Je to pravda, která navíc dobře, tak nějak státnicky, zní, a zdroje, zdroje tu přece jsou. Ke konci roku bylo v bankách na vkladech více než 5,8 bilionu korun, v investičních fondech 1,1 bilionu, v penzijních fondech 584 miliard, na technických rezervách pojišťoven 348 miliard. Dohromady skoro osm bilionů a objem každým měsícem roste. To vypadá jako ohromná částka, která by přece řešila problém, i kdyby se jich na veřejné investice použila jenom část.

Jenže ty peníze již mají své užití, financují se z nich hypotéky, spotřebitelské úvěry, provozní a investiční úvěry podnikům a také… vládní dluhopisy. Těch držely letos v červnu banky bratru za 966 miliard korun, investiční fondy dalších 100 miliard korun, pojišťovny skoro 160 miliard a penzijní fondy nějakých 412 miliard. Celkem je „domácích dluhopisů“ za víc než dva a půl bilionu korun a částka také utěšeně roste.

Takže pokud český stát chce podpořit veřejné investice tak, aby je ve větší míře financoval soukromý sektor, musí pro to přijmout nejen legislativní podmínky a upravit regulace, ale hlavně, musí k tomu vytvořit to, čemu se říká fiskální prostor.

Jak známo, investice je nutno splácet, takže chceme-li víc investovat, musíme snížit provozní schodek a přestat se kvůli běžným útratám zadlužovat. A na tom už, když sleduji líté debaty ve Sněmovně, shoda mezi koalicí a opozicí není ani náhodou. A velký investiční konsenzus je, víte kde.