Lidská mysl se chce vyznat v tom, co se kolem ní děje. Za dva týdny, jež na konci srpna uplynuly od pádu Kábulu, se proto tamní zmatek, zloba a strach stihly v západním mediálním světě přetvořit v relativně úhledný narativ. Američané prohráli, protože prezidenti Trump a Biden nejprve zvojtili válku a poté i její konec. Tím pádem země znovu patří fanatickým násilníkům. Kdyby byl Biden zorganizoval ústup amerických vojáků lépe, mohl by dnes v kábulském Argu namísto vousáčů v kaftanech sedět hodný oholený prezident v kravatě a saku.

Ačkoli takto vytvořený příběh se do jisté míry reality drží, schází mu jedna podstatná věc. Američané takové argumentaci říkají „incompetence dodge“, výmluva na neschopnost. Tento úhybný manévr má sklon svádět neúspěch na špatné provedení toho či onoho konkrétního kroku, čímž se poskytne kýžené rozhřešení jeho duchovním otcům. Protože vždycky se nějaká konkrétní chyba najde, bývá člověk často v pokušení prohlásit viníkem celého neúspěchu právě ji. (Fotbalový trenér, jehož mužstvo právě dostalo sedm gólů, tak může s jistou dávkou uvěřitelnosti tvrdit, že „rozhodly individuální chyby“, ačkoli každý viděl, že jeho mančaft prostě dostal napráskáno, protože byl o dvě třídy horší. Tím pádem je z trenéra zneuznaný génius, což je o dost lepší než být veřejně za dřeváka.)

Sto osmdesát stupňů

Prezident Biden se tomu pokušení nevyhnul. Prohlásil, že za kolaps obrany země mohou afghánští vojáci, kteří nebojovali, když bojovat měli; a že tedy proč by měli bojovat Američané. To nezní docela věrohodně, uvážíme-li, že afghánských vojáků a policistů padlo během americké okupace přes šedesát tisíc. „Věřím Tálibánu? Nevěřím. Ale věřím kapacitě afghánské armády, která je lépe vycvičená, lépe vyzbrojená a stran vedení války schopnější,“ říkal Biden ještě v červenci, což jeho následnému obratu o 180 stupňů propůjčuje příchuť obzvláštní ironie.

Prezident to od svých kritiků také pěkně slízl. Na podobný lep však sedli i řečení kritici: kdyby jen byl prezident udělal to a to jinak, mohlo být s Afghánistánem všechno v pořádku, mají sklon tvrdit.

Je to pochopitelné, protože pád Kábulu proběhl v kolosálním zmatku. Prezident Ašraf Ghání vypadl v neděli 15. srpna jako cukrář, čímž neposloužil věci; podle všeho dostal špatné informace od svých nejbližších podřízených. Ti mu řekli, že Tálibán už je v Argu a hledá ho; pokud nevypadne hned teď, přijde o život. Vzhledem k tomu, že jeho předchůdce Muhammad Nadžíbulláh se v roce 1996 dočkal v podobné situaci kastrace a pověšení na kandelábr, Ghánímu se nelze dvakrát divit, že uposlechl. Nestačil si ani sbalit, ani se přezout z domácích umělohmotných sandálů, ani nic jiného.

Stalo se tak, že nikdo zhruba půl dne nevěděl, co se s prezidentem děje. Hledali ho jeho lidé, hledali ho Američané, a dokonce ho hledali i tálibánci. Ti původně nechtěli Kábul převzít silou, ale v Argu neměli s kým mluvit. Politický šéf Tálibánu Abdul Ghání Baradar nakonec z Kataru volal právě na americkou ambasádu, jestli nevědí, kde je prezident. Nevěděli. „Tak se buď o bezpečnost Kábulu postaráte vy, nebo to musíte nechat na nás,“ řekl Baradar. (Detaily odněkud vyšťoural The Washington Post.) Kdyby nebyl masakr tak blízko, bylo by to k popukání komické.

Na masakr nakonec došlo, ale v trochu jiném gardu, než se čekalo. Tálibánci se sice k Američanům a jejich spojencům nechovali nijak roztomile a k vlastním lidem už vůbec ne, ale projevovali jistou zdrženlivost. „Kdyby na nás nebylo tolik vidět, tak tě zastřelíme jako psa,“ řekli na jednom z checkpointů u letiště britskému turistovi. To není nic pěkného, ale turista (někteří lidé mají dobrý vkus na výběr zážitkové dovolené) přežil a ve zdraví odletěl. Byl na tom tedy řádově lépe než zhruba 170 lidí, které u letiště výbuch bomby zabil nebo zranil; nejvíce mezi nimi bylo afghánských civilistů, ale také američtí vojáci a bojovníci Tálibánu.

Útok měla na svědomí skupina ISIS-K, která k smrti nenávidí všechny, kdo uctívají Alláha jinak než ona sama, Tálibán nevyjímaje. Během několika dnů se tak z Tálibánu stal téměř spojenec Západu: jejich společným cílem bylo udržet v zemi bezpečí a klid, jakkoli jsou to pojmy relativní.

Dobrá porážka neexistuje

To vše zpochybňuje tu verzi výkladu událostí, která se začíná na Západě zabydlovat, o strašlivém průšvihu v tom smyslu, že hlavním problémem byl způsob odchodu Američanů. Žádný dobrý způsob porážky neexistuje, jsou jen varianty většího a menšího zla. Představme si, že by afghánská armáda skutečně Tálibánu kladla takový odpor, jaký klást podle očekávání měla. Byli bychom místo relativně pokojné výměny mocenských garnitur svědky občanské války. Dost možná by došlo na opakování situace ze začátku 90. let. Tehdy měl každý afghánský mocipán k dispozici svoji ozbrojenou partu, s níž drancoval svůj kousek země, a příležitostně si to rozdal s jinou ozbrojenou partou ze sousedního údolí.

Pokud je v Afghánistánu na výběr mezi vládou Tálibánu a občanskou válkou následovanou vládou Tálibánu, je status quo zlem nepochybně menším. A to je také princip, z něhož Tálibán v praxi odvozuje značnou část své legitimity. Zní to nesmyslně krutě vůči lidem, kteří buď boji proti Tálibánu obětovali, co jen obětovat lze, včetně zmíněných šedesáti tisíc životů, nebo „jen“ jeho vládou trpěli, ať už v 90. letech po celé zemi, nebo v posledních letech v odlehlých částech státu. Není pochyb o tom, že Tálibán se u Afghánců netěší jednoznačné oblibě, když to řekneme hodně kulantně. Není pochyb o tom, že jeho výklad práva šaría je neobvykle přísný. A stejně tak není pochyb o tom, že moc korumpuje i silně věřící muslimy a tálibánci mají často sklon chovat se jako parta banditů pod slabou teokratickou rouškou.

Když méně je více

Ale také se špatně popírá, že právě Tálibán dokáže spravovat Afghánistán lépe -rozuměj levněji - než kdokoli jiný. Je to zkušenost z oněch krvavých 90. let: když už někudy vedla silnice, která nebyla rozbombardovaná napadrť, stáli na ní na každých pár kilometrech loupežníci a každý z nich měl svůj checkpoint. Dělat jakýkoli byznys proto bylo neúnosně drahé, protože než jste projeli tři zatáčky, nezbylo vám ze zboží nic.

Tálibánci tomu učinili přítrž - povětšinou tak, že ostatní bandity pozabíjeli nebo vyhnali. Daň, kterou tímto rudimentárním způsobem vybírali, sice byla vysoká, ale nikoli likvidační. Justice v jejich podání nám sice připadá barbarská, ale alespoň byla jednoznačná (a v odlehlých místech země fungovala i v posledních dvaceti letech, kdy Tálibán u moci nebyl).

Jinými slovy, tvrzení, že Afghánci vnímají Tálibán svorně a jednoznačně jako nepřítele, je na Západě oblíbené právě proto, že legitimizuje naše tamní intervence, od ekonomických po vojenské. Lze si však snadno představit, že co v pohodlí konferenčních sálů vypadá jednoznačně a černobíle, se v terénu pohybuje na škále šedých tónů různé intenzity. Pokud si to připustit nechceme, říkáme si o nemilá překvapení, jako když celá armáda najednou složí zbraně, ačkoli „je lépe vycvičená, lépe vyzbrojená a stran vedení války schopnější“.

O propasti mezi představami a realitou mluví i generál David Petraeus, jenž velel americkým misím v Iráku i Afghánistánu. „Říkáme, že jim nechceme budovat státy, protože nám to nepřísluší. Ale když chci po vojákovi, aby sledoval poznávací značky automobilů, jak to udělá, když neumí číst?“ zmiňuje pro The New York Times jeden příklad za všechny.

Neradi takové věci slyšíme, protože podrývají celou naši argumentaci o hodnotách a pokroku, jehož pomocí aplikace oněch hodnot dosahujeme. Většině z nás však jdou ještě hůře pod nos možné důvody jisté dávky legitimity Tálibánu. Náboženští fanatici mají být primitivní a neschopní. Existuje však výklad, podle něhož je tomu právě naopak: přísné dodržování náboženských rituálů posiluje schopnost organizace.

Stigmatizační chování

Autory tohoto neortodoxního výkladu jsou američtí sociologové Rodney Stark a Roger Finke, ekonom Laurence Iannaccone a politolog Anthony Gill. Spojili síly na poli, které nazývají politická ekonomie náboženství, a přišli s následujícím postřehem. „Skupiny, jež přísně vyžadují dodržování rituálů, bývají velmi schopné při organizaci kolektivní akce. Platí to v případě amerických náboženských skupin, jako jsou mormoni, ortodoxní židé a svědci Jehovovi,“ píše Gill pro The Wall Street Journal.

Všechny zmíněné skupiny vyžadují po svých příslušnících dodržování náročných pravidel, zákazy konzumace alkoholu počínaje a oblékáním konče; Iannaccone mluví o „stigmatizačním chování“. To má za cíl posilovat semknutost skupiny. Má to jasný ekonomický rozměr: členství v takové skupině umožňuje čerpání výhod, jako je vzájemná výpomoc a solidarita. Výměnou za to musíte dodržovat ona pravidla stigmatizačního chování; pokud ne, stáváte se černým pasažérem a riskujete, že se vás společenství tak či onak zbaví. (Lze si představit, co to znamená v případě třeba právě Tálibánu.)

Skupina prosperuje podle toho, jak vysoké procento jejích členů funguje samo a dobrovolně ve srovnání s počtem černých pasažérů. Je tedy v jejím zájmu vyžadovat pravidla co nejpřísnější; čím viditelnější bude vaše stigmatizační chování, tím méně společenských možností budete mít pro případ, že byste se náhodou rozhodli skupinu opustit. Je to logické: opustíte-li šachový kroužek, protože jste právě propadli numizmatice, nikdo to o vás na první pohled neví. Pokud se ale po léta živíte pořváváním „Alláh akbar!“ po ulicích, dveře ke konverzi k judaismu vám to zrovna neotvírá.

Mají-li pánové Iannaccone, Gill a spol. pravdu, pak právě ten rys hnutí Tálibán, jenž je západnímu liberalismu nejvzdálenější, tedy na odiv vystavená muslimská víra, je také nejbohatším zdrojem jeho síly. A o existenci takové síly pochybujeme jen na vlastní nebezpečí, jak na poslední chvíli pochopil prezident Ghání.

Afghánistán je náš

Americký tlumočník z paštštiny Ian Fritz sloužil v Afghánistánu v letech 2008-2013. Za tu dobu odposlechl na 600 hodin telefonních hovorů; slyšel, jak nepřítel plánuje vojenské akce, i to, jak si povídá o holkách. „Hele, není moc zima? Fakt musím teď v noci někam lézt s bombou?“ padlo v jednom takovém hovoru, o němž Fritz psal v textu pro časopis The Atlantic. „No jasně, kámo, musíš dělat džihád.“ „Ty vole, je moc zima na džihád,“ zněla odpověď mladého muže, jež by před nadřízenými patrně neobstála.

Ale nakonec šel a bombu uložil, kam měl. Protože odposlech byl na svém místě, Američané ji zneškodnili. Ale tisíce dalších zůstaly neodhaleny. „Nakonec to byl vždycky Tálibán, kdo udělal, co měl. Zabili jsme jich sto? Nevadí, na druhý den přišli znovu a byli stejně nadšení jako den předtím,“ píše Fritz. „Až na konci své služby jsem pochopil, co mi celou dobu říkají: Afghánistán je náš.“

Je možné, že tálibánci mají pravdu. A také je možné, že Západu by prospělo lépe vědět, proč tomu tak je. Zvěst o tom, že klíčovou ingrediencí jejich vítězství nad nejmocnějšími ozbrojenými silami planety byla loajalita společné věci, by měla znít v západních uších nahlas a naléhavě.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.