V listopadu 2012 volil 18. sjezd čínských komunistů nové vedení v čele s generálním tajemníkem Si Ťin-pchingem. Málokdo z delegátů tehdy tušil, že časům, kdy stabilita kádrů byla nade vše, bude brzy konec. Během následujících pěti let dokázal Si v rámci protikorupčního tažení „vyčistit“ stranu skutečně důkladně a dostalo se nejen na „mouchy“, tedy řadové provinilce proti stranické morálce a disciplíně, ale i na „tygry“. Za tu dobu v disciplinárním řízení uvázlo 35 členů a kandidátů Ústředního výboru Komunistické strany Číny, stejně jako za předchozích 63 let od vyhlášení Čínské lidové republiky dohromady.

Protikorupční tažení, chvíli slabší, chvíli silnější, ale neutuchající, je jednou ze základních linií, které lze identifikovat od začátku Si Ťin-pchingovy politické kariéry. I jeho kritici připouštějí, že osobně nikdy neprahl po majetku a korupci u stranických a vládních činitelů podle všeho opravdu nesnáší a považuje ji za jednu ze dvou největších hrozeb režimu. Tou druhou je ohromná příjmová, a především majetková nerovnost.

Obojí souvisí s tím, co se vlastně v Číně od vzniku komunistické Čínské lidové republiky odehrálo. Mao Ce-tung byl permanentní revolucionář, který nesnášel byrokratické metody, jež do Číny tahali sovětští experti, opírající se o centrální plánování a přednostní rozvoj kapitálově (a dovozně) náročného těžkého průmyslu.

Mao byl netrpělivý vůdce, nějaké tabulky zdrojů a užití mu byly naprosto ukradené, toužil po permanentní revoluční aktivitě samotných mas, jež by vedl. „Velký skok vpřed“, spoléhající na vesnické komuny při industrializaci, skončil jako neuvěřitelná blamáž hladomorem a „Velká proletářská kulturní revoluce“ postavila na hlavu konfuciánské ctnosti, jak bourala hierarchie, respekt ke starším a ke vzdělanosti.

Čichal hlínu s rolníky

Pragmatismus, který přišel po Maově smrti s Teng Siao-pchingem koncem sedmdesátých let, v podstatě vycházel z akceptace toho, že má-li čínská ekonomika prosperovat, budou bohatí zpočátku jenom někteří, ale postupem času příliv zvedne všechny loďky. Pozoruhodné přitom je, že na konci sedmdesátých let to byl právě otec dnešního čínského lídra Si Čung-sün, kdo jako provinční šéf v jižní provincii Kuang-tung začal experimentovat s kapitalismem a zahraničními investicemi ve zvláštních ekonomických zónách, včetně dnešní supermoderní megalopole Šen-čen. Tou dobou už mohl svému synovi v kariéře pomáhat, ale to neplatilo vždycky: rodina byla na hanbě v podstatě od roku 1962, kdy bylo Si Ťin-pchingovi deset let, až do Maovy smrti v roce 1976. Otec byl opakovaně vězněn a rehabilitace se dočkal až za Tenga v roce 1978.

Si Ťin-pching se tedy sice narodil jako „rudý princ“ do privilegované rodiny, ale za kulturní revoluce, když byl otec v base, skončil v rámci hnutí „lidu blíž“ jako středoškolák v primitivní venkovské díře jménem Liang-ťia-che v čínské vnitrozemské provincii Šan-si, kde se s venkovany v jejich dialektu nejdřív nedokázal ani domluvit. Po pár měsících to nevydržel a utekl zpátky do Pekingu, ale chytli jej a dostal další příležitost „čichat hlínu spolu s rolníky“ a vynášet si sám svůj „noční hrnec“. Určitá empatie s venkovany a často zmiňovaná potřeba rozvoje chudých provincií a redistribuce bohatství jsou zřejmě autentické a odrážejí osobní zkušenost.

Vůči režimu a straně jej to nezatvrdilo, spíše naopak – vyrostl z něj cílevědomý workoholik, který pochopil, že nic není zadarmo: do čínské obdoby Komsomolu se dostal až na osmý pokus, do strany jej přijali až na pokus desátý. Na chemické inženýrství na univerzitě Čching-chua v Pekingu se dostal ještě za Maa, osnovy i pro studenty technických oborů tehdy obnášely asi patnáct procent vymývání mozků na politických seminářích a další čas strávili studenti na brigádách. Si Ťin-pching se chemickému inženýrství nikdy nevěnoval, od roku 1982 postupoval stranickou hierarchií, počínaje funkcí zástupce okresního tajemníka přes různé funkce na úrovni provincií. V roce 1997 už byl zvolen za kandidáta ústředního výboru.

Čistka mezi soupeři?

Hybridní charakter čínské ekonomiky, nejednoznačný výklad ještě méně srozumitelných pravidel v kombinaci s obrovskou dynamikou poskytovaly nespočet příležitostí ke zbohatnutí nejen podnikatelům, ale i úředníkům. Koneckonců jedna velmi stará čínská moudrost říká, že když zemře úředník, jdou do nebe i jeho psi a slepice.

Připuštění „socialismu s čínskými prvky“, což v praxi neznamenalo nic jiného než kapitalismus bez pracovněprávní ochrany a sociálního zabezpečení, ale nemělo nijak oslabit mocenský monopol. Strana si dávno vyvodila ponaučení z toho, že hrát si na nějakou „glasnosť“ je pro udržení mocenského monopolu krajně nebezpečné, a přestože od osmdesátých let zažila období s různou intenzitou cenzury, dokázala si udržet kontrolu nad informačními toky i v éře internetu a moderních technologií využívá velmi zdatně k udržování kontroly nad obyvatelstvem.

V čínských médiích se nesmí použít jakákoli zmínka o medvídkovi Pú, prý kvůli jisté podobě; co by za ni kterýkoli jiný lídr než Si Ťin-pching dal… Tudíž se tam samozřejmě nikdo nedočetl, že v Panama Papers figurovalo nejméně osm jmen spojených se současnými nebo bývalými členy Stálého výboru politbyra, tedy nejvyššího exekutivního vedení čínských komunistů, včetně Siova švagra. Si Ťin-pching ovšem podle listu New York Times přiměl své příbuzné, aby se problematického majetku zbavili, ještě předtím, než nastoupil do nejvyšších funkcí a zahájil nebývalou protikorupční kampaň.

Vztah ke kapitalistům je u Si Ťin-pchinga složitější. Když byl tajemníkem v přímořských provinciích Fu-ťien a Če-ťiang, které jsou podnikatelsky tradičně nejdravější a patří k nejbohatším, o rozvoj, spoléhající na investice soukromých podnikatelů včetně investorů z nedalekého Tchaj-wanu, velice aktivně usiloval. V Če-ťiangu podle hongkongského listu South China Morning Post kladl důraz na to, aby se ekonomika provincie „odlehčila“, pracovně náročná odvětví se přesunula dále do vnitrozemí, kde byla levnější pracovní síla i pozemky, a zdejší firmy se více soustředily na vývoj, výzkum, marketing a servisní služby. Jako guvernér a stranický tajemník byl prý „čistý“ a kompetentní, což potvrzují i zahraniční byznysmeni, kteří s ním v té době přišli do styku, ještě než byl pomazán na „následníka trůnu“, připravovaného na převzetí nejvyšších funkcí po svém předchůdci Chu Ťin-tchaovi, když byl v březnu 2008 zvolen viceprezidentem.

Čína a svět

Čína si již dvě desetiletí vykládá pravidla Světové obchodní organizace (WTO) tak, aby jí vyhovovala. A jak roste její ekonomická síla, odpovídá tomu i sebevědomí v zahraniční politice.

Dokud šlo o recyklaci ohromných kompetencí a kapacit, které Čína nashromáždila v budování infrastruktury ohlášené samotným Si Ťin-pchingem a známé jako Nová hedvábná stezka (BRI), včetně příslušného finančního zázemí, byl to v podstatě neškodný projekt. Pokud přiměl západní země a mezinárodní finanční instituce, aby se znovu podívaly na to, jak financovat ohromnou potřebu infrastruktury všeho druhu v rozvojových zemích, je to jenom dobře.

Potíž je v tom, že mezi sousedy není mnoho zemí, které by se asertivnější, ekonomicky a vojensky stále silnější Číny nebály – od Vietnamu přes Indii až po Rusko. Vedle čínského obra ztrácí Rusko každým rokem jakoukoli ekonomickou relevanci a stává se pouhým dodavatelem surovin s ekonomikou, která je zlomkem té čínské. Ani náskok ve vojenských technologiích již není, co býval. A tak hlavním spojovacím článkem je společná antipatie vůči „dekadentnímu Západu“ a Spojeným státům zvlášť.

Pak je tady Tchaj-wan, ostrovní stát, vůči němuž mají USA závazek obrany, ale Čína jej považuje za nedělitelnou součást svého území (přišla o něj v roce 1895, byl pak padesát let japonskou kolonií) a je mimořádně alergická na cokoli, co by se podobalo narušení politiky „jedné Číny“. Naposledy ji rozběsnila Litva, která otevřela nikoli „Tchajpejskou“, ale „Tchajwanskou“ obchodní a kulturní kancelář. Přímé obchodní embargo by Litvu tolik nebolelo, ale Čína na to jde rafinovaně: odmítá připustit náklad, který by se o Litvu byť jen „otřel“, což už je nepříjemné pro tamní německé investory. Čína tím dává Německu i Evropské komisi najevo, aby si malou pobaltskou republiku umravnily, což je i pro Česko svého druhu precedent, na němž záleží mnohem víc, než to na první pohled vypadá.

Vzhledem k tomu, že hned zkraje letošního roku má proběhnout zimní olympiáda a potom dvě klíčové vnitropolitické události, které mají potvrdit Si Ťin-pchinga ve funkcích, si Čína přeje klid na práci. Teng Siao-pching to sice dokázal s Brity vyjednat v případě Hongkongu bez jediného výstřelu, ale to byla jiná doba. Avšak vrátit Tchaj-wan pod čínská křídla, to by byl velký počin hodný velkého vůdce. Si Ťin-pching není avanturista, mnohem víc než Maovi se prý z „otců zakladatelů“ podobá metodickému a opatrnému Liou Šao-čchiovi (byl za Maa hlavou státu, formálně tak měl nejvyšší funkci v tehdejší Číně). Uvidíme, ale geopoliticky citlivější místo než Tchaj-wan nenajdete ani na ukrajinsko-ruské hranici.

„Společná prosperita“

V jednom memorandu z americké ambasády v Pekingu byl v roce 2010 označen za „nejrudějšího z rudých“. Jedna věc je, že Si není rozpolcená bytost – od Hedvábné stezky přes Čínský sen až po vyhlašovanou politiku „společné prosperity“ vede docela logická cesta. To, že korupce ohrožuje „nebeský mandát“ k vládnutí nad nejlidnatější zemí planety, je také pravda, stejně tak jej ohrožuje do očí bijící majetková nerovnost. Obojí Číňanům leze krkem, takže Si Ťin-pching je v tomto ohledu mezi prostým lidem oblíbený, a dá se to nazvat jistým druhem populismu, který zároveň slouží utužování moci. Podřízení zdejších dolarových miliardářů vedoucí úloze strany, potažmo regulatorním orgánům, je zjevně mocenská záležitost, podstatné omezení vstupu soukromých čínských společností je sice ekonomicky špatně, ale je to pochopitelné.

Miroslav Zámečník

Čína za Si Ťin-pchinga rostla sice pomaleji, ale to se dalo čekat s tím, jak každá dodatečná miliarda investovaná do infrastruktury bude nevyhnutelně přinášet klesající užitek poté, co Čína každé tři roky vylije víc betonu než Spojené státy za celé 20. století. Technologický pokrok je sice svým tempem úžasný, ale jak se Čína přesouvá do čela pelotonu, bude to také čím dál dražší. Obyvatelstvo, navzdory oficiálnímu zrušení politiky jednoho dítěte, dál velmi rychle stárne.

Bydlení ve velkých čínských městech je ještě méně dostupné než kdekoli v Evropě. Čína má ohromný podíl dluhu k HDP, přičemž se to tolik netýká centrální vlády, ale spíše územně správních celků a podivných majetkových propletenců a právních konstrukcí, jež tak či onak souvisejí s nemovitostmi. Rovněž dluh nefinančních společností je ohromný. Úřady to jistěže vědí, ale tlumení nárůstu zadluženosti fakticky táhne dolů i růst.

Zmírnění sociální nerovnosti má konvenční řešení: redistribuci příjmů přes daňovou progresi a majetkové daně. Navzdory přáním samotného vrcholného vedení se zjevně nedaří pohnout se zaváděním majetkových daní, jež jsou i v Číně hrubě nepopulární.

Pumpnutí miliardářů o peníze na sociální účely v rámci společné prosperity je obyčejný populismus, asi líbivý, ale v žádném případě není náhradou za seriózně připravenou daňovou reformu a sociální politiku.

Od března 2018, kdy čínský parlament schválil prolomení limitu dvou po sobě následujících funkčních období pro čínského prezidenta, je zcela jasné, k čemu to bylo dobré. Si Ťin-pching v rozporu s tradicí, která platila od začátku osmdesátých let, nepřipravoval a nepřipravuje žádného svého nástupce, zjevně hodlá zůstat v pozici „předsedy všeho“ i po jubilejním letošním XX. sjezdu Komunistické strany Číny a následném Všečínském shromáždění lidových zástupců. Vlastně ani nemůže jen tak odejít – lidí, které třeba i nepřímo zasáhlo mnohaleté protikorupční tažení kombinované s čištěním terénu od potenciálních soupeřů, je zkrátka příliš mnoho. Konsolidace osobní moci, jakou od dob Maa nikdo nepamatuje, znemožňuje poklidný odchod celé pyramidě loajality.

Předseda je však v 68 letech ještě plný síly a má svůj „sen“, který chce naplnit. Čína jej bude plnit s ním.