Evropou obchází strašidlo – strašidlo nerůstu. A nejen Evropou, ono se zabydluje i jinde ve vyspělém světě. Nerůst, český ekvivalent původního anglického termínu degrowth, v kostce označuje širší soubor různých teorií, od ekologie přes sociální vědy, až k politickým hnutím, které kritizují paradigma ekonomického růstu. Nic přeci nemůže růst donekonečna, tvrdí například propagátor myšlenky nerůstu Martin Čech v tomto rozhovoru.

Teorie Nerůstu klade důraz jak na sociální spravedlnost a rovnost, tak tzv. udržitelný nerůst, což není nic jiného, než snížení či zastavení materiálové a energetické náročnosti ekonomik. Předpoklad je, že zdrojů bude čím dál méně až nakonec lidstvu dojdou, takže ekonomický růst jen urychluje dosažení bodu nedostatku zdrojů.

Nerůst je teď ve světě moderní především u mladé levice, ale historicky vlastně nejde o nic nového. Teorie úpadku se periodicky znovu a znovu objevují – a zatím byly vždy historií popřeny. 

Už je to tu zase

Připomeňme si merkantilismus, který charakterizoval ekonomický systém jako hru s nulovým součtem. Svět, ve kterém zisk jedné strany byl možný jen v důsledku ztráty druhé strany. O něco později malthusianismus předpovídal kolaps našeho druhu v důsledku přelidnění, neboť zatímco zdroje budou růst omezeně, populace proroste exponenciálně a vše skončí úpadkem v důsledku zchudnutí celé populace. 

Následně ekonomický marxismus předpovídal setrvale klesající míru zisku a kolaps buržoazní společnosti. Marx, který se snažil postavit hegelovskou dialektiku z hlavy na nohy, proto napsal Kapitál, aby přidal další úroveň. 

A už je to tu zase. Nerůst je prostě jen módní variací chiliastické víry o konci dějin, o bodu, za který už lidstvo nemůže jít. Ovšem doba bronzová přeci neskočila kvůli nedostatku bronzu, ani doba železná kvůli nedostatku železa. Um, důvtip a nově objevené technologie vždy posunuly hranice možného. Růst totiž není jen o stále větším užití (omezených) zdrojů, ale hlavně o nalézání nových, dosud neznámých, možností.

Neúspěch – součást vývoje 

Lidstvo za svůj úspěch vděčí schopnosti objevovat a vynalézat. Zpochybňovat vědecký konsensus i ustálené vnímání řádu společnosti a chodu světa je nám ale vlastní. Historicky také platí, že čím byla společnost bohatší, tím více mohla obětovat zdrojů na zkoumání a vymýšlení, které ne vždy vedlo k převratnému objevu. Spíše naopak – neúspěch a slepé uličky byly vždy nedílnou součástí vývoje.

Ale průlomové objevy zcela převážily ta kvanta neúspěchů, a proto jsme vyrostli tam, kde jsme. Že růst není stálý a soustavně zklamává očekávání není důvod pro jeho odmítnutí, ani pro zastavení vědeckého a technologického pokroku.

Připomíná to vtip kolující v mnoha podobách o řediteli patentového úřadu, který navrhuje úřad zrušit, jelikož vše již bylo vynalezeno. Henry Leavitt Ellsworth skutečně ve zprávě pro americký Kongres z roku 1843 uvedl, že „…předznamenává příchod období, kdy lidské zdokonalování musí skončit.“ Nicméně sama zpráva uvádí rostoucí tempo počtu patentů, což naznačuje, že jeho poznámka asi byla ironicky žertovná v souvislosti s rostoucím objemem práce. Avšak jeho žert byl s odstupem času vzat Kunderovsky smrtelně vážně. 

Rezignace na kreativitu

Rétorika nerůstu je tak rezignací na kreativní schopnost lidského ducha. Přeci nebudeme následujících pět miliard let v nerůstu čekat na to, až se naše Slunce promění v červeného obra a spálí Zemi. Tenhle konec našeho koutu vesmíru už umíme předpovědět. Jen by to byl dost smutný konec člověka jako druhu, zatím jediné známé myslící bytosti schopné – sice neplánovaně a vlastně chaoticky, přesto dlouhodobě soustavně – posouvat hranice svých znalostí a možností.

Lubomír Lízal je bývalý člen bankovní rady ČNB, článek vyšel na webu Ecoista.cz, převzato a publikováno se svolením