Smyslem podnikání je zisk. Vydělávání peněz, díky němuž lidé, kteří nepodnikají, mohou získat slušně placené zaměstnání a spotřebitelé produkt, který k čemusi potřebují, v odpovídající kvalitě a za rozumnou cenu.

Proto by podnikání mělo být zdaňováno jen tolik, kolik je pro chod společnosti opravdu nezbytné, a mělo by mít politickou i veřejnou podporu. Ta nezbytná míra zdanění se samozřejmě odvíjí od politického zaměření toho, kdo o ní rozhoduje.

Chudnou ti slabší

Jsou ale chvíle, kdy i klasický liberál přesvědčený, že optimální sazbou daně z příjmu je nula, musí zbystřit, protože sociální struna je napnutá více, než je bezpečné. Jestliže víme, že nastal čas utahování opasků, protože se inflace utrhla ze řetězu, většina populace sice nakonec bude mít na to, zaplatit účty za energie a přitom se i slušně najíst, ale změna finančního komfortu je opravdu citelná, najdou se zprávy, které asi nechcete číst.

Třeba že ČSOB zvedla svůj zisk za první kvartál o 68 procent. Že historicky rekordních zisků dosahuje Volkswagen, kterému jste ještě před pár měsíci ze svých daní platili kurzarbeit, a takový ČEZ je na tom ještě lépe, ačkoli se za elektřinu nemůžete doplatit.

Má to přitom své objektivní důvody, které jsou historicky potvrzeny. Třeba že v krizi chudnou vždy ti slabší a ti bohatí na ní vydělávají. Má to ale i své důvody subjektivní, kdy evropské regulace donutily automobilky přejít na elektromobilitu, což nejde bez toho, že přestanou dělat levné špinavé vozy a budou dělat jen velká drahá auta s vysokou marží, která vytvoří zdroje na technologickou revoluci. Takže dělají to, co po nich regulátor chce. Velký zisk bez produkce, kterou byste si mohli koupit. Nebo regulace, které zlikvidují trh s elektřinou a stimulují růst její ceny i bez ruských kejklů a válek.

Populismus a nestabilita

To vše ale vytváří nebezpečné prostředí pro růst populismu všeho druhu a riziko politické nestability. A v první fázi především prostor pro politický útok na ziskové firmy v podobě požadavků na dodatečné zdanění nebo zásah do cen v podobě jejich zmrazení. Firmy samy by to měly chápat, hledat vhodnou komunikaci a podnikat včas vstřícné kroky vůči státu.

Zažili jsme to už jednou, kdy sociální demokraté velmi vehementně tlačili na zavedení sektorových daní. Zejména pro banky. Ty tehdy přišly s iniciativou vytvoření Národního rozvojového fondu, kterému by poskytly mohutný kapitál a fond by pak financoval investice do infrastruktury a další veřejné statky, kde lze dosáhnout nějaké dlouhodobé návratnosti. Nedostatek velkorysosti a pocit, že nebezpečí pominulo, bankovní šéfy ukolébaly a fond funguje asi jako Šípková Růženka.

Opravdu mají dnes bankéři právo na pocit, že udělali dost, když při pohledu na sazby centrální banky v porovnání s úroky na spořicích účtech vyplácejí historické dividendy?

Neplatí to jen pro banky. Všichni se dnes chlubí často absurdními programy ESG, ale v současné situaci je evidentně třeba něco zcela jiného. A vláda, i kdyby byla skutečně pravicová, by jim v tom měla pomoci a vysvětlit jim, že si na vládu, která ty sektorové a hodně ostré daně zavede, sami zadělávají.