O víkendu se už už zdálo, že se Donald Trump přiblížil na dosah momentu, v němž uzná volební porážku. „Vyhrál, protože volby byly cinklý“ tweetoval, aniž by volebního vítěze, svého oponenta Joea Bidena, zmínil jménem. (Berme onen tweet jako umírněný, protože nebyl celý napsán velkými písmeny, pouze jimi začínala dvě nesmyslně zvolená slova. Tak dnes vypadá uvážlivý prezidentský čin, kdybyste nevěděli.) Když média začala spekulovat, že řečený vzkaz by mohl být trumpovsky neotesanou verzí oficiálního uznání prohry, zahřměl prezidentský Twitter znovu: „NIC NEUZNÁVÁM!“

Vše zůstalo při starém - včetně radikálních názorů, jež dnes ovládly politické myšlení na pravici i levici, ačkoli ještě před pár lety byly přijatelné jen na periferii.

Celkem podle očekávání bylo středem pozornosti hnutí Black Lives Matter, ačkoli v různých rolích. „V Texasu se den po vyhlášení výsledků voleb objevily rasistické letáky napadající Black Lives Matter,“ zněl jeden titulek. Že Trumpova kampaň dokázala přiživit rasismus, jenž dosud zejména na jihu USA doutná, vypadá jako nezpochybnitelný fakt. 

Rovnější mezi rovnými

„Spoluzakladatel hnutí Black Lives Matter požaduje schůzku s Bidenem a Harrisovou,“ tvrdil jiný titulek. To taky někdy udělám. „Dlouholetý fanoušek Sparty požaduje schůzku s Danielem Křetínským a Tomášem Rosickým,“ bude se psát - nebo nebude, protože média celkem právem usoudí, že jsem úchyl, který více než co jiného žízní po mediální pozornosti.

„Hnutí Black Lives Matter vyhrálo volby, ale Bidena za spasitele nepovažuje,“ napsal zase časopis Newsweek. Jako by každý, kdo odevzdal hlas Bidenovi, tak učinil proto, že sympatizuje s rasismem pro změnu protibělošským.

Ale to jsou všechno blbiny, lze si myslet. Je těsně po volbách, všichni jsou nervózní, jestli Trump skutečně odstoupí, nebo jestli ho budou muset z Bílého domu vyvést Bidenovi bodyguardi. Padají ostrá slova, ale to se uklidní a zase bude dobře.

Jde o to, co považujete za dobře. Šlo by tak třeba - z jistého zúženého pohledu - vnímat stav, v němž Američané povedou citlivější a uvážlivější debatu o vlastní minulosti, když už je tak trápí. Minulostí se zde samozřejmě myslí otroctví a následný komplikovaný vztah bílých a černých Američanů. 

Z toho by mohlo plynout, že za „dobře“ lze v tomto smyslu považovat například stav, za něhož by Američané dokázali lépe než dosud čerpat ze své přebohaté literární studnice. Umožnilo by jim to lépe než dosud vidět, jak se s daným tématem v průběhu více než dvou století srovnávali majitelé těch nejlepších mozků.

Leeová, Twain, Steinbeck - ven!

To si myslet můžete, ale narazíte. Studnici je totiž třeba zasypat vrstvou kretenismu, který jediný dokáže rasovou spravedlnost zařídit. Vášeň pro umlčování literatury není ani v USA nic nového - American Library Association vede seznam knih, jež jsou terčem cenzorů nejčastěji. Co je nové, je intenzita, s níž se novodobí Koniášové do svého zhoubného díla - snad právě v reakci na Trumpa - vrhli.

Vezměte Burbank, severní předměstí Los Angeles. Na konci minulého týdne tamní školská rada zakázala učitelům vyučovat Jako zabít ptáčka Harper Leeové, Dobrodružství Huckleberryho Finna a O myších a lidech Johna Steinbecka.

Školy v Burbanku budou hrdě nevyučovat americké klasiky, protože si rodiče tří dětí stěžovali, že jejich ratolesti jsou kvůli řečeným knihám „traumatizovány“. Stížnost sama o sobě není nic výjimečného (ačkoli ještě nikdo nikdy neslyšel o židovském děcku, jehož rodiče by si stěžovali, že se hodiny dějepisu nevyhýbají například holocaustu). Pikantní však je volba děl: Jako zabít ptáčka vnímají generace Američanů jako učebnici antirasismu, zatímco Huckleberry Finn z pera vždy neuctivého Marka Twaina dává zabrat všem možným předsudkům, od rasových po náboženské.

Kulturní válka

Přístup školské rady v Burbanku lze stěží vnímat jinak než jako další výstřel kulturní války. Ta se v USA v posledních plus minus pěti letech stala dominantním politickým tématem (jako by témat skutečných nebylo dost) a letošní prezidentské volby ovládla takřka beze zbytku.

Nedávno se v rozhovoru pro televizi CBS nechal slyšet exprezident Barack Obama, že „dnes americkým voličům nesejde na faktech a na řešení problémů, nýbrž na totožnosti (rozuměj ‚na příslušnosti k rase a pohlaví‘) a touze nandat to protivníkovi“. Jak se ukazuje i těsně po vypjatých volbách, svůj díl viny na takovém stavu nesou obě strany.