Po několika měsících se v Evropě opět zaplňují jednotky intenzivní péče pa­cienty s covidem-19 a kdekomu vrtá hlavou, proč jsou výsledky s proočkováním populace v různých zemích tak rozdílné. Co dělají Portugalci dobře a my, Slováci nebo Rakušané špatně?

Úspěšnost osvěty a popularizačních kampaní nezávisela jen na jejich podobách a rozpočtech, ale i na tom, jakou reputaci má vakcinace historicky v konkrétních zemích. Vyvracet názory těm, kteří očkování nevěří, je mimořádně nevděčná práce, neboť „rozbíjení mýtů“ je tím méně účinné, s čím větší propagandistickou vervou je prováděno.

Sejde z očí, sejde z mysli?

Už před příchodem pandemie se jednotlivé země, ale i světové regiony v postojích obyvatelstva vůči očkování proti nakažlivým onemocněním diametrálně lišily. Z porovnávání výsledků průzkumů dělaných v roce 2018 britským Wellcome Global Monitor vyplývá, že mezi ekonomickou úrovní a přijímáním očkovacích látek je negativní korelace. Jako by v této oblasti platilo rčení „sejde z očí, sejde z mysli“. Důvěra ve smysl očkování je tím vyšší, čím živější je kolektivní vzpomínka na to, jak ničivé důsledky měla infekční onemocnění v nedávné minulosti.

Největší zastánce očkování dětí proti nakažlivým nemocem tak dnes najdete v subsaharské Africe; světovým rekordmanem jsou země na východě kontinentu od Rwandy po Etiopii. Na otázku, zda je důležité, aby děti byly očkovány, tam odpovídalo „rozhodně ano“ 92 procent respondentů. Druhým nejvíce přesvědčeným regionem s 89 procenty jsou jihoasijské země a Bangladéš je celosvětovou jedničkou, neboť 98 procent jeho obyvatel se domnívalo, že vakcíny jsou bezpečné a účinné. Na druhém místě byla Rwanda s 97 procenty respondentů.

Faktor (vice)admirál

Baštou obav o bezpečnost vakcín je naopak západní Evropa, následovaná východní Asií a zeměmi bývalého Sovětského svazu. V Portugalsku, které je dnes světovým lídrem v míře proočkovanosti dospělé populace vakcínami proti covidu, mohl v úspěchu kampaně sehrát roli fakt, že se jí ujal voják, viceadmirál Henrique Gouveia e Melo – poté, co se loni v únoru zcela zhroutil tamní zdravotnický systém. Odpolitizování problému, vojenská organizace, apel na soudržnost a zodpovědnost vůči okolí, nemluvě o impresivní osobnosti samotného viceadmirála, který od prvního dne chodil v maskáčích, protože je ve válce, zcela nepochybně sehrály významnou roli.

Neméně podstatný faktor ale je, že „antivaxer“ je v Portugalsku v podstatě neznámý živočišný druh. V tehdy velmi chudé zemi s vládou diktátora Salazara se například začaly děti masově očkovat proti obrně až v šedesátých letech (v Československu byla obrna vymýcena v roce 1960 jako v první zemi na světě). Na rozdíl od nás však přesvědčení o prospěšnosti vakcinace vydrželo dodnes – myslí si to 96 procent dotazovaných Portugalců.

Miroslav Zámečník

Pokud jde o „vakcinační skepsi“, v žebříčcích v roce 2018 kralovala Francie, kde se třetina populace domnívala, že očkovací látky nejsou bezpečné, devatenáct procent lidí si myslelo, že nejsou účinné, a deset procent zastávalo názor, že by se děti neměly očkovat. Kořeny lze snad hledat v nezvládnuté vakcinační kampani proti chřipce v roce 2009, nicméně skepse zakořenila napříč demografickými skupinami bez ohledu na vzdělání, příjem a na to, zda žijete na venkově, nebo ve velkých městech.

Ve Francii je právě tak silný instinkt k občanské neposlušnosti jako přesvědčení představitelů státu, že mají „pouvoir“, a nejde-li něco po dobrém, tak se to nařídí. Stalo se to v reakci na prudce zvýšený výskyt případů spalniček a dalších onemocnění. V roce 2017 zavedli Francouzi zákonnou povinnost naočkovat děti do dvou let ne proti dosavadním třem, ale hned proti jedenácti nebezpečným chorobám. Stejný model zopakovala Paříž s povinným očkováním proti covidu pro zdravotnický personál. Samozřejmě se mohutně protestovalo, ale míra proočkovanosti stoupla z šedesáti procent v červenci na říjnových 99 procent. Obavy, že zdravotníci budou „protestovat nohama“, se nepotvrdily ani náhodou – v polovině října ministr zdravotnictví Olivier Véran oznámil, že ze sektoru odešlo 0,1 procenta zaměstnanců.

Geograficky lze silné skeptiky najít na východě Evropy, na Ukrajině, v Moldavsku, Bělorusku a Rusku. Historicky, kulturně ani ekonomicky skeptiky nespojuje zhola nic. Dokonce ani fakt, že nějaká země kdysi byla součástí Sovětského svazu, není dobrým prediktorem. Na jedné straně zde máte vůči vakcinaci velice skepticky naladěnou ukrajinskou, běloruskou a ruskou veřejnost (důvěra jen lehce přes třicet procent), na straně druhé stály v průzkumu pro Wellcome Global Monitor s více než devadesáti procenty Turkmenistán nebo Uzbekistán, patřící spíše do rozvojového světa, kde se vakcínám věří. Ve střední Evropě je důvěra někde mezi: v Česku 76 procent, v Maďarsku 78 procent, na Slovensku 78 procent a v Polsku 84 procent.

Miroslav Zámečník

Za výhradami části populace proti dětskému očkování ve vyspělém světě stojí sice kontraintuitivní, ale logické vysvětlení: fakticky jde o odvrácenou tvář úspěchu. Nulová zkušenost s dopady nakažlivých onemocnění, jež byla vymýcena před dvěma generacemi, jde ruku v ruce s rostoucím vnímáním rizik z vedlejších účinků očkovacích látek.

Možnost odmítnout jinak povinné očkování z důvodu osobního přesvědčení (anglická zkratka PBE, personal belief exemption) vedla v USA k opakujícím se epizodám regionálních epidemií spalniček. Podrobné šetření včetně regresní analýzy ukázalo, že na anekdotických historkách o „kalifornských biomatkách, které mají z internetu načteno“, je docela dost pravdy. Odpor proti očkování se rekrutoval z řad příslušníků příjmově dobře situovaných, vysokoškolsky vzdělaných vrstev, kteří vyhledávali informace zpochybňující očkování a ve své sociální bublině se utvrzovali ve svých názorech.

A pak přišel covid

S očkováním proti covidu-19 je to sociologicky o dost jinak. Rešerše a průzkumy o postojích vůči očkování proti této nemoci, publikované v odborných impaktovaných zdrojích, například BMC Public Health a The Lancet, naznačují, že velkou roli hraje socioekonomický status, vzdělání, zdroje informací a politické preference. Jak v USA, tak v Británii je nižší zájem o očkování v chudších vrstvách, etnických menšinách a skupinách, které nemají důvěru k vědeckému poznání, očkování obecně a mají obavy z vedlejších účinků vakcíny. Silným prediktorem bylo to, zda se respondenti v uplynulém roce nechali očkovat proti chřipce.

Miroslav Zámečník

V téměř všech hlavních závěrech se průzkumy z USA a Británie shodují s tím, k čemu dospívají průzkumy prováděné v rámci projektu „Život během pandemie“ českým PAQ Research sociologa Daniela Prokopa. Pozoruhodné je, že podíl lidí, kteří věřili ve smysl dětského očkování v roce 2018, se s 76 procenty shoduje s tím, kolik dospělých bylo v půli listopadu již naočkováno alespoň jednou dávkou. Podobně jako v USA nebo v Británii roste zájem o očkování se vzděláním a příjmem domácnosti, nejnižší je u nás ve vyloučených lokalitách, zatímco v USA a Británii je to u příslušníků etnických menšin. Velmi podobné jsou i kauzální vazby dané zkušeností s onemocněním. V podstatě jediný výraznější rozdíl je v nižším českém zájmu o očkování u mladé populace ve srovnání s USA, kde studenti na plný úvazek měli vůči očkování nejpozitivnější postoje.

Ekonomický no brainer

Z ekonomického hlediska je nezpochybnitelné, že dokud je vakcín málo, má nejvyšší ekonomický přínos přednostní vakcinace rizikových skupin, které mají zvýšenou pravděpodobnost zdravotních komplikací, jež vyžadují nákladnou péči a personál, který ji zajišťuje. Vzpomeňte si na jarní diskuse, komu dát při stanovení pořadí vakcinace přednost, případně kdo vlastně jsou lidé, kteří zajišťují pro stát kritické funkce. Když opadla první vlna (a přestalo se předbíhat ve frontě), začala se hrát úplně jiná hra o dosažení potřebného procenta očkovaných. Nová, daleko nakažlivější mutace zároveň znamená, že opět hrozí zahlcení intenzivních lůžek a následně částečný lockdown, i když vakcíny je dostatek.

Vakcinační schéma přitom zůstává pořád stejné – přednostně očkujete ty, kteří mohou zahltit systém, protože jsou rizikoví. Každý, kdo čerpá péči a bere léky na recept hrazené z veřejného zdravotního pojištění, za sebou již celá desetiletí zanechává digitální stopu, takže sestavit příslušné seznamy rizikových a zároveň neočkovaných není žádná věda.

S odstupem nejefektivnější zdravotnický systém na této planetě (měřeno poměrem výdajů na zdravotní péči na HDP k medicínským výsledkům) je ten singapurský. Od roku 1984 v něm má každý občan individuální zdravotní účet, do nějž povinně přispívá a z nějž je částečně hrazena poskytnutá péče. Počínaje 8. prosincem z něj budou muset hradit náklady na zdravotní péči všichni, kteří bez medicínského důvodu odmítají očkování a onemocněli covidem. V úředním zdůvodnění singapurského ministerstva zdravotnictví stojí, že neočkovaní disproporčně zatěžují veřejné zdravotnictví na jednotkách intenzivní péče. Péče o všechny nemocné covidem byla dosud plně hrazena proto, aby se lidi nebáli a neodkládali péči jenom proto, že mají na účtu málo peněz. K 21. listopadu bylo proočkováno 94 procent obyvatel starších dvanácti let. Když přemlouvání vyčerpá svůj potenciál a po mobilních očkovacích týmech ve vyloučených lokalitách se hází kamením, tak se od Washingtonu přes Paříž, Řím nebo Vídeň až po Singapur nakonec zakazuje, omezuje, přikazuje nebo sahá na peníze. To, že nikdo nechce lockdown, ještě neznamená, že na něj nedojde.