Ministr školství se za dva měsíce největšího šoku a krize, kterým kdy školství muselo projít, objevil párkrát na tiskovce vlády a párkrát v televizi. Očekával bych od ministra to, co každý z nás, kteří řídíme firmy nebo organizace, musíme dělat dennodenně. Jít příkladem, projevit leadership, popsat výzvu, která je před námi, motivovat, definovat plán a připravit jeho exekuci. To se bohužel nestalo a už se to ani nestane.

Nejedná se ovšem ani tak o selhání jednotlivce, nýbrž o selhání architektury celého našeho systému, která se musí naprosto zásadně změnit, jinak budeme mít v 21. století docela zásadní průšvih. Proč? Myslíte si, že ministerstvo školství má schopnost nebo i pravomoc „řídit“ školskou soustavu? Nemá, protože zřizovatelem škol jsou obce a kraje. To znamená, že školy jsou vlastně rukojmím volených politiků. 

Logika ze severu

Já řídím vzdělávací skupinu, která provozuje mimo jiné síť čtyř škol. Představte si mě jako takového malého ministra školství. Má práce spočívá v definování cílů a strategie. Naše síť škol má svého ředitele, který je nadřízeným všech čtyř ředitelů a ředitelek. Jeho úlohou je dennodenní operativní řízení celé sítě, supervize toho, že se dodržuje koncepce, strategie a cíle, které jsme si definovali. Potom máme konkrétní ředitele, kteří řídí své jednotlivé školy a díky podpůrné struktuře mnoha různých centrálních oddělení, kterou jsme kolem naší sítě vytvořili, tráví naprostou většinu svého času pedagogickým vedením škol a ne papíry, provozem budovy a tak dále. Může tak fungovat státní školství?

V mnoha zemích se ukazuje, že ano. Například Finsko je rozděleno na velké množství jednotlivých municipalit a každá spravuje určité množství škol. Každá municipalita má svého regionálního ředitele, který je většinou bývalým velice úspěšným ředitelem. Po mnoha letech je povýšen a má na starosti celý region, kde je například dvacet škol. Má kolem sebe také tým specialistů, například na implementaci technologií nebo na poruchy učení. V okamžiku, kdy ministerstvo školství chce provést nějakou změnu, připraví jasný plán a deleguje jej na tyto ředitele, kteří mají zodpovědnost za exekuci na konkrétních školách. Naprosto logický systém. Ten my nemáme a zrovna v krizi, jako je tato, by se sakra hodil. Vytvoření silné, odborně manažerské regionální struktury by mělo být naší prioritou.

Studenti jsou individuality 

Víc než kdy dříve bychom také mohli pochopit, že doby, kdy cílem vzdělávacího systému by mělo být vyprodukovat co nejvíce chodících encyklopedií, jsou už skutečně pryč. Česká republika a část její odborné veřejnosti a většina politiků se vždy proklínala tím, že se nám zhoršují výsledky studentů v celosvětových testech PISA a s tím je potřeba něco dělat. Proto máme státem vytvořenou, centralizovanou maturitu a centralizované přijímací zkoušky na střední školy a osmiletá gymnázia. To by si člověk řekl, že u země s necelými 11 miliony obyvatel přece musí být docela hračka, centrálně zajistit, abychom aspoň v těch srovnávacích testech dopadli dobře, náš systém je jimi přece propletený už od páté třídy. No, bohužel naše školství není schopno dosáhnout ani naplnění své archaické vize a data to jasně dokazují. 

Ve výsledcích PISA v roce 2018 obsadilo Česko 24. místo. USA byly 25. Ano, ta země, o které si mnoho Čechů myslí, že má za občany tupce, kteří ani nevědí, že se před téměř třiceti lety rozdělilo Československo a pletou si Česko s Čečnou. I když mají USA 30krát více obyvatel, nejvíce heterogenní, multikulturní společnost na světě, v mnoha regionech velké sociální rozdíly a jeden z nejliberálnějších vzdělávacích systémů, kde není ani žádná maturitní zkouška, ani státní přijímačky na střední školy, tak máme stejné výsledky srovnávacích testů. Co z toho plyne? Že to, o co se tady vzdělávací politika třicet let snaží, je prostě úplně k ničemu.

Řešení? Změňme architekturu řízení vzdělávací soustavy. Posuňme strategii vzdělávací politiky od obsese s centralizovanými, státem vytvořenými testy a vytvořme kolem škol silnou, podpůrnou, apolitickou, odbornou strukturu. Pochopme, že studenti jsou individuality a mají různé, mnohdy i velice úzké talentové a zájmové zaměření. Dejme jim příležitost naplnit svůj potenciál a věnovat se tomu, v čem mohou být v životě úspěšní. Naučme studenty Google používat, nenuťme je se jím stát.

Autor je zakladatel sítě soukromých škol.