Po nadějných číslech z poslední doby, kdy česká ekonomika narostla mezikvartálně o půl procenta, se předpovědi růstu HDP většiny tuzemských relevantních institucí citelně zlepšily z oblasti kousek na nulou až na 1,4 procenta, přišlo zase vystřízlivění s pravidelnými daty o průmyslu a stavebnictví, které propadly.

Průmysl trochu podle očekávání, protože loni měly dobrý měsíc automobilky, ale stavebnictví by už nějaké probuzení svědčilo. Zahájeno bylo o skoro osmnáct procent nových bytů méně než loni v březnu, což nevypadá jako začátek lepších časů. Přitom za sebou máme hodně ošklivou inflaci, úroky jdou nezadržitelně dolů a reálné mzdy už konečně zase rostou, byť žádnou závratnou rychlostí. Což mimochodem likviduje obavy z obnovení inflačních tlaků z tohoto jinak tradičního směru. 

Přesto přišla od bankovní rady ČNB studená sprcha. Ta od samého začátku uvolňování měnové politiky sice říká, že chce být opatrná a citlivě posuzovat všechna proinflační rizika, ale teď se zdá, že už to opravdu trochu přehání. Poslední měnové jednání na začátku května vyznělo jako by se na nás valila nová inflační vlna. Inflační statistika však nijak dramaticky nevypadá.

Je fakt, že zdražil benzín a nafta, což se promítlo do cen služeb, stejně jako kvůli postupně zdražovanému čepovanému pivu rostou ceny stravovacích služeb a hotelů. Ale nafta s benzinem budou na počátku turistické sezóny zdražovat vždycky. Že by se ale zrovna kvůli tomu měl výrazně zpomalit už tak velmi pozvolný pokles úrokových sazeb, se zdůvodňuje dost těžko.

Proč by měla základní mezibankovní sazba klesnout jen na pět procent, když ještě minulá prognóza počítala se čtyřmi? ČNB zjevně signalizuje, že další pokles sazeb bude ještě pomalejší, než byl dosud, aniž by se cokoli dělo s očekávaným vývojem inflace, která by se podle prognózy měla po celý rok držet někde do 2,3 procenta, tady prakticky na inflačním cíli. 

Pokud se snad Aleš Michl chce inspirovat přeopatrnou politikou amerického Fedu, tak mu uniká, že růst ekonomiky USA je stále velmi silný, ceny akcií pořád trhají rekordy a vůbec tamní poměry jsou dosti odlišné. 

Ten tuzemský rachitický růst v prvním čtvrtletí táhla spotřeba domácností, které už přestalo bavit škudlit, což je v těžkých dobách u nás národním sportem a tradičně nám to kazí statistiky. Drží se i export, přes vývoj kurzu koruny, který po loňském propadu zase pomaličku nabírá na síle a nižších úroků se zjevně nebojí. Kdo se jich bojí, jsou zjevně investice. I ty, které by při vysokých cenách energií měly smysl, jako jsou stále chybějící byty, marně čekají na lepší úroky, o nichž všichni vědí, že musí jednou přijít. A mohou být motorem restartujícím domácí ekonomiku. 

Ta přehnaná opatrnost centrální banky je těžko pochopitelná. Když nám akcelerovala inflace a zvýšení sazeb na devět či deset procent by ji dokázalo rychleji brzdit, bankovní rada nechtěla poškozovat ekonomiku. Nyní, kdy je inflace pryč, tu ekonomiku bez váhání přiškrcuje a hodlá v tom pokračovat, ačkoli výrazná inflační rizika jsou nezvěstná.