohých Katalán ců o získání samostatnosti jejich autonomního společenství. V roce 2006 (rok po svém vzniku) získali Občané v katalánských volbách 27 procent a stali se v barcelonském parlamentu nejsilnější stranou. Byli však obklopeni separatisty, pročež se vlády nikdy neujali. Když pozornost upřená na Katalánce v celém Španělsku opadla, zmizeli i Ciudadanos. Jejich poslední akcí byl neúspěšný pokus o svržení vlády v Murcii (jíž byli sami součástí) v roce 2019. Poté stranu většina osobností opustila; do letošních voleb se Občané rozhodli ani nestavět kandidátku.