Snížená pozornost, nervozita, výkyvy nálady, roztržitost a podrážděnost. A nakonec halucinace, paranoia a celkový kolaps organismu. Tak popisuje odborná literatura následky spánkové deprivace.

V diktaturách patří odpírání spánku mezi osvědčené metody mučení. V Česku je ale schopnost vydržet vzhůru 20 hodin denně a pokud možno celou tu dobu makat v kurzu.

Když se dvojministr Karel Havlíček nedávno pochlubil, že ho neklid a touha pracovat vyhánějí z postele dokonce už ve čtvrt na pět, vysloužil si tím u svého šéfa pochvalu. Na sociálních sítích se sice stal terčem mnoha vtípků, PR oddělení ANO nakonec celou kauzu překlopilo do sebeironizující legrace. Premiér a jeho nejoblíbenější ministr se na twitteru hecovali, kdo méně spal. Vyhrál Babiš: kvůli jednání v Bruselu jednu noc nezamhouřil oko vůbec.

V žádném případě nechceme přední politiky podezírat z užívání stimulantů. Není vyloučeno, že Babiš s Havlíčkem patří mezi malé procento lidí, kteří si vystačí se čtyřmi pěti hodinami spánku. Zejména pohled na ministra Havlíčka na některých tiskových konferencích ale vyvolává pochyby.

Buď jak buď, stachanovské výkony, kterými se oba politici chlubí, neříkají vůbec nic o kvalitě práce. Ba naopak. V každé učebnici managementu se dočtete, že pokud musí manažer pracovat „od nevidím do nevidím“, velmi pravděpodobně dělá něco špatně.

Když pozorujeme aktuální apokalypsu na železnici, ochromenou dálniční síť nebo plány na výstavbu vzdušných zámků v Dukovanech, možná na tom něco bude. Třeba by pomohlo místo akčních nočních výjezdů na staveniště na D1 se občas pořádně vyspat.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Jan Němec