Ale byla to vlastně jen nepříliš zajímavá epizoda bez patřičné dramatické zápletky: pouze potvrdil dřívější verdikt bratislavského krajského soudu, že předseda ANO a někdejší premiér Andrej Babiš v kauze evidence u komunistické tajné policie StB žaloval nesprávnou instituci – slovenský Ústav paměti národa. Babišovi právníci to ale očividně předpokládali, a proto už před několika měsíci zažalovali Slovenskou republiku zastoupenou ministerstvem vnitra.

A tak se jede dál. Babiš bude dál tvrdit, že je to celé spiknutí proti jeho osobě, že se Státní bezpečností vědomě nikdy nespolupracoval, že se bude klidně soudit do konce svého života, aby očistil své jméno. Ostatně nic jiného mu nezbývá.

Tohle pohádkové divadlo rozjel už před lety a silnými výroky si vlastně uzavřel cestu k pravdě. Totiž aby veřejně přiznal, že se v roce 1980 stal nejprve důvěrníkem StB a o dva roky později ho ke spolupráci s tajnou policií jako agenta s krycím jménem Bureš získal nadporučík Július Šuman.

Babiš svou obhajobu stavěl na svědectví řídících důstojníků StB, kteří v procesu tvrdili, že si vše vymysleli. Jenže slovenský Ústavní soud před několika lety rozhodl, že jejich výpovědi nejsou věrohodné a že je zapotřebí řídit se písemnými důkazy.

A ty jsou poměrně jednoznačně v neprospěch expremiéra. Babiš je zmiňován ve dvanácti různých svazcích. Dochovaly se i některé výpovědi agenta Bureše, třeba ta o videorekordérech coby úplatku pro zaměstnance Podniku zahraničního obchodu.

Nález slovenského Ústavního soudu má nejvyšší váhu, soudy nižší instance ho nemohou obejít. Babiš sice může podávat jednu žalobu za druhou, stěžovat si všude možně a prohlašovat, co chce, ale výsledek o jeho spolupráci s StB by to nemělo změnit. Babiš to ale nikdy veřejně nepřizná. Jeho voličům to stejně nevadí a jeho právníci zase mohou být rádi za slušné honoráře.