Nakráčet do průšvihu nebylo nikdy jednodušší. Když jste ve velkém byznysu, jste zároveň jednou nohou v politice, ať chcete, nebo ne. To platilo vždycky; dnes však americká podnikatelská elita na politické scéně jen nesnadno hledá spolehlivé a předvídatelné partnery. Za omyly se platí a prostor pro nápravu nezbývá.

Vezměte si Toyotu. Největší světová automobilka (přetahuje se o ten titul s Volkswagenem) loni prodala po celém světě 8,7 milionu aut, z toho ve Spojených státech 2,1 milionu, téměř čtvrtinu. Vedoucí pozice na americkém trhu naznačuje, že šéfové americké pobočky se ve svém byznysu vyznají po všech stránkách. A přece si ošklivě naběhli.

Toyota se do čela nedostala náhodou. Schopnost vyrábět auta, jejichž poměr ceny a výkonu Američanům vyhovuje lépe než u aut jiných, je přitom jen jedním z několika klíčových faktorů. Je možné, že její inženýři umějí nějak lépe trefit tvar blinkru a měkkost zadního sedadla než lidé od General Motors. Nebo se na toyoty snadněji shánějí náhradní díly. Nebo mají japonské vozy navrch v nějakém jiném fundamentálním kritériu.

Sedadlo, blinkr a PR

Stejně tak je ovšem nezbytnou podmínkou úspěchu na trhu to, co obstarává disciplína vztahů s veřejností. O vydání ve výši desítek tisíc dolarů rozhodují emoce stejně jako rozum. Kdyby Toyota byla – jedno z jakého důvodu – potenciálním kupujícím protivná, úžasně pohodlné zadní sedadlo a sebeelegantnější blinkr by jí byly málo platné.

V tomto kontextu znamená veřejnost zákazníky. Zároveň však obliba u veřejnosti znamená oblibu u jejích zástupců, to jest u lidí, kteří rozhodují o tom, co, jak a za kolik smíte prodávat. Regulace trhu od dovozních cel až po nároky na čistotu provozu není v rukou zákazníků, nýbrž politiků. Když s nimi nebudete zadobře, můžete se jít klouzat a prodávat do „shithole countries“, jak se svou obvyklou citlivostí prohlásil exprezident Donald Trump.

V období bouřlivé nové regulace, jímž automobilový průmysl prochází, je jen logické, že jednička na trhu chce být v procesu vzniku nových pravidel slyšet. A sluchu amerických politiků se jako všechny firmy domáhá penězi. Toyota loni utratila za příspěvky na kampaně svých politických koní 1,6 milionu dolarů a na lobbing v Kongresu dala 6,2 milionu. Nechme nyní stranou, že dělicí čára mezi legitimním „mít slovo u jednacího stolu“ a ohyzdným „koupit si politika“ je tenká, klikatá a přerušovaná. Právě takové čáry ohraničují naši existenci na všech stranách. I washingtonští aktéři a publikum jsou s takovým během věcí plus minus srozuměni.

Teoreticky by pro Toyotu neměl být problém požadavku na udržování dobrých vztahů s politiky dostát. Veřejnost volí své zástupce, takže rozdíly mezi názory jedněch a druhých by neměly být nepřekonatelné. Jenže někdy se stane, že nepřekonatelné jsou – a to je často případ dnešních Spojených států.

Pragmaticam vincit

Šestého ledna poštval Donald Trump své fanoušky na Capitol Hill, aby násilím přinutili zákonodárce ignorovat jeho volební porážku. Většinu Američanů, liberálních i konzervativních, to šokovalo. Postupem doby však u většiny republikánských politiků zvítězila pragmatičnost nad svědomím. Víc než tři čtvrtiny washingtonských kongresmanů a senátorů dnes ve zjevném rozporu s fakty tvrdí, že Trump ve skutečnosti volby vyhrál a že 6. ledna se dohromady nic nestalo. A na úrovni jednotlivých států to není o nic lepší.

Ostrý spor, jejž tito popírači voleb – či jak je nazvat jinak – vedou se zbytkem Američanů, vytvořil nevídanou situaci. Říká se, že zatímco demokraté mají za mořem disproporčně jasnou převahu v kulturním ringu (v médiích, zábavním průmyslu, sportu atd.), mezi politickými provazy požívají stejně nesporné výhody republikáni. Posledně jmenovaná strana ovládá všechny tři součásti státní moci ve 23 státech z padesáti; demokraté v patnácti. Na federální úrovni sice republikáni ve většině nejsou, ale jsou s to zablokovat téměř jakýkoli zákon pomocí nástroje zvaného filibuster, tedy nekonečného protahování diskuse na půdě Senátu.

Dohromady to dává republikánům převahu, která – z důvodů, pro něž politologům vstávají vlasy na hlavě – neodpovídá skutečnému rozložení preferencí, jež dělí Američany zhruba půl na půl.

Firmám – zejména těm, které se pohybují v tak ostře regulovaném prostředí jako automobilky – to připravilo obtížně řešitelný trabl. Na jedné straně potřebují udržovat kontakt s politiky (čti: platit jim). Na druhé straně to musejí mít dobré u zákazníků, kteří řečené politiky zhusta nemohou vystát. Jejich peníze musejí být na straně Trumpa, zatímco jejich značka by potřebovala pravý opak. Co teď?

Velký spor o malé peníze

V Toyotě si mysleli, že se jim podaří ten hlavolam rozlousknout v klidu, stranou pozornosti. Protože však informace o výdajích oficiálních lobbistů i příspěvcích na kampaň musejí být ze zákona dostupné veřejnosti, nepovedlo se to. Celé Spojené státy tak vědí, že Toyota Motor North America rozdala politikům řečené miliony. Z toho nejméně 55 tisíc šlo těm republikánům, kteří v lednu zpochybnili výsledek listopadových voleb, a nepřímo tak podpořili útok na Kongres.

Čtete správně, jde o 55 tisíc dolarů, víceméně o drobné. Z toho je zjevné, že Toyota měla dobrou vůli peníze právě takovým politikům dávat co nejméně. (Praxi ještě komplikuje zákon, jenž omezuje příspěvky individuálním kandidátům, takže peníze je třeba cedit přes takzvané výbory politické akce nebo akční politické výbory čili PAC; ale to věc mění pouze kosmeticky.)

Spolek Občané pro zodpovědnost a etiku v politice se zabývá vedením statistik pohybu volebních peněz. Když vyšťoural a zveřejnil informaci o oněch 55 tisícovkách, na Toyotu se snesl hněv těch nejnažhavenějších Trumpových odpůrců (zhusta nalevo od Lva Trockého), kteří ovládají mnoho prostoru na Facebooku a Twitteru.

Automobilka se bránila: „Toyota podporuje kandidáty na základě jejich postojů důležitých pro automobilový průmysl. Nemyslíme si, že je vhodné, abychom soudili kongresmany čistě na základě jejich hlasování o potvrzení výsledků voleb,“ zaslala firma prohlášení pro washingtonský server The Hill. „Po zralé úvaze jsme se rozhodli nepodporovat některé kandidáty, kteří svojí činností podrývají legitimitu našich voleb a institucí.“

Twitter se rozžhavil do ruda, ačkoli ani nemusíte být kovaný bolševik, aby vás taková dávka pokrytectví nadzvedla ze židle. Pandemonium trvalo necelý týden, po němž Toyota otočila: „Chápeme, že naše rozhodnutí trápilo některé lidi, kteří jsou na firmě zainteresováni. Aktivně jim nasloucháme a v tuto chvíli jsme se rozhodli nepodporovat ty kongresmany, kteří hlasovali proti potvrzení výsledků voleb.“

Mezi proudy

Nakolik si ale Toyota svou obrátkou o 180 stupňů pomůže, není jisté. Ti z kongres manů, kteří přišli o budoucí peníze, a potažmo celá Republikánská strana a její příznivci na firmu dost možná budou koukat skrz prsty. Na druhé straně levičáky z řad laické veřejnosti gesto neuklidní. „Je správné ptát se, do jaké míry jde o upřímně zastávané přesvědčení a touhu učinit krok správným směrem a do jaké míry se jedná o podnikatelský záměr,“ říká o deklarovaných politických postojích velkých firem David Segal, kdysi státní kongresman ze státu Rhode Island a dnes šéf tvrdě levicové neziskovky Demand Progress, jež čítá půldruhého milionu aktivistů. To není zanedbatelné riziko: toyoty si pořizuje téměř dvakrát víc amerických liberálů než konzervativců.

Jestli se šéfům americké Toyoty nespí dobře, nelze se jim divit. V čerstvé paměti je osud řetězce pizzerií Papa John’s. Když hráči amerického fotbalu začali před necelými čtyřmi lety s – dodnes módním – zvykem klečet na jednom koleni při hymně, šéf firmy John Schnatter si stěžoval, že mu to kazí kšeft. Diváky začal spor o koleno brzy k smrti otravovat a Schnatterově firmě, tehdy generálnímu sponzorovi NFL, klesly tržby.

Schnatter v reakci na neochotu NFL spor vyřešit od sponzorské smlouvy odstoupil. Ať už pravdu měl, nebo ne, na druhý den seděl na jeho místě konkurenční řetězec Pizza Hut, kdežto cena akcií Papa John’s klesla o jedenáct procent. Schnatter sám vydržel v roli CEO jen několik měsíců, než jej vyštípala směs akcionářské a politické nevole. Nemusel odcestovat v kufru na kontrabas jako automobilový magnát Carlos Ghosn z Japonska, ale fanfáry na rozloučenou vypadají jinak.

Chytré horákyně

Týž hlavolam jako Toyota dnes řeší další velké firmy, každá po svém. Opatrnější hráči vzdali financování politiků zcela, byť patrně jen dočasně. Mezi nimi jsou banka Goldman Sachs nebo investiční firma Charles Schwab (ta dokonce sbalila krám úplně a peníze přichystané pro politické účely věnovala skautům a černošským univerzitám). Pak jsou ti, kteří se zavázali přestat s podporou oněch 147 zákonodárců, kteří hlasovali proti potvrzení výsledků prezidentských voleb – k těm patří třeba General Electric, Airbnb, American Express, Amazon a desítky dalších.

A pak jsou tu takové firmy, které se sice také veřejně zavázaly k ostrakizaci volebních popíračů, ale pak si to soukromě rozmyslely. Tak jednají například Ford, AT&T nebo Pfizer, zjistili Občané pro zodpovědnost a etiku v politice. Tyto tři firmy ve sponzorování řečených kongresmanů pokračují, ačkoli po 6. lednu oznámily pravý opak – a později už se nenamáhaly informovat svět o změně názoru.

Neochota pustit z finančního řetězu republikánské zákonodárce může leckomu připadat jako cynická honba za ziskem, v případech posledně jmenovaných firem ještě doplněná pokrytectvím a lží. Dobře se takové rozhodnutí kritizuje zejména lidem, kteří sami jednat s politiky o vlastním živobytí nemusí.

Zvlčilým republikánským politikům totiž netvoří alternativu uvážlivý střed, na nějž by se firmy mohly obrátit, jako tomu bývalo v dobách ještě nedávno minulých. Alternativou je podobně zdivočelá parta progresivistů, která se o hlavní slovo v Demokratické straně pere skoro stejně úspěšně jako trumpisté u republikánů.

Joe Biden vydal na začátku července dekret obsahující 72 opatření, jež tak či onak jdou proti zájmům velkého byznysu. Některá jsou motivovaná ekologicky, jiná míří proti konsolidacím celých odvětví za účelem posílení konkurence, ještě další si berou na mušku sociální sítě. Některá z nich napravují excesy Bidenova předchůdce. Mnoho lidí shledává řadu z těch opatření rozumnými, jiní s nimi nesouhlasí. Říci, že jsou standardní součástí levostředové politické nabídky, snad není kontroverzní.

Kde je opozice?

Problém je v tom, že napravo od Bidena a jeho tažení by měla stát opozice hájící právě zájem byznysu. Takové opozice je však minimum: republikáni sice jsou pro nízké daně a málo regulace, ale v konkrétních klíčových otázkách (jako je postoj k volnému trhu a k americké účasti na něm) mají sklon stále častěji jako ozvěna opakovat Trumpův ekonomický populismus. A ve vlastní partaji je Biden politickému středu daleko nejblíže; když s ním jsou spolustraníci nespokojení, kritizují jej výhradně zleva. „Naše pozice je taková, že požadujeme rozdělení těch největších firem, a není nic, co by tyto firmy mohly říct nebo udělat, aby ten postoj zvrátily,“ říká již zmiňovaný aktivista Segal.

Co si tedy má velký byznys počít? Je možné, že mraky se přeženou a politický i podnikatelský život se jako zázrakem uklidní – ale vsadili byste na to? Realističtěji vypadá katastrofický scénář, jenž čerpá inspiraci v článku investorského gurua Barryho Ritholtze. Zmiňuje případ fastfoodového řetězce Chick-fil-A, jehož šéf Dan Cathy téměř před deseti lety řekl v jakémsi rádiu, že jeho firma se drží tradičních rodinných hodnot.

Nepomohl si. V rostoucím segmentu americké společnosti vládne názor, že rodina je buržoazní přežitek, který může za rasismus, sexismus, majetkovou nerovnost, dávivý kašel a otroctví. Aktivisté, jimiž tento segment oplývá, si našli informaci, že Chick-fil-A kdysi věnovalo peníze kandidátovi se skeptickými názory na hnutí LGBT. Aktivisté v reakci na to rozpoutali obvyklý brajgl, kejhání a hýkání.

„Chcete-li provozovat značku po celých Spojených státech,“ píše Ritholtz, „musíte prodávat všude, tedy i v pobřežních velkoměstech, jejichž obyvatelé nejsou moc konzervativně ani nábožensky založení. Cathy si mohl vybrat, jestli bude komentovat politické otázky tišeji, nebo zredukuje ambice firemního růstu.“ Nakonec si vybral první možnost a Chick-fil-A předstihlo v oblasti smažených kuřat konkurenční KFC na pozici americké jedničky. Doma však zůstalo na jihu: v pětimilionové jižanské Alabamě má 91 restaurací, v sedmimilionovém Massachusetts na severu východního pobřeží sedmnáct.

Přízrak roku 1860

To se stalo v roce 2012. Od té doby razantně přituhlo v politice i aktivismu. Ptáte-li se na osobní názor, není na světě mnoho společenství, jež by absencí Chick-fil-A utrpěla. Lze si však velmi snadno představit, že při zachování Ritholtzova vzorce začne riziko PR megaprůšvihu Cathyho následovníky v různých oborech odrazovat spíš od expanze než od přímočarosti politických prohlášení.

Takový proces by zpočátku šlo jen obtížně vysledovat, ale jak by jednou nabral na obrátkách, byl by prakticky nezastavitelný. A mapou Spojených států by vedla zhruba v zeměpisné šířce hlavního města Washingtonu dělicí čára.

Když se k sobě sestěhovávají podle politického přesvědčení jednotlivé rodiny, je to jen „negativní dopad polarizace“. Kdyby totéž udělaly firmy (mimo jiné proto, že jim schází spolehlivá politická podpora, a tím pádem předvídatelné prostředí), čeká Spojené státy buď rozpad, nebo válka. Stejnou volbu učinili Američané už před více než sto padesáti lety; donedávna jsme si mysleli, že definitivně. Mýlili jsme se.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.