Podle Schillerové „se situace rychle mění a všude je velká míra nejistoty“. Zajisté, doba je zlá, ale důvod pro nesestavení prognózy to není. Na příjmové straně neobsahuje návrh rozpočtu to, co nakonec z daňového balíčku zůstane, včetně dopadů zrušení superhrubé mzdy – potenciálně v řádu desítek miliard pro stát a s příslušným dopadem na příjmy municipalit. V mlze tak jsou i pro běžného smrtelníka klíčové otázky, jakou daň z příjmu bude platit. Nápady typu stravenkovného jsou proti tomu drobné za pár miliard. 

I kdyby nakonec zůstalo vše při starém, což není s přihlédnutím k „lovu na voliče“ ten nejpravděpodobnější scénář, je tady ta nepříjemnost v podobě příliš optimistického odhadu budoucího ekonomického vývoje.

Stejně jako v roce 2008 při přípravě rozpočtu nikdo nepočítal s tím, jak na nás dolehne světová finanční krize, sotva můžete někoho vinit z toho, že nezahlédl, jak se z Wu-chanu začne šířit „koronáč“. Tehdy byl návrh rozpočtu postaven na pokračování velmi pěkného růstu, tuším, že o 4,8 procenta, a dopadlo to skoro nachlup stejně, ale s opačným znaménkem. Loňské prognózy ministerstva pro letošek počítaly s dvouprocentním růstem, a jestli to „dobře dopadne“ a předvánoční prodeje totálně nezmrtví karanténa, skončíme na minus osmi procentech.

Návrh rozpočtu na příští rok holt vycházel z předpokladu, že oživení bude v plném proudu a ekonomika v příštím roce poroste o solidních 3,9 procenta. To není hanba, byly i podstatně optimističtější odhady. Stane se to i v lepších rodinách, že se netrefíte. Co se v nich ovšem nedělá, je ten odklad samotný. Ta snaha zatlouct cokoli, z čeho by bylo jasné, že předložený rozpočet stojí už od samého začátku na vodě, by byla dojemná, kdyby nebyla tak průhledná.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.