Čína 1. července pompézně oslavila sté výročí založení komunistické strany. I když historicky doložený vznik připadá až na 23. července, pár týdnů nic nemění na faktu, že jde o zdaleka nejpočetnější politickou formaci na světě, která drží moc od roku 1949. Na Čínu za vlády komunistů se lze dívat velmi odlišnými pohledy a toto opravdu není oslavný článek o tom, jak se vedoucí úloha strany osvědčila; dočtěte až do konce.

Fascinující křivka

Měřeno čistě ekonomickými dějinami jde o pozoruhodný projekt. Když to vezmeme velkým obloukem, je Čína sice z hlediska své váhy ve světové ekonomice možná o deset procentních bodů níže než na svém historickém maximu (30 procent), tedy někdy v první půli 15. století za dynastie Ming, v éře velkých námořních výprav admirála Čeng Chea, ale pohled na její růstovou křivku od konce 70. let minulého století je fascinující.

Stačí zmínit fakt, že když před pár týdny došlo kvůli covidu-19 k ochromení chodu důležitého, ale nikoli největšího čínského námořního kontejnerového terminálu v Jen-tchienu v deltě jihočínské Perlové řeky (největší na světě je Šanghaj), vyvolalo to řetězec problémů v mezinárodním obchodu srovnatelný s nedávným zablokováním Suezského průplavu.

Vzhledem k čínskému původu koronaviru a následné pandemii covidu-19 stojí za zaznamenání, že po tvrdém nárazu zkraje minulého roku se čínské hospodářství rychle zotavilo a rok 2020 pro něj skončil z hlediska HDP v plusu o 2,3 procenta – jako v jediné z ekonomik první světové desítky. (Pro srovnání, předcovidové úrovně v Česku se podle aktuálních prognóz podaří dosáhnout někdy v pololetí příštího roku.)

Miroslav Zámečník

Jako první se Čína vynořila z covidového ekonomického šoku a také se může jako první vrátit na dráhu předchozí dynamiky růstu. Po bezmála pětinovém meziročním růstu čínského HDP v prvním čtvrtletí se ve druhém kvartálu předpokládá podstatné zvolnění – na osm procent meziročně.

Co může ztlumit globální oživení, není jen riziko nových variant, ale právě rychlejší než očekávané zpomalení čínského ekonomického výkonu, především pokud jde o domácí poptávku – protože bude určovat nejen další vývoj cen surovin, průmyslových polotovarů a komponentů, ale také investičního zboží.

Samotné čínské vedení má pro letošek naplánován „jen“ šestiprocentní ekonomický růst, tedy o desetinu procenta méně, než dosáhl v předcovidovém roce 2019. Tehdy sice panovalo napětí v obchodních vztazích s Amerikou, ale pokles vývozu do USA z roku na rok o nějakých 50 miliard dolarů nemohl s čínskou ekonomikou nijak výrazně zamávat. Nebavíme se tady o dopadu na jednotlivé firmy, ale o HDP jako celku, který tehdy představoval něco přes 14 bilionů dolarů. To už pak na pár desítkách miliard nezáleží, navíc část celní zátěže se zjevně podařilo přenést na americké zákazníky.

Konjunktura na pozadí demografie

Čína překonala všechny předchozí rekordmany v tempech ekonomického růstu v dějinách (Argentina před první světovou válkou, Japonsko po druhé světové válce až do 80. let, Jižní Korea od 60. let minulého století, v Evropě třeba Irsko), ale sobě neuteče, oslavy neoslavy.

Začala totiž z velmi nízkého základu, který si způsobila svou vlastní politikou. Nejdřív za Maa, jehož vládu nelze z ekonomického hlediska (ani z většiny ostatních) označit jinak než za katastrofální, a poté z důvodů, které v dobovém kontextu vypadaly sice racionální (vzpomeňte na „Římský klub“ s jeho projekcemi), ale dnes jí způsobují problémy, jež budou v čase narůstat a nemají vůbec žádné jednoduché řešení.

Čtyřicet let velmi přísného omezování porodnosti způsobilo velmi rychlé stárnutí obyvatelstva. K němu mimochodem došlo ve všech sousedních zemích, velmi rychle klesající porodnost máte v Thajsku, ve Vietnamu, o Japonsku nebo Jižní Koreji nemluvě. Akorát že zrovna Japonsko se dostalo do situace, kdy mu stagnuje růst a má v mezinárodním srovnání demograficky velmi starou populaci, na vysoké úrovni HDP. Čína tam dodnes není, což ukazuje srovnání HDP na obyvatele v paritě kupní síly.

To mimochodem není něco, co bychom neznali – Česko má demografii zhruba stejnou jako nesrovnatelně bohatší západoevropské země a „efekt dohánění“ přes převzetí dříve nedostupných moderních technologií a organizačních zlepšení efektivity máme již také vyčerpán. Další cesta přes inovace a produktivitu je mnohem obtížnější a nejen v Česku, ale ve všech zemích, které se ocitly na stejné křižovatce, hrozí zacyklení v podobě „zestárnutí před zbohatnutím“.

Čína není a nebude výjimkou, i když dokonale využila (k malé radosti západních a japonských koncernů) velikosti svého trhu k vynucenému transferu technologií, který menším hráčům zůstal v rámci vymáhání ochrany duševního vlastnictví zapovězen.

Dnes Čína sice má v nějaké základní podobě zdravotní pojištění a penzijní systém, ale zároveň si zachovala vnitrostátní systém povolení k pobytu (chu-kchou), který je v poměrech EU s volným pohybem pracovní síly zcela nepředstavitelný. Výsledkem je země, která má skutečně extrémní rozdíly v rozvoji jednotlivých oblastí, a nikoli dvou-, ale vícerychlostní ekonomiku. Na jedné straně máte hypermoderní městské megalopole s infrastrukturou, která velmi obtížně hledá ekvivalent, s vysokou úrovní mezd a platů, ale také velmi drahým bydlením. Nakrásně můžete zrušit politiku jednoho dítěte, ba i povzbuzovat porodnost, nicméně dítě je luxus, neboť dostat je přes velmi výběrový systém na prestižní školy vyžaduje drilování v placených a drahých doučovacích kurzech. Střední třída je „potichu“, ale naplňovat její očekávání nebude ani trochu jednoduché.

Druhým extrémem je venkov ve vzdálených provinciích, odkud se snaží dostat každý, kdo jen trochu může, ale přes filtr chu-kchou je to složité. A póly se vzdalují.

Rozprostřít prosperitu po celé zemi vyžaduje obrovské investice do „soft oborů“, které vám krátkodobě nezvedají produktivitu na pracovníka, ale jít bez nich dopředu není možné. To všechno Číňané pochopitelně vědí, ale ani v čele s „předsedou všeho“ to nebude snadné.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.