Zvláštní vzpoura se odehrála nedávno v Evropském parlamentu, když výbor pro životní prostředí fakticky vystavil stopku zelenému nařízení EU o obnově přírodních ekosystémů. Byl to už třetí výbor, který návrh v podobě dohodnuté ministry pro životní prostředí se stejným výsledkem projednával, a nebylo to proto, že by byl málo radikální, ale přesně naopak.

Europoslanci po sérii pro evropské obyvatelstvo mnohem drastičtějších a nákladnějších dekarbonizačních směrnic náhle zjistili, že jejich legislativa může mít také nějaké nežádoucí dopady. S frakcí Evropských konzervativců a reformistů, jejíž součástí je i ODS, by nyní měli mít dost hlasů pro odmítnutí nařízení i v plénu.

Vadí jim zejména opatření zasahující do zemědělství, jako je vracení toků do původních koryt, a hlavně návrat deseti procent zemědělské půdy přírodě. Je to prozření, že zelená politika zdraží potraviny, jako zdražila energie, nebo jen dočasný předvolební zájem o tradiční voliče lidových stran z venkova?

Podstata není hloupá

To se těžko odhaduje. Zkušenost z Nizozemska, kde protestní hnutí farmářů zválcovalo březnové komunální volby, které zásadně ovlivňují složení horní komory tamního parlamentu, je velmi výmluvná. Šlo o jasný důsledek pokusu konzervativně liberální vlády Marka Rutteho snížit počty zvířat chovaných na holandských farmách a mělo to značný ohlas po celé Evropě.

Lidovce vede Němec Manfred Weber, který nepochybně vnímá, jak u něj doma ta opravdu tmavozelená politika posiluje AfD a jak na poslední chvíli odložený zákaz prodeje plynových kotlů nadzvedl jinak řádně uhlíkově uvědomělé Němce.

Paradoxem je, že podstata nařízení, nad jehož osudem se smráká, není až tak hloupá. Těžko něco namítat proti obnovování mokřadů a lokálních ekosystémů, jejichž funkce jsou zejména v době, kdy se klima mění a střídají se silnější období sucha a prudkých dešťů, nezastupitelné. Právě schopnost adaptace na měnící se přírodní podmínky stojí za úspěchem lidského druhu, a nikoli schopnost řídit přírodní procesy jako motorku.

Hra k smíchu

Nerealistická politika nyní zjevně naráží na realitu i v nejzelenějších zemích Evropy. Uvěřit ale, že odpor proti jednomu zelenému nařízení povede k revizi nerealistického Green Dealu, je obtížné, přestože prakticky každý den přináší nové zprávy, které jasně prokazují, že bez toho sodovkového plynu se svět ještě dlouho neobejde. Například OPEC si čerstvě spočítal, že do roku 2045 vzroste poptávka po ropě na 110 milionů barelů denně a případné nedostatečné investice do těžby by vedly k chaosu.

A zdá se, že ani Norové si nemyslí nic moc jiného, když čerstvě chystají investice do rozšíření těžby ropy a plynu do dalších desetiletí v rozsahu 200 miliard norských korun. A bruselská hra na nulové emise EU v roce 2050 je všude jinde k smíchu. A tak bychom asi měli být rádi i za každý záblesk reality, jako je to bliknutí v europarlamentu.