Už skoro se železnou pravidelností se v Česku demonstruje a stávkuje proti vládám vedeným občanskými demokraty. Zažili to všichni tři dosavadní modří premiéři: Klaus, Topolánek i Nečas. A teď to zažívá Fiala. Důvody pro protesty se vždycky najdou. Většinou za nimi stojí vládní škrty ve snaze dostat pod kontrolu rozpočtové schodky. 

A spolu s nimi malá schopnost vysvětlit, proč vláda porušuje předvolební sliby a co konkrétního z toho budou lidé mít, respektive co by se stalo, kdyby neškrtala. Některé kroky vlády jsou jen těžko vysvětlitelné a ještě méně akceptovatelné. A přece by trpělivým způsobem a kreativní formou vysvětlovány být mohly. A měly. Neboť jinak si vládní strany mohou o solidních volebních výsledcích nechat jen zdát.

Paralelám navzdory

Všechny minulé velké stávky měly na vládní koalice vedené ODS destruktivní účinky. Všechny ve svém důsledku skončily jejich pádem a následně předčasnými volbami (1998 a 2013) nebo taškařicí se zrušenými předčasnými volbami (2009/2010). Po obojích předčasných volbách následoval odchod do opozice na dlouhých osm let.

Paralel a analogií mezi těmi situacemi a dneškem je více než dost a nemá smysl je tu vyjmenovávat. Kdo by si však myslel, že analogie budou pokračovat pádem Fialovy vlády, šeredně by se mýlil. Ta neskončí ani teď, ani za pár měsíců. S vysokou pravděpodobností dovládne až do sněmovních voleb v roce 2025. Vedle paralel s minulými modrými karamboly jsou tu totiž čtyři zásadně jiné okolnosti. Jsou veskrze banální, ale o to podstatnější. 

Pevná většina a společný zájem

První z nich je mocenská základna Fialovy vlády. Vládní koalice má pohodlnou většinu v Poslanecké sněmovně a drtivou většinu v Senátu. To první se nezmění až do dalších sněmovních voleb, to druhé přinejmenším do podzimu 2026. Na Hradě navíc sedí prezident, který sice vládu nemiluje, ale k opozici má, co se zahraniční i domácí politiky týče, ještě mnohem dále. Nemá proto nejmenší zájem na tom, aby se vláda předčasně poroučela.

Zájem na udržení vlády do okamžiku, kdy se začne podstatné části společnosti dařit alespoň o fous lépe a budou dokončeny některé hmatatelné projekty – třeba kilometry nových dálnic nebo digitalizace stavebního řízení –, mají všechny vládní strany. 

Opakujme: všechny vládní strany. Lidovci a TOP 09 proto, že jim zvoní hrana a samostatně kandidovat nemohou. Starostové z důvodu, že podobného počtu poslanců jako minule jen tak (a možná už nikdy) nedosáhnou. Piráti by dnes asi dosáhli na větší počet poslanců. Ale k čemu by jim to bylo? A navíc platí, že pro vládní většinu nejsou potřeba. A ODS? Ta chce přece zůstat nejsilnější tradiční stranou s náskokem před všemi ostatními. Takže jaké předčasné volby? 

Fiala má za sebou nebývale jednotnou ODS

Třetí podstatný důvod, proč se vláda drží a udrží, je sám premiér. 

Jednak proto, že Petr Fiala je člověk, který se nikdy nepouští do bojů, které by byly předem prohrané. Na to má prostě cit a čich a dokázal to už mnohokrát. A jednak proto, že Fiala má za sebou tak sjednocenou ODS, jako snad nikdy nebyla. V této souvislosti je potřeba připomenout, že všechny vlády vedené občanskými demokraty padly kvůli rozkolu uvnitř ODS. Nic podobného teď nehrozí – přinejmenším do krajských voleb.

A už se perou… ale ti v opozici

A konečně, pondělní protesty byly masové a zřejmě nikoli poslední. Nicméně také ukázaly své limity. Limity bezbřehosti, kdy se na jednom pódiu setkají často progresivní a proevropští učitelé a studenti s blahobytnými odboráři a populistickou a radikální, až extremistickou opozicí. 

Voda a oheň. A už se to pere a mele. Ale světe, div se, více v opozici než v koalici.

To vše samozřejmě neznamená, že vládní koalice je nezranitelná. Jen ji daleko více než nějaké stávky a protesty ohrožují vlastní nezdary, aféry a koaliční nebo vnitrostranické půtky. Většina z nich ale nepropukne dříve než po případných katastrofálních výsledcích krajských voleb na podzim příštího roku. Do té doby nic zásadního nečekejme.