Rozhovor děkana Filozofické fakulty UK Michala Pullmana pro Echo24 rezonuje veřejným prostorem i přes další covidový poplach. Zájmu o polemiku s nově asertivní intelektuální krajní levicí se při tom všem, co se děje za našimi západními hranicemi, vzhledem k osobní zkušenosti stále ještě velké části populace nelze příliš divit. Řeči o tom, že uklízečka ze Žďáru nevěděla, co jsou Alpy a ideální dovolená je u Vranovské přehrady, jsou samy o sobě dosti pobuřující.

Nicméně na interpretaci dějin dle vlastního ideového ukotvení není nic neobvyklého. Problém je ale v tom, že teď se nám v tom našem západním světě trochu láme chleba a relativizace totalitních komunistických režimů je toho součástí. Pullman, ale i někteří další tu totalitu zpochybňují s tím, že režim s lidmi spolupracoval a ti ho tím legitimizovali. I tu popravu Horákové podporoval přece pracující lid a podepisoval petice. Co na tom, že podle stejné logiky by nebyl totalitním ani nacistický režim v Německu, když německý lid svou účastí na Křišťálové noci vlastně legitimizoval konečné řešení židovské otázky.

Úplně stejným způsobem myšlení je pak interpretace rabování a zapalování aut při rasových nepokojích v USA nikoli jako normální gauneřina, ale jako součást legitimních protestů a boje za dobrou věc. Když se kácí les, tak prostě létají třísky. Tuto moudrost my dospělejší důvěrně známe a ať se to panu Pullmanovi líbí, nebo ne, výsledkem této ideologie je vždy stav, kdy válka je mír a pravda je lež. 

Prostě revoluční levice je zpět, jen ty prapory mají různé jiné barvy od zelené po duhovou. Opět mají podporu významné části intelektuálů a umělců. A u nás mají mnozí problém se v tom zorientovat. Zvlášť, když ten mráz tentokrát nepřichází z Kremlu, ale úplně z druhé strany.