Niccolò Machiavelli ve svém Vladaři napsal, že panovník nemusí být zrovna výlupek ctností, ale je samozřejmě lepší, když si to o něm lidé myslí. Koneckonců není na tom nic složitého, protože „lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí“. Z demagogicko-marketingového „čaulidismu“ Andreje Babiše by byl velký renesanční politický myslitel nepochybně nadšený a v nejmenším by mu nevadily různé drobné morální poklesky (StB, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy…) ani lži českého premiéra, protože „moudrý muž nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu“.

Jenže na druhé straně, co si myslet o politikovi, který v reálném světě – snad s výjimkou prosazení EET a „zakleknutí“ na pár firem – nezaznamenal žádný hmatatelný úspěch. Nic totiž, jak tvrdil Machiavelli „nebudí úctu k panovníkovi tak velice jako významné činy a to, když svými skutky dává vzácný příklad“; asi jako když jeho současník, oblíbenec (a známý ukrutník) Cesare Borgia dokázal v pouhých 25 letech dobýt a sjednotit velkou část po mnoho staletí rozdrobené Itálie. Pokud si ovšem lidé musí sami šít roušky, trasovat kontakty a vtipkovat o samointubaci, je zcela zřejmé, že „panovník“ není moudrý a selhal i v tom nejzákladnějším: „Vladař musí zaříditi všechno tak, aby jeho občané potřebovali jeho vlády vždycky, za všech okolností a poměrů; to potom mu budou věrni stále.“

Lámat si hlavu s tím, jak by Babiše hodnotil Machiavelli, je samozřejmě docela ptákovina. Na druhé straně od okamžiku, kdy se v Česku pod rukou Babišova kabinetu rozjela druhá vlna covidu-19 – a dost možná k tomu přispěl polokriminální odklad opatření kvůli krajským volbám –, je jasné, že někdo tak tragikomicky neschopný nám už dlouho nevládl.

Není proto od věci podívat se na to, co si o dobrých a špatných vládách mysleli lidé žijící v dávno uplynulých stoletích. Následující řádky samozřejmě není radno brát smrtelně vážně, a to minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že srovnání napříč historií bývají ošidná, a zadruhé kvůli tomu, že dobře organizovaný čaulidismus dokáže divy a na selhání Babišovy vlády se dost pravděpodobně do příštích voleb zase zapomene.

Nezměrné hradby urucké

Zřejmě nejstarší obraz špatného panovníka je vykreslen v sumerském Eposu o Gilgamešovi z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Gilgameš byl polobůh a vůbec pěkný řízek – měřil 11 loktů, devět pídí měl kolem prsou a „na celé té velké ploché desce, jež pluje na vesmírném moři a která se jmenuje Země“, se mu nikdo nevyrovnal. Coby panovník byl ovšem hodně náročný, a navíc obludně nesystematický, což se projevilo, když poddaným nakázal postavit nezměrné urucké hradby, které měly být „30 loktů vysoké a 30 loktů široké“. Jenže „rákosí na břehu Eufratu rostlo rychleji“ a „palmy před chrámem Eanny rostly výše“ než jeho hradba, a tak Gilgameš nařídil lidem pracovat v noci, když na nebi „místo jasného Šamaše svítil bledožlutý Sin“. Byla to samozřejmě úplná blbost, ovšem Gilgameš ani pořádně nepočkal, jak se toto nové opatření ujme, a poručil chlapcům a „docela maličkým dětem“, aby „hnětli hlínu“ (online výuka tehdy ještě jaksi neexistovala).

Nakonec to naštěstí pro Uruk dobře dopadlo. Bohové tenkrát ještě sídlili lidem nablízku a vytvořili z hlíny muže jménem Enkidu stejně velkého a silného jako Gilgameš. Enkidu poté šest dní a sedm nocí obcoval s nevěstkou Šamchat, a když se takto zcivilizoval a polidštil, vydal se do Uruku. Gilgameš se nejdřív divého muže ze stepi pokoušel přemoci, ovšem byla z toho jen remíza, a tak se s ním nakonec spřátelil, což ho odkrvilo natolik, že dal poddaným s předimenzovanou hradbou pokoj.

Filozof na trůně

V Bibli a starořeckých bájích by se podobných příběhů našlo víc, ovšem prvním, kdo se teorií vládnutí zabýval systematicky, byl až Athéňan Platon. Dodejme, že byl skutečně jen teoretikem, a navíc takovým sociálním inženýrem, že pokud by se jeho představy někdy zhmotnily, žilo by lidstvo v diktatuře jako řemen (tvrdě ho za to zkritizoval třeba jeden z nejslavnějších filozofů 20. století Karl Popper). Platon by nejspíš vůbec odmítal pochopit, že více než dva tisíce let po jeho smrti může v čele nějaké země stát někdo jako Babiš. Platon totiž na kvalitu materiálu kladl vysoké nároky a tvrdil, že „filozofové by měli být vládci a vládci filozofy“, což jaksi v případě premiéra, který zřejmě víc knih napsal (viz O čem sním, když náhodou spím), než přečetl, tak úplně neplatí.

Nejdůležitější skupinou obyvatel měli být podle Platona v ideálním státě takzvaní „strážci“ neboli elitní skupina obyvatel určená k řízení a spravování státu. Každý strážce měl být nejen moudrý, ale také rozumný a ctnostný, na což ho mělo připravit celoživotní – státem řízené – vzdělávání. Výchova začínala nejdůležitější z nauk, za kterou Platon považoval aritmetiku, tedy jakýsi předpokoj abstraktního myšlení a racionálního plánování. Jak jsou na tom členové Babišovy vlády s matematikou a logickým myšlením, není sice úplně jasné, ovšem skutečnost, že jarní vlnu proticovidových opatření spustila až excelová tabulka někdejšího šéfa České pojišťovny a tu podzimní až narůstající počet hospitalizovaných a mrtvých, nesvědčí o tom, že by šlo zrovna o „filozofy na trůně“.

Hodně zvrácené byly i Platonovy představy. Strážci se po aritmetice měli zabývat něčím, čemu Platon říkal „měřičské poznání“, poté geometrií, astronomií a nakonec korunou filozofického umu – dialektikou. Osobní život jim byl zcela zapovězen, mohli sice plodit děti, ovšem nikoli je vychovávat, a ke správě státu měli být – samozřejmě jen tehdy, když se dobře učili – připuštěni až v 50 letech, přičemž králi se měli stát ti nejdialektičtější ze strážců.

Z podobného hlediska sociálního inženýrství uvažoval o společnosti i Platonův nejslavnější žák Aristoteles. Také on měl na vládce poměrně vysoké požadavky, když tvrdil, že zvláště potřebné jsou pro ně následující věci: „Láska k zavedené ústavě, schopnost pro úřady, ctnost a spravedlnost.“ Zkrátka vtělený Babiš.

Král léčitel

O ctnostech křesťanského vladaře se není třeba široce rozepisovat. Stačí, když konstatujeme, že se psychologický profil středověkých evropských panovníků měl v ideálním případě pohybovat někde mezi mírným, slitovným a zavražděným svatým Václavem a svatým Ludvíkem IX., který se osobně zúčastnil dvou křížových výprav proti nevěřícím psům. 

Oběma výše zmíněným svatořečeným je samozřejmě připisováno konání rozličných zázraků, ovšem běžnými divotvornými schopnostmi měli být nadáni, jak alespoň pevně věřili jejich poddaní, všichni francouzští a angličtí králové bez rozdílu. Důkazem budiž výzva, kterou anglický král Eduard III. poslal na jaře roku 1340 – tedy na počátku konfliktu, který měl přerůst ve stoletou válku – svému francouzskému protějšku Filipu VI. V onom poselství svého soupeře poněkud poťouchle vyzýval, aby si zvolil jednu z nabízených možností, a prokázal tak svůj nárok na trůn: Podstoupil Boží soud duelem na kolbišti, „vydal se napospas vyhladovělým lvům, protože lvi nikdy pravému králi neublíží“, případně vykonal „zázrak uzdravení nemocných, jak konávají ostatní praví králové“.

Filip pochopitelně odmítl, což se Eduardovi hodilo. Faktem je, že žádný francouzský král do jámy lvové nikdy nevstoupil, víra v jejich schopnost přikládáním rukou léčit krtici (tuberkulóza mízních uzlin) a další neduhy však byla široce zakořeněna. Už v 10. století prý Robert II. Zbožný navrátil zrak slepému žebrákovi, když mu postříkal obličej kapkami vody ze svých rukou, a z počátku 14. století existuje písemná zmínka o cestě čtyř Benátčanů, kteří se kvůli uzdravení vydali na dalekou pouť k francouzskému královskému dvoru. Mimochodem, jestli si vzpomínáte na Pána prstenů, jeho autor – filolog a znalec raného středověku J. R. R. Tolkien – vybavil léčitelskými schopnostmi hraničáře a budoucího krále Gondoru Aragorna, který tak (mimo jiné) prokazoval svůj nárok na trůn. 

Nakolik Babiš obstál ve zkoušce covidem-19 a jestli je v něm něco z Aragorna, svatého Václava a svatého Ludvíka, posuďte sami.

Kdy lze harpunovat Leviathana?

Mezi klasické politologicko-filozofické koncepce patří teorie společenské smlouvy. Jejím prvním velkým propagátorem byl Angličan a přesvědčený royalista Thomas Hobbes, který žil dlouho (1588 až 1679) a rozhodně ne jednoduše. Na vlastní kůži zažil anglickou občanskou válku (britské ostrovy během ní přišly o desetinu obyvatel), popravu krále Karla I., vládu lorda Cromwella a pařížský exil, ze kterého se nakonec spolu s novým králem Karlem II. triumfálně vrátil zpět domů. Asi není divu, že na lidi hleděl s krajním podezřením a tvrdil, že v přirozeném – tedy bezstátním – stavu je „člověk člověku vlkem“ a lidský život je v takových podmínkách „osamělý, ubohý, ohavný, zvířecí a krátký“. Lidé proto, jak Hobbes napsal v Leviathanovi, mezi sebou uzavřeli jakousi smlouvu a vzdali se části své svobody výměnou za bezpečí zajišťované suverénem. 

Ovšem kde je smlouva, měla by být i výpovědní klauzule, jenže Hobbes už jednu revoluci zažil, a tak další nepřipouštěl: Panovník je podle něj nadán absolutní mocí, zodpovídá se jen Bohu a rozhodně nemůže porušit společenskou smlouvu, protože tu (rozkošně darebácký argument) lidé neuzavřeli s ním, ale mezi sebou.

Další anglický filozof (ale také právník a lékař) John Locke zažil občanskou válku jako mladý muž a lidi měl daleko radši než Hobbes. Považoval je v zásadě za dobré, ovšem i on věřil ve společenskou smlouvu, a navíc uznával – když vláda nedokáže občany ochránit nebo se chová diktátorsky – právo na revoluci. Vcelku s jistotou můžeme prohlásit, že ani Hobbes (ten určitě), ani Locke (koneckonců osobně zažil Velký londýnský mor, který v průběhu pouhých 18 měsíců vyhubil čtvrtinu obyvatel města) by neschopnost vypořádat se s čínskou chřipkou nepovažovali za výstřel z Aurory. O vládě, která nedokázala ochránit život, zdraví ani majetek občanů, by si ale mysleli své.

Marx, Engels, Lenin

Když už jsme zmínili střílení z Aurory, zastavme se na chvíli u Marxe, Engelse a Lenina. První dva pánové sepsali v roce 1848 Komunistický manifest, ve kterém mimo jiné vylíčili, jak se tehdejší společnost rozštěpila „na dva velké nepřátelské tábory, na dvě velké, přímo proti sobě stojící třídy: buržoazii a proletariát“. Viníkem toho byl v jejich očích moderní velký průmysl neboli „průmysloví milionáři, velitelé celých průmyslových armád, moderní buržoové“, kteří proměnili „osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetně propůjčených a řádně nabytých svobod postavili jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu“.

I když o buržoustech smýšleli takto škaredě, přesto uznávali, že sehráli „v dějinách neobyčejně revoluční úlohu“, a to právě proto, že vyhrotili vztahy mezi třídami a přiblížili tím vypuknutí světové revoluce. Představovat si svěřenského „buržousta“ Babiše v roli ledoborce razícího cestu k revoluci, je samozřejmě poněkud ahistorické. Komunisté už dávno nejsou tím předvojem dělnické třídy, kterým kdysi bývali, a Vojta Filip je asi stejný revolucionář jako vy nebo já, ale právě tak jeho předchůdci dočasné účelové svazky s buržoazií vždycky vnímali. Ten nejschopnější z nich – Lenin – to také s až brutální upřímností vyjádřil slovy: „Kapitalisté sami nám prodají provaz, na kterém je potom oběsíme.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.