Když paní Fan Ťien-chua ke konci roku 2019 otěhotněla, věděla, že je v průšvihu. Třicátnice z města Tan-ťiang-kchou (necelých 400 kilometrů od nechvalně proslulého Wu-chanu) již měla doma dvě dcery a třetí potomek byl porušením zákona. Čekala tedy pohromu - pokutu ve výši 45 tisíc jüanů (150 tisíc korun), což je zhruba polovina jejího ročního platu. Příjemně ji proto překvapilo, když loni porodila a na příslušném úřadu od ní nikdo nechtěl ani jüan. Prostě dítě nechala zapsat, poděkovala a odešla; jako by zákon o maximálním počtu dvou ratolestí na rodinu neexistoval.

Šťastná náhoda, mohla si říci paní Fan, z níž se mezitím stala téměř celebrita (o svém osudu mluvila s hongkongským deníkem South China Morning Post i s newyorskými Timesy). Peking dal od roku 2017 při vymáhání dodržování tohoto zákona místním úředníkům značně volnou ruku. Mohla mít prostě štěstí. Pozorovatelé čínských poměrů však vědí, co to obvykle znamená: vláda - jinak řečeno prezident Si Ťin-pching - již tehdy zákon odepsala a chystala něco nového.

Smíte mít tři děti!

Přesně to se také stalo. Letos na konci května zveřejnila agentura Nová Čína vládní prohlášení, jež Číňankám oficiálně povolilo mít namísto dvou dětí tři. Na poměry čínského vedení to působí jako nebývalá pružnost: politiku jednoho dítěte nechal prezident Si úplně zrušit až v roce 2015. Další změna přicházející už po šesti letech je ekvivalentem přiznání, že to vláda napoprvé zrovna netrefila. Takové přiznání nepřichází od šéfa žádné vlády často, o současném čínském prezidentovi nemluvě.

Ve skutečnosti totiž v průšvihu není paní Fan, nýbrž prezident Si. Vědci tomu maléru říkají demografická bomba; až vybuchne, Číňané se stihnou s ekonomickým a geopolitickým vzestupem, jenž jejich zemi posledních čtyřicet let charakterizuje, stěží rozloučit. Ta bomba obnáší katastrofální nedostatek dětí a její doutnák je sice dlouhý, ale už hoří.

Pokud o tom snad mocipáni v Pekingu pochybovali, přesvědčili se hned v prvních dnech své pěkné nové trojdětné politiky. Agentura Nová Čína vypsala při jejím vyhlášení online anketu, v níž měli respondenti vyjadřovat nad možností rozšíření rodiny příslušné nadšení. Anketa však za pár dnů zmizela: na otázku, jestli si pořídí tři děti, zvolilo dvacet z dvaadvaceti tisíc hlasujících odpověď: „Ani o tom neuvažuji.“ Kladně odpovědělo necelých šest procent.

Vláda totiž se svým velkorysým povolením třetího dítěte zase tak úplně pružná nebyla. Poté, co na konci roku 2015 oficiálně zrušila zbytky politiky jednoho dítěte, se porodnost v zemi mírně zvedla - na 17,9 milionu dětí v roce 2017 z 17,2 milionu v roce předcházejícím. Pak však nastal sešup: v roce 2018 přivedly čínské matky na svět 15 milionů dětí, předloni jich bylo 14,6 milionu a loni už jen něco přes 12 milionů.

Než bude pozdě

Otázka, jestli to měli v politbyru tušit dřív, je skoro zbytečná. Samozřejmě to tušili, protože je jejich vlastní vědci bombardují studiemi na to téma nejméně od roku 2010; mezi nejaktivnější patří v tomto směru pekingské Středisko pro Čínu a globalizaci, jehož demografický expert Chuang Wen-čeng takové studie vedl za posledních deset let nejméně tři. „Musíme využít toho, že v naší zemi žije určitý počet lidí, kteří by rádi měli děti, ale nesmějí je mít,“ napsala letos v dubnu pozoruhodně otevřeně dokonce čínská centrální banka. „Pokud budeme s uvolněním čekat až do doby, kdy nikdo nebude děti chtít, bude to k ničemu,“ cituje zprávu South China Morning Post.

Na první pohled zní stížnost na nízkou porodnost v zemi s 1,4 miliardy obyvatel jako problém, který by člověk chtěl mít. Jenže rychlost, s níž porodnost v Číně klesá, daleko předčí i ty nejpesimističtější scénáře z těch, jimiž se čínské vedení dosud řídilo. Ty měly za to, že i kdyby bylo nejhůře, počet obyvatel země klesne do roku 2100 na jednu miliardu. Už to je trend, jemuž by se každá vláda logicky chtěla vyhnout. Přijít téměř o třetinu obyvatel by představovalo pekelné komplikace pro kdeco, důchodovým systémem počínaje a bojeschopností armády konče (o tom bude řeč později).

Zlá čísla

Jenže zmiňovaná poslední čísla jsou ještě podstatně horší. Dávají za pravdu studii, jejíž výsledky zveřejnil již loni v létě britský lékařský časopis The Lancet, aniž by to vyvolalo nějakou obzvláštní pozornost. Tým více než dvou desítek vědců pod vedením norského odborníka na zdravotnictví Steina Emila Vollseta v ní předpovídá, že Číňanů vymře do konce tohoto století téměř polovina.

„Tato studie vychází z toho, že společenské vědy dosud nemají k dispozici žádnou dobrou teorii, která by vypovídala o pravděpodobnosti, s níž se nízká porodnost může zvednout, zůstat nízká, nebo dokonce pokračovat v poklesu,“ píší Vollset a spol. Jejich studie proto kombinuje různé statistické modely způsobem dosud nevyzkoušeným a nikde není psáno, že má ve svých předpovědích pravdu. Ale přinejmenším do Číňanů se prozatím trefila správně: jestliže oficiální politika doteď počítala s porodností 1,8 dítěte na ženu, letošní sčítání lidu ukázalo někam mezi 1,3 a 1,5 dítěte.

Jak se stalo, že je pekingské vedení v tak životně důležité věci úplně vedle? Je možné, že nejen komunistické vedení země, ale i čínští vědci při odhadu budoucí porodnosti podcenili dynamiku souběhu dvou kritických faktorů. Prvním z nich je pochopitelně zmiňovaná politika jednoho dítěte. Ačkoli nebyla důsledná (po 30 let ze své šestatřicetileté oficiální existence povolovala zhruba polovině čínských rodin mít děti dvě), napáchala škod ažaž; některé zjevné a bezprostřední, jiné vycházejí najevo postupně.

Propad porodnosti (nucené potraty a perzekuce všeho druhu - pokutami počínaje, sterilizací konče - udělaly svoje) je zjevný. Také disproporčně vysoký podíl narozených chlapců (1,18 na jednu dívku) patří k dlouho známým efektům. Až o mnoho let později začal vycházet najevo efekt další: Číňané malým rodinám přivykli.

Být jedináček je prima

Podle výsledků zmíněného sčítání lidu (byly tak katastrofální, že je Peking vůbec nechtěl zveřejnit) žije dnes v Číně 150 milionů rodin s jedním dítětem, to jest plus minus třetina populace. Tvoří je většinou lidé, kteří sami vyrostli jako jedináčci. Jejich životy - organizací interiérů obydlí počínaje a rodinnými/ společenskými zvyky konče - jsou na režim s jedním dítětem zařízené. Co víc, je tak zařízen i stát.

Státní porodnice jsou všelijaké a je jich málo, pročež bohatší Číňané se stále častěji obracejí na porodnice soukromé. Porod je tam - znovu podle South China Morning Post - však přijde v přepočtu na víc než 300 tisíc korun. A to je jen začátek; pokud se pohybujete na spodní hranici střední příjmové třídy a zároveň chcete dát dítě studovat, znamená to, že přímé investice do něho čítají 70 procent vašich příjmů, uvádí týž zdroj. Zkuste pak mít děti tři.

„Mám-li být upřímný, žádný vztah nechci, a tím méně se chci ženit, nebo dokonce mít děti,“ cituje SCMP reakci 31letého obchodníka z Kuang-čou, jež je podle listu typická. „Pro pracujícího člověka je mít dítě ve městě stále méně únosné,“ dodává onen muž.

Podle výpovědí běžných Číňanů, jež letos nezávisle na sobě oslovily deníky SCMP, The New York Times a The Washington Post, je největší překážkou zvýšení porodnosti cena městského bydlení. „Smím mít tři děti, paráda! A školku a byt mi taky zařídíte?“ reagoval na změnu vládního kurzu anonymní účastník diskuse na sociální síti Weibo. Podle všeho nemluvil zdaleka jen za sebe.

Tím vychází oklikou najevo druhá část problému: Číňané velmi rychle přejali západní individualismus, jenž ve své dnešní podobě dětem mnoho nepřeje. Číňané tak však učinili dříve, než jejich společnost zbohatla natolik, aby jim rodičovství alespoň trochu usnadnila. Že tento nápor individualismu pomohli rozjet sami komunisté, by mohlo být téměř úsměvné (díváte-li se hodně zdálky). Ukazuje na rozpor mezi lidskými potřebami a konáním úzké vrstvy lidí u vesla, kteří jednají krátkozrace a výhradně ve svůj prospěch -protože když držíte v ruce porodnost, držíte v ní i moc.

Jsme příliš bohatí

Shrňme si to tedy. Dnešní říše středu má tak vysokou životní úroveň, že si ji její lidé (většinou) nemohou dovolit; je to stav, jenž by se dal pojmenovat třeba jako blahomor. Čínská vládnoucí elita raději lpí na vzorcích, jež si sama arbitrárně stanovila (vedoucí úloha komunistické strany), než by jednala ve prospěch - či dokonce přímo v zájmu fyzické záchrany - společnosti, o jejíž blaho údajně pečuje.

Nesmějte se však Číňanům. Blahomor trápí i Západ, nízkou porodností počínaje a sobeckými elitami konče. Studie Vollseta a spol. má podobně drastickou předpověď jako pro Čínu i pro mnoho dalších zemí. Poměr závislosti - číslo, jež vyjadřuje, kolik ekonomicky neaktivních lidí podporuje svou prací jeden člověk ekonomicky činný - měl globální hodnotu 0,80; do konce století má vzrůst na 1,16. Podle toho to bude také vypadat: do roku 2100 se má počet obyvatel 23 zemí světa snížit na polovinu; jsou mezi nimi Itálie, Portugalsko a Španělsko, v Asii třeba Japonsko, Jižní Korea a Thajsko. Druhou nejlidnatější zemí má být (po Indii) Nigérie; právě subsaharská Afrika je jediný region, jehož populace má narůstat.

Neveselé? Jen počkejte. „Pokud v určitém společenství klesne celková porodnost pod 1,5 dítěte na ženu, bude patrně další pokles nezastavitelný,“ píše Vollset s kolegy. A skutečně - zvrátit demografický trend je horší než otáčet plně naložený tanker. Studie zmiňuje tři dosud známé prostředky, jimiž lze takovým obřím kormidlem pohnout.

Prvním z nich je přizpůsobení podmínek tak, aby ženy mohly pohodlně pracovat a rodit najednou. Některé z nejvyspělejších zemí světa se o to pokoušejí - se skromnými úspěchy. Německo vytáhlo od roku 2000 do loňska svoji porodnost z katastrofálního čísla 1,39 na 1,5; Švédsko se z 1,7 dostalo na 1,9 dítěte na ženu. To pořád hodně zaostává za magickým číslem 2,1, jež by mělo zaručit početní stabilitu obyvatelstva (v závislosti na změnách v délce života, pochopitelně). Singapur, Jižní Korea a Tchaj-wan naopak neuspěly vůbec. Ačkoli například Soul na zvýšení porodnosti vynaložil za posledních patnáct let 178 miliard dolarů, v roce 2019 měla průměrná Korejka jen 0,92 dítěte. Jak se asi korejsky řekne „poslední zhasne“?

Málo možností

Druhou možností je drasticky omezit antikoncepci a potraty. Zkušenost například z Polska však dává tušit, že to není cesta jednoduchá. Třetím prostředkem je přijímání migrantů ve velkém, což je pro mnoho zemí kulturně složité. (Koneckonců, lidé utíkají z Eritreje nikoli proto, že by neměli rádi teplo; nechtějí žít spolu s ostatními Eritrejci. To mají společné s mnoha Evropany.)

To dává tušit, že se nízké porodnosti zbavuje jen obtížně. Žádná novinka; k vědeckým hitům na to téma patří například Hypotéza pasti nízké porodnosti od Vollsetova norského kolegy Vegarda Skirbekka a spol. z roku 2006. Již tato patnáct let stará práce říká to, co Vollset s kolegy potvrzují. „Naše poznatky naznačují, že pokračování trendu rostoucí vzdělanosti žen a přístupu k antikoncepci uspíší pokles porodnosti a zpomalí populační růst. Setrvání porodnosti pod hranicí 2,1 dítěte na ženu by v mnoha zemích včetně Číny a Indie mělo vážné ekonomické, společenské, ekologické a geopolitické následky,“ píší Vollset a spol. v závěru své studie. Antikoncepci a kariérismus žen uvádějí mezi příčinami vymírání -jak jinak to nazvat? - na prvním místě.

Ocitají se tak na jedné lodi se svými čínskými kolegy: vědí, že problém s nízkou porodností nastane, když v reprodukčním řetězci absentují potenciální matky - ať už v důsledku politiky jednoho dítěte, nebo feminismu. Závěry jejich práce jsou ale pochopitelně společensky nepřijatelné. V Číně je měřítkem takové přijatelnosti vůle prezidenta Si Ťin-pchinga; říkat veřejně, že se Si mýlí, není dobrý kariérní krok.

Hledá se deus ex machina

Na Západě zase stojí budoucnost lidstva proti ideji, že ženy - a pouze ženy - mají právo rozhodovat o otázkách spojených s rozmnožováním. I kdyby se všechny najednou rozhodly stát generálními ředitelkami, ministryněmi či umělkyněmi, a přestaly proto rodit úplně, je to pořád prima. Toto dogma - ne takto formulované, ale prakticky prováděné - figuruje na kterémkoli řezu života euroatlantického společenství, počínaje regulemi Evropské unie a jejích členských zemí o kvótách žen tu či onde a konče interními pravidly hollywoodské smetánky pro udílení Oscarů.

Přeháním, říkáte? Slyšte tedy profesora Vollseta samotného. „Reakce na populační pokles bude pravděpodobně v mnoha zemích určujícím tématem politického diskurzu,“ říká logicky. A vzápětí dodává. „To ale nesmí brzdit snahy o posílení ženského reprodukčního zdraví (v kontextu jeho práce to znamená neomezené právo na potrat a možnost rodit do vysokého věku) a pokroku stran ženských práv.“

Katastrofické scénáře mají sklon se nenaplňovat. V 60. letech bil na poplach Paul Ehrlich ze Stanfordovy univerzity tvrzením, že lidstvo zahyne na vlastní přemnožení, protože se neuživí. I on měl logické argumenty získané extrapolací z dobrých dat. Jen nepočítal s tím, že jiný vědec, Norman Borlaug, pomůže vymyslet geneticky modifikované plodiny, jež lidstvo uživit dokážou. I dnešní černé prognózy může nějaký deus ex machina zvrátit. Pokud ne, může nás blahomor snadno doběhnout.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.