Za kulisami stávek a protestů proti rozpočtovým úsporám se ve vládní koalici rozhořel pozoruhodný spor. Ministerstvo financí připravilo pravidelné vyhodnocení připravenosti Česka na vstup do eurozóny. Konstatovalo, že v příštím roce bude země nejspíš plnit všechna podstatná kritéria. 

Ministr financí Stanjura nicméně podle očekávání a vlastně i ve shodě s programovým prohlášením vlády doporučil nepodnikat žádné kroky ani nestanovit například termín vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II (každá země v něm musí setrvat dva roky před zavedením evropské měny a držet stabilní kurz k euru). Dokument by nyní měla projednat vláda.

Na inflaci euro nezabírá

Okamžitě se ozvalo brblání ministrů za STAN, kteří mají zavádění eura jako koníček a volební tahák, a podobná reakce zřejmě přijde i ze strany ministrů za TOP 09 a Piráty. Lidovci počkají, jak se to vyvine, jako obvykle. 

Politický tlak zastánců zavedení společné měny trvá už řadu měsíců. Využívají argument, že s eurem by se u nás zdražovalo podstatně méně. Argument je to sice zjevně zcela falešný, ale na část veřejnosti zabral a dlouhodobý odpor k euru, který podle průzkumů měly dvě třetiny populace, se podle výsledků posledního dotazování letos na začátku léta smrskl na nějakých 54 procent (44 procent bylo pro přijetí a zbytek nevěděl). 

Přitom nejvyšší inflace byla za celou inflační krizi v pobaltských zemích, kde se eurem už řadu let platí. Při snižování inflace máme navíc v současnosti mnohem lepší výsledky než většina zemí eurozóny.

Cesta bez návratu zpět

Eurofederalisté by svým postupem rádi přetlačili ODS jako jediného jasného odpůrce společné měny ve vládní koalici a donutili vládu stanovit datum pro vstup do ERM II ještě do sněmovních voleb. Tím by fakticky rozhodli o zavedení eura v Česku, protože pak by se revidování tohoto kroku neobešlo bez rizika měnových otřesů a ekonomických turbulencí. Nicméně ODS by asi nerada dokonala svou politickou sebevraždu a bude se tomuto tlaku snad bránit.

O důvodech, proč nezačínat tento nevratný proces, by se dala napsat tlustá kniha. Ale některé důvody se nám osvětlí, už když se podíváme na to slibované plnění maastrichtských kritérií. Ta se totiž netýkají zdaleka jen deficitu veřejných financí a státního dluhu, což jsme jistě schopni plnit s rezervou a dlouhodobě, pokud se tedy nevrátí zběsilé covidové rozhazování a budeme hospodařit alespoň trochu normálně. 

Fakt dobrá parta

Zmíněná pravidla v sobě například zahrnují podmínku, že se zemí Evropská unie nevede řízení o nadměrném schodku. Jenže nařízení týkající se rozpočtové odpovědnosti jsou aktuálně kvůli masovému neplnění zeměmi eurozóny takzvaně „pozastavena“. O jejich znovuspuštění se vedou dlouhé a zcela bezvýsledné diskuse. Takže fakt dobrá parta.

Velmi podstatným kritériem je ale třeba také cenová stabilita, jíž se zastánci eura aktuálně tolik ohánějí. Zde platí, že inflace nesmí být ve vstupující zemi vyšší o více než 1,5 procentního bodu než ve třech státech s nejnižším růstem cen v eurozóně. Jenže namístě je dodat, že toto kritérium dnes neplní ani většina zemí eurozóny. Hned tři státy – Nizozemsko, Dánsko a Belgie – jsou totiž momentálně v deflaci a ceny tam meziročně klesají. A ostatní ekonomiky jsou jim vesměs na hony vzdáleny s inflací na úrovni pěti, šesti i více procent… 

Jedna měna, odlišné země

To kromě jiného velmi názorně dokazuje, kterak jedna měna s jednou úrokovou sazbou prostě nedokáže držet alespoň přibližně stejnou cenovou stabilitu v ekonomicky značně odlišných zemích. Podstatné pak je, že i když se nám podaří dostat zpět na dvouprocentní inflační cíl a bude na něm v průměru i eurozóna, může stále být několik členských zemí v deflaci, čímž nebudeme plnit kritéria.

Evropská centrální banka přitom v rámci své měnové politiky usilovně bojuje za obdobné výpůjční sazby v celé eurozóně. Vykupuje proto už řadu let státní dluhopisy jihoevropských zemí, a tak si třeba Itálie půjčuje levněji než USA. Kdo si myslí, že bankrot Itálie je méně pravděpodobný než platební neschopnost USA, ať se přihlásí. V ústavu pro duševně choré.

Fangličky za euro

Argumenty používané zastánci rychlého vstupu do takto prazvláštně fungující eurozóny jsou vesměs nedoložitelné jakýmikoli věrohodnými daty, snad kromě snížení transakčních nákladů při mezinárodním obchodování. To se ale týká jen části podnikatelů a určitě ne jejich zaměstnanců, jejichž mzdy v eurech díky dlouhodobému posilování české měny prostě rostou rychleji a zavedením společné měny by se toto sbližování s vyspělejšími sousedy natvrdo uzavřelo.

A slibované nastartování ekonomiky, zrychlení růstu a dohánění Německa s Rakouskem? Za dobu trvání společné měny se rozdíl ve výkonnosti jihoevropských zemí a vyspělého severu nesnížil, ale dále zvyšoval. V poslední době má tuto zkušenost i Slovensko. Proč by to nyní v našem případě mělo být jinak, zatím nikdo nevysvětlil.

Aktuální fangličky stran horujících za euro jsou tak jen bojem o těch aktuálních čtyřicet procent voličů, kteří si z nějakého důvodu myslí, že je to jinak. Ekonomice to nijak nepomůže. Nicméně za půl roku jich zase může být jen třicet procent či méně. Vysoké dluhy sužující většinu zemí Evropy nespí zas až tak tvrdě.