Zachraňování obyvatelstva před šokujícími cenami energií je teď povinnou činností všech politiků v Evropě. A i v USA se Biden chystá srazit zdanění benzinu na nulu. Dosavadní mlhavé mumlání tuzemské vlády tak veřejnost dost znepokojuje. Pokus Petra Fialy z minulého týdne projevem k národu předvést akceschopnost vlády sice vůbec nebyl špatný, ale to podstatné mu chybělo. Přesně to, kvůli čemuž mu hodně lidí nevěřilo, že je schopen vyhrát volby a porazit Babiše.

Viděli jsme zodpovědného a pracovitého správce, který přesně chápe, co se děje, a hledá cesty, jak zemi provést složitým obdobím. Bohužel, vystrašená veřejnost by radši viděla emotivního a přesvědčivého vojevůdce, který ji povede do té těžké bitvy se špatnými časy a vyvede ji do světlých zítřků.

Dobrá práce

Vláda v současnosti objektivně odvádí až překvapivě dobrou práci. Zejména pokud jde o oslabení závislosti na ruských energiích. Rychle plní zásobníky, získala podíl na LNG terminálu v Nizozemsku, zástupci vlády se čerstvě vrátili s pozitivními zprávami z Kataru, pracuje se na zvýšení kapacity ropovodu TAL a našla by se spousta dalšího. Čerstvě ohlášená pomoc v podobě zlevněného tarifu i odpouštění poplatků na obnovitelné zdroje je bezpochyby účinnou pomocí domácnostem, jakkoli to mnoha lidem stále připadá málo a pozdě.

A ono je to skutečně méně a později, než dávají v jiných státech, což je ale v naší situaci hodně dobře, protože státní kasa je po dvou letech covidových zběsilostí Andreje Babiše v katastrofálním stavu, a pokud by se vládě nepodařilo zadlužování zpomalit, mělo by to pro zemi hodně dramatické důsledky.

A není přitom vůbec jasné, zda se to podaří. Ti, kdo nyní s oblibou argumentují nízkou úrovní českého dluhu, nevědí, o čem mluví, a nechápou dynamiku dluhu vzniklého v posledních dvou letech. A ti, kdo se dožadují razantnějšího šetření, zase nedoceňují sociální napětí, které ve společnosti vyvolává inflace.

Česká vláda stojí před nejtěžším úkolem od dob transformace ekonomiky. Tenkrát ale všichni věděli, co je správně, co země potřebuje, a plní pozitivních emocí spěchali nejkratší cestou. Teď jsou veřejnost i politici viditelně plní obav z problémů budoucnosti, na něž jsme si však zadělali sami.

Elektrárny pod stát

Vidět je to i na Fialou zmíněné potřebě ovládnout klíčové elektrárny v zemi. To ale není nutné kvůli tomu, že Putin otáčí kohouty a vydírá. Nakonec než se celá transakce vůbec dá realizovat, bude nejspíš dávno po válce. Ta jenom urychlila procesy, které evropští politici spustili dekarbonizací energetiky, a posunula ceny tam, kde by byly tak jako tak za pár let jen kvůli Green Dealu.

K tomu, aby se nezhroutil průmysl a obyvatelstvo nepořádalo revoluce, je tedy perspektivně nezbytné přesunout klíčové řiditelné zdroje energie, jejichž financování je za politiky nadiktovaných podmínek nemožné, do státních rukou. A jejich produkci distribuo­vat za netržní, ve skutečnosti daňovým poplatníkem dotované, ceny do doby, než bude vynalezeno to bájné neomezené skladování elektrické energie.

A pro tyto cíle, které fakt nevedou od socialistické bídy ke kapitalistické prosperitě, se nadšení pro dočasné odříkání budí jen těžko.