Služební zákon máme nějakých devět let. Předchozí vlády se tomuto úkolu od Evropské unie dlouho bránily, ale neubránily. Jde o typické dílko sociální demokracie.

Po volbách v roce 2013 při sestavování vlády existoval problém se jmenováním Andreje Babiše ministrem financí, protože Babiš neměl a nemohl mít čisté lustrační osvědčení, jelikož právě vedl spor o svou evidenci u StB na Slovensku.

Prezident Zeman se tehdy vyjádřil pro zrušení lustračního zákona ve spojení se schválením služebního zákona, který by ho fakticky nahradil. A řekl, že Babiše jmenuje, když služební zákon projde prvním čtením ve Sněmovně. A tak se také stalo.

Socanské eldorádo

Miloš Zeman zafixoval lidi spojené se svou vlastní vládou pod vedením Jiřího Rusnoka ve státní správě a otevřel eldorádo pro sociální demokraty, kteří byli v obsazování úřadů vždy mistři nad mistry.

Andrej Babiš v tom zaspal a pak měl s obměnou klíčových postů ve státní správě po svém nástupu do funkce premiéra také dost starostí. Prostě pod záminkou odpolitizování státní správy a snížení rizika zkorumpovatelnosti úředníků se stal pravý opak. Výsledkem bylo vytvoření mocné státní správy s minimální odpovědností za odvedenou práci, což má dodnes své důsledky.

V mezinárodních srovnáních výkonnosti a funkčnosti se naše státní instituce umisťují na konci a bývají označovány za nejvýraznější problém pro konkurenceschopnost Česka. A za posledních pár babišovských let se staly i mimořádně nákladnými pro veřejné finance.

Marnost nad marnost

Je nesporně fakt, že nápady provětrat státní správu, zvýšit její výkonnost a zlevnit ji snížením počtu úředníků jsou voličsky populárním tahákem nejen u nás v Česku. Nicméně výsledky těchto pokusů končí většinou jako marnost nad marnost.

Autor těchto řádek zná jen dva úspěšné příběhy. Jeden na konci minulého století zorganizoval tehdejší úřadující šéf ČNB Pavel Kysilka, který provedl audit administrativy a snížil její počty o čtvrtinu. Ještě úspěšnější byl Ivan Mikloš v první slovenské pomečiarovské vládě, když aparát ministerstva financí sesekal o třicet procent. Oběma to fungovalo. Ale než čas oponou trhnul, vše se vrátilo do starých kolejí.

Ani zde nelze od změny služebního zákona mnoho očekávat. Pokud nebude i ve státní správě platit, že výdělek se odvíjí od množství a kvality práce, a ne od počtu let odsezených v kanceláři a absolvovaných školení a kurzů. A toho se jen tak nedočkáme.

To bychom ten služební zákon museli zrušit úplně a s ním i platové tabulky. Ale alespoň se ta současná strnulá struktura fungující jako erární kojná trochu rozhýbe.