Světem hýbají spíše ideje než skryté zájmy, tvrdil kdysi John Maynard Keynes. Letošní srpen přinesl jeho argumentu, jinak obtížně prokazovatelnému, vynikající podporu. Dostala podobu výsledků celosvětového megaprůzkumu o tom, jaké hodnoty považují lidé za určující ve vztahu sebe sama k náboženské víře a k ostatním lidem. Průzkum zvaný World Values Survey organizuje Michiganská univerzita každých pět let od roku 1981; jeho poslední verze pracuje s odpověďmi 130 tisíc lidí z let 2017 až 2022.

Výsledky jsou překvapivé, píše týdeník The Economist, jenž průzkumu věnoval v půli srpna prostor zhruba dvojnásobný ve srovnání s tímto textem. Zakladatel průzkumu, profesor Ron Inglehart, jím chtěl dokázat platnost teze, že jak lidé bohatnou (a obvykle tak z jejich života mizí každodenní riziko), opouštějí náboženskou víru a kolektivní uvažování; stávají se z nich sekulární individualisté. Nemusejí-li bojovat o fyzické přežití, starají se více o svobodné sebevyjádření.

Profesor Inglehart se kompletních výsledků posledního vydání průzkumu nedočkal, protože předloni zemřel. Jeho následovníci však zjistili, že ony výsledky zmíněnou tezi tak docela nepodporují. The Economist uvádí srovnání s rokem 1981, kdy čtyřicet procent světové populace žilo pod oficiálně uznávanou hranicí chudoby; dnes je to „jen“ osm procent. Pokud by výchozí teze platila, měl by úměrně tomu klesat vliv náboženství a tradic coby domény kolektivního uvažování, zatímco obliba demokracie (kde pravidlo o stejné platnosti hlasu každého člověka podporuje individualismus) by měla stoupat.

Trend se rozpadl

Namísto toho jsou k vidění tři různé trendy. Posun směrem k sekulárnímu individualismu se skutečně děje, ale obstarávají jej nejvíce vyspělé západní země, které již sekulární a individualistické jsou, západní Evropa a Spojené státy, kde je posun směrem k sekularis­mu nejmarkantnější.

Naopak pravoslavné země sice ve srovnání s rokem 1998 zbohatly, ale na škále individualismu/kolektivismu se nijak výrazně neposunuly a vliv náboženství tam naopak stoupl. A konečně státy Latinské Ameriky, které jsou dnes také bohatší než před čtvrtstoletím, vykazují pohyb právě opačný. Demokracii jsou jejich obyvatelé nakloněni zhruba stejně, jako byli dříve, ale obliba náboženství v nich upadá.

Jak to celé pasuje do nekonečné debaty o univerzálních hodnotách? ptá se The Economist. „Z průzkumu vyplývá, že sekulární a liberální hodnoty nejsou o nic univerzálnější než náboženské a autoritářské. Oba soubory hodnot se nacházejí na opačných koncích stejného názorového spektra; oba představují způsob, jímž se lidé přizpůsobují okolnostem, ať už jsou bezpečné, nebo nejisté,“ dává vzápětí odpověď.

Stejně zjevné je, že Západ se svou hodnotovou hierarchií vzdaluje zbytku světa, ačkoli ekonomicky tomu tak není – naopak. Z toho plyne, že Inglehartova teze buď nefunguje, nebo přinejmenším nefunguje tak přímočaře, jak si její proponenti představovali.

To může mít několik důvodů. Zaprvé je možné, že stejně jako ekonomická teorie sama platí tím lépe, čím chudší objekty zkoumá. Člověk s krutým nedostatkem peněz zachází s tím málem, co má k dispozici, racionálněji, a tudíž předvídatelněji než jeho bližní, který se rozhoduje mezi koupí domu v londýnském Mayfairu a ostrova v Karibiku.

Ilumináti? Bůh? Volný trh?

Zadruhé je možné, že odpovědi na jednotlivé otázky (například „Když jdou věda a náboženství proti sobě, má náboženství vždycky pravdu?“) jsou vyhodnoceny způsobem, který sedí jen nepřesně. Lze si představit situaci, kdy kladná odpověď na řečený dotaz je skutečně výrazem individuální vůle, jež dostává s vylepšenou ekonomickou situací respondenta relativně větší prostor, než jaký průzkum dovozuje. Automaticky totiž předpokládá, že náboženská víra stojí v sólovém protikladu k samostatnému myšlení.

Asi takový efekt má – ale asi ne více než kterýkoli jiný přejatý postoj, například že svět řídí ilumináti, že Země je placatá, že volný trh dokáže bezchybně alokovat zdroje a podobně. Každé z uvedených tvrzení má mnoho stoupenců, jejichž samostatné myšlení svým způsobem omezuje; průzkum však vyzdvihuje náboženství (Bůh ví proč, chtělo by se napsat, z čehož by Inglehartovi lidé hned věděli, že autor nemyslí).

A konečně je možný třetí, radikálnější výklad: že totiž hodnoty, které průzkum bere za hodnoty západní, jimi ve skutečnosti tak docela nejsou. „Hodnoty se nemění rychle,“ cituje The Economist spoluorganizátorku průzkumu Pippu Norrisovou. „Pokud ano, jsou to názory, nikoli hodnoty.“

To se přímo dotýká paradoxu, jenž je v soudobém západním smýšlení všudypřítomný. Jeho počátek sahá k patrně nejdůležitější debatě o vztahu člověka k jeho okolí za posledních nejméně sedm či osm desítek let. Ona debata přitom neměla nijak prominentní postavení ani ve své době, natož dnes, kdy je většina jejích protagonistů zapomenuta. A přece výsledek této debaty zásadně ovlivnil běh světa.

Niebuhr versus Rogers

Onu debatu vedli po druhé světové válce příznivci dvou vlivných vzdělaných Američanů, teologa Reinholda Niebuhra a psychologa Carla Rogerse. Prvního z nich zavedla úvaha o mravních hodnotách do oblasti mezinárodních vztahů. Jeho nosná myšlenka na to téma, známá jako křesťanský realismus, ovlivnila desetiletí americké domácí i zahraniční politiky; k Niebuhrovým příznivcům se počítají třeba Martin Luther King, Jimmy Carter nebo Barack Obama. (Při pohledu na přítomnost výrazů „mravní hodnota“ a „politika“ v jedné větě lze dnes snadno přehlédnout fakt, že Niebuhr svou prací kritizoval tehdy oblíbenou teorii „sociál­ního gospelu“, jež volala po důsledné aplikaci křesťanských hodnot na politický život, coby nesmyslně idealistickou, a tudíž neúčinnou.)

Niebuhr měl za to, že člověk je bytost velmi často chybující a potřebuje ke správnému vývoji oporu v podobě různých společenství, jichž je členem a jež jeho smýšlení a jednání korigují směrem k větší mravnosti. (Předpokládejme, že i tehdejší ekonomové obraceli oči v sloup nad „esejistickými bláboly“, jako činí dodnes, když se v textu setkají se slovem mravnost.)

Nejde o to, že by taková společenství zaměřená specificky na mravní výchovu – školní instituce, Skaut, sportovní klub, armáda, spolkové a dobročinné organizace – měla člověka proměnit v andělskou bytost. Ale, jak argumentuje konzervativní komentátor David Brooks v měsíčníku The Atlantic, „měla ambici udělat člověka lepším, než jakým by byl bez jejich působení“. Taková formulace v sobě nese hodně realismu i pokory najednou.

Více, či méně?

Jako zbytek světa byl i Niebuhr otřesen dvěma světovými válkami. První z nich přinesla bezprecedentní koncentraci osobní krutosti boje muže proti muži; druhá provedla totéž v průmyslovém měřítku. Vynálezci atomové zbraně porazili vynálezce plynových komor. Niebuhr v tom viděl selhání zmíněných mravoučných institucí a argumentoval pro jejich posílení.

Vedle toho však nabrala na hlasitosti zcela protichůdná škola myšlení, jejímž nejúčinnějším proponentem byl právě psycholog Carl Rogers. Jeho stoupenci byli válkami otřeseni stejně jako Niebuhr, dospěli však k opačnému závěru. Člověk je z podstaty dobrý, tvrdili, a zlo, které páchá, je produktem nesouladu mezi jeho vnitřním já a autoritami, které jej přetvářejí podle svého. Zbavme se tedy takových autorit; dosáhneme tak lepšího porozumění sobě samým a zlo přestane vznikat, zněla podstata jejich učení.

Ve chvíli, kdy se svět sotva vypořádal s Hitlerem a měl co dělat se Stalinem, zněla myšlenka zrušení autorit všeho druhu pochopitelně lákavě. Kromě toho byla radikálně nová, a především pohodlná. Není divu, že ve sporu s konzervativně znějícím požadavkem na posílení autorit zvítězila na celé čáře.

Praktickým produktem této školy myšlení jsou waldorfské školky a přeplněné gauče psychologů. Paradoxně Rogers sám viděl, co natropil. Varoval například, že příliš důsledná aplikace jeho postojů ve školství („orientace na žáka“) povede k devalvaci obsahu, tedy toho, co se má řečený žák naučit. „Jsem přesvědčen, že tento proces dobrého života není životem pro slabé povahy. Obnáší napínání a růst, aby člověk stále více naplňoval svůj potenciál. Obnáší to odvahu k existenci,“ napsal v roce 1961 – ale to už bylo pozdě.

Civilizační rozdíl

Debata již byla tou dobou rozhodnuta. „Orientace na osobu“ dobře seděla americké tradici individualismu; koneckonců nejde o nic jiného než o lepší, dokonalejší způsob, jímž se v praxi naplňuje ústavně zaručené právo „usilovat o štěstí“, říkali Rogersovi stoupenci. Náročnost na sebe sama, o níž mluví jejich guru, rádi opomněli (podobně jako jejich ideologičtí oponenti čtou od Adama Smithe jen Bohatství národů, a ne Teorii mravních citů).

Zdaleka však nejde jen o to. Koneckonců, výstřelků nalevo i napravo je ve světových dějinách – i těch amerických – habaděj a většina z nich tak či onak odezněla do snesitelné intenzity (antisemi­tismus) či formy (Greenpeace). Spor zmíněných škol myšlení, ačkoli ani Niebuhr, ani Rogers by se v roli jejich vůdců nejspíš nepoznali, je sporem daleko podstatnějším. Niebuhr v důsledku tvrdí, že mravní zákon existuje mimo člověka; jsa teologem, měl jasno o božském původu formulace kategorií dobra a zla. Není divu, že se to kdekomu zajídalo.

Vojtěch Velický

Rogers a spol. v příkrém kontrastu s tím tvrdí, že žádný obecně platný mravní zákon neexistuje, a tudíž k němu nelze nikoho vést. Dobro a zlo se generují z větší či menší míry seberealizace kaž­dého jednotlivce.

Ačkoli oba muže inspirovaly k formulaci jejich požadavků na mravní vývoj stejné události, výsledky jejich myšlení jsou civilizačně odlišné: proti iracionální víře v Boha stojí stejně iracionální víra v automatické lidské dobro.

Výsledek úspěchu posledně jmenovaného postoje je zřejmý a těžko jej lze přecenit. Tehdy se začala otevírat cesta k přesunu levicového extremismu do mainstreamového diskurzu (namátkou hnutí Black Lives Matter a MeToo či požadavky univerzitních studentů na „bezpečný prostor“).

Paradox se provalil

Slibovaný paradox však nastává až teď. Rogersovo učení – nebo konkrétně výklad tohoto učení v politickém kontextu – stojí na předpokladu, že nic jako obecně platný mravní zákon není. Postupem doby však tento postulát sám povýšil do pozice prakticky neodlišitelné od obecně platného mravního zákona. „Nebudeš mít žádných zákonů před tímto zákonem“ by mohlo docela dobře znít první přikázání tohoto hodnotového systému. Univerzální platnost lidských práv v podobě, kterou upekla západní extrémní levice, je logickým dalším krokem.

To staví celý Západ do intelektuálně špatně udržitelné pozice. Reálný svět však na intelektuální udržitelnost teore­tických pozic dbá málo. Dokud Západ fungoval plus minus konsenzuálně, držel tedy pohromadě i jeho intelektuální kredit jinde ve světě.

Pak nastaly známé trable: finanční krize, Occupy Tohle & Tamto, uprchlíci, brexit, Trump, příjmová nerovnost, MeToo, George Floyd, Greta na jachtě, sociálněsíťové šílenství. Zjistilo se, že pod univerzálně platnou absencí obecného mravního zákona jsou Zápaďané jeden druhému vlkem zhruba stejně jako kdykoli jindy a kdekoli jinde. Jaký div, že hodnoty vedoucí k takovým výsledkům táhnou méně, než jsme byli zvyklí ještě nedávno.