„Chyby nebývají na filmovém negativu vidět nebo vypadají zanedbatelně, dokud jej nedáme pod zvětšovák, pak je spatří každý.“ Tato slova nenapsal nějaký nadšený fotoamatér v dobách, kdy bylo zvykem trávit dlouhé hodiny s vývojkou a ustalovačem v temné komoře, ale před více než sto lety jistý Josiah Stamp, designér britské „excess profits duty“, daně z nadměrného zisku (EPD).

Stamp sice patřil k pionýrům, ale absolutní prvenství náleží tehdy neutrálnímu Dánsku, které daň zavedlo v květnu 1915, následováno rovněž neutrálním Švédskem. Tamní exportéři obchodovali s oběma stranami konfliktu, a tak pozornosti berních úředníků neunikly hezké peníze, jež vynášel export dánských potravin, případně švédské oceli do císařského Německa.

Nápad se zdaněním „nadměrných“ zisků se chytil, už v roce 1915 se přidala válčící Británie.

Alespoň napřímo totiž nepostihovalo obyvatelstvo, naopak bylo možné tvrdit, že jeho prostřednictvím se odčerpává „nadměrný“ zisk těm subjektům, které bohatnou na válce. Popravdě řečeno, úřady v tom viděly jeho hlavní přednost, tedy kromě získání fiskálního zdroje pro financování válečných výdajů.

Tehdy i dnes byl problém už se samotným definováním toho, co se považuje za „nadměrné“, „nezasloužené“ či „mimořádné“. Dánové na to šli od lesa, když za „válečný zisk“ považovali ten, který by bez války nebyl. Většina zemí se tehdy přiklonila k tomu, že mimořádné je to, co převyšuje průměr několika předválečných let. Německo tehdy vzalo posledních pět let, očistilo je o nejlepší a nejhorší rok a ze zbytku vypočetlo průměr. Kanada na to šla od rentability kapitálu, což bylo vzato za alternativní porovnání v řadě dalších zemí.

Lafferova křivka víc než půl století před Lafferem

Spojené království mělo speciální daňový režim pro dodavatele zbrojního materiálu, především munice, kde „nadstandardní“ zisky byly zdaňovány stoprocentní sazbou, kdežto ostatní obory, na něž se vztahovala EPD, měly sazbu přírůstku zisku daněnu padesáti procenty, později šedesáti procenty a koncem války osmdesáti procenty. Nepřekvapuje, že při stoprocentní mezní sazbě byl výnos mizivý; samotný autor EPD Josiah Stamp považoval už osmdesátiprocentní sazbu zdanění přírůstku zisku za kontraproduktivní z hlediska maximalizace výnosu. Místo „Lafferovy křivky“, která stála za argumentací, že snížení daňových sazeb se „samo zaplatí“ vyšší ekonomickou aktivitou a následně i daňovým výběrem, bychom tedy mohli hovořit spíše o „Stampově křivce“, neboť amerického ekonoma Arthura Laffera předběhl o nějakých 56 let.

Abychom byli spravedliví, povědomí o tom, že šponování sazby nevede k ochotě daně platit, a tedy ani k nejvyššímu výnosu, je mnohem staršího data. Samotní zastánci této myšlenky se dovolávají arabského učence Ibn Chaldúna, rodáka z Tunisu, který vydal slavný Úvod do dějin (al-Mukaddima) v roce 1377. Jasně, byť stručně v něm popisuje příčinnou souvislost mezi rostoucí daňovou zátěží, oslabenou motivací k podnikání a následně klesajícím výběrem. Kde přesně je ta sazba maximalizující výnos, to je o tři čtvrtě tisíciletí později pořád předmětem sporu.

Vydělávají na drahotě

Politická obhajoba zavedení zvýšených sazeb z mimořádných zisků (neřkuli specifických odvětvových daní) zůstává stejná: snaha zvýšit rozpočtové příjmy a alespoň opticky daní nezatěžovat obyvatelstvo. Nemusíte být Ibn Chaldún, aby bylo jasné, že i daňové břemeno, které není prohibitivně vysoké, je vždy sdíleno, otázkou je pouze, v jakém poměru. Část vždy nesou spotřebitelé, část vlastníci kapitálu, zbytek zaměstnanci. Pokud berete v potaz empirický ekonomický výzkum za poslední roky, bankovní daň, zavedená v řadě evropských i mimoevropských zemí, byla přenesena formou růstu úrokových sazeb na dlužníky, případně přes růst čisté úrokové marže se na ní podíleli i vkladatelé. Míra přenosu byla podle jedněch studií téměř stoprocentní, podle jiných krátkodobě zhruba poloviční a s odstupem let dosáhla devadesáti procent. Břímě nesou ti, kteří mají menší možnost a schopnost alternativy, typicky malé a střední podniky a obyvatelstvo zatížené hypotékami. Bankovní daň v jakékoli konstrukci má přes její přenos do dalších sektorů tlumící efekt na ekonomický růst: nikde se totiž nestalo, že by celou tíhu nesli akcionáři a nikdo jiný. Co se vybere v bankovním sektoru, na druhé straně poznamená investiční aktivitu firem i domácností a propisuje se do celkového daňového inkasa.

Z českého hlediska jsou zajímavé středoevropské země, zejména způsob, jak se ze sektorové daně dostali Slováci. Ten totiž vůbec není hloupý.

Miroslav Zámečník

Každá z možných forem zahrnuje poměrně komplikované „něco za něco“, přičemž to platí i pro procentní přirážku k DPPO (druhé pásmo sektorové daně založené na DPPO, jež je občas zmiňována jako „menší zlo“ ve srovnání s vyměřovacím základem odvozeným od přepočtených aktiv). Studie analyzující dopady na jednotlivé země v eurozóně nejsou jednoduše přenositelné na českou realitu, mimo jiné kvůli existenci společné měny, ale česká koruna dává příběhu další dimenzi navíc.

Velké firmy, zejména ty, které jsou součástí nadnárodních společností, se již dnes běžně financují v eurech a tento trend vzhledem k úrokovému diferen­ciálu je silný. Exportéři se neobávají kurzového rizika, navíc členové bankovní rady ČNB obhajují intervence na obranu koruny, která je ve srovnání třeba s maďarským forintem nebo polským zlotým pozoruhodně stabilní.

Česko sice není v mezinárodním srovnání vysoce „zaúvěrovanou“ ekonomikou (měřeno poměrem úvěrů domácnostem a nefinančním podnikům k HDP), ale zejména u malých a středních firem je závislost na korunovém úvěrování velká a právě ony růst úrokových sazeb spolu s domácnostmi pocítí nejvíc.

Hampl na scéně

Zavedení dočasného, avšak „mastného“ odvodu z „mimořádného zisku“, anglicky nazvané windfall tax, našlo v poslední době zastánce i v novém předsedovi Národní rozpočtové rady vlády (NERV) Mojmíru Hamplovi. V minulosti, ještě jako viceguvernér České národní banky, se vůči myšlence specifického sektorového zdanění bank vyjadřoval velmi odmítavě. Nyní svoje představy nastínil na zvláštním jednání NERV. Uvalení „wind­fallu“ má podle něj platit maximálně dva roky s legislativně napevno stanovenou záklopkou a má pomoci pokrýt mimořádné výdaje rozpočtu.

V případě bank Hampl poukazuje na vysokou ziskovost v loňském roce a na počátku letoška. Problém je v tom, že odhad výnosu daně je postaven na protažení rekordního zisku z prvního čtvrtletí 2022 až do konce roku 2023. Je velmi nepravděpodobné, že by se něco takového mohlo stát. Zaprvé, zatímco loni banky poskytly rekordní objem hypoték, letos – zejména od dubna po zpřísnění nároků na uchazeče – jsou meziroční propady hluboké; v červnu šlo podle Hypomonitoru České bankovní asociace o -65 procent. Přitom trh hypoték byl sice vysoce konkurenční (banky sazby dlouho držely pod referenčními sazbami pětiletých úrokových swapů), ale zároveň hypotéky představují nejvýznamnější část úvěrového portfolia, takže nehledě na růst úrokových sazeb budou chybět „objemy“.

Depozitní sazby rostou sice příliš pomalu na vkus řadových střádalů, ale i tady existuje konkurence, která nabídkou vyššího úročení odláká vkladatele, aby alespoň část úspor převedli jinam.

Do třetice je tu další fenomén: pomalu je potřeba chystat se na zhoršování kvality úvěrů. Pandemický rok 2020 se nesl ve znamení ohromné tvorby opravných položek, protože banky se obávaly, že mnozí dlužníci nebudou schopni platit. Nakonec díky štědré státní kase nedošlo k téměř žádnému nárůstu nevýkonných úvěrů a rok 2021 byl ve znamení rozpuštěných natvořených rezerv, což zisk zase zvyšovalo.

Přes všechny rozdíly mezi českou a americkou ekonomikou je dobré vědět, že veřejně obchodované banky v USA už za druhé čtvrtletí právě kvůli tvorbě opravných položek na možné budoucí ztrátové úvěry vykázaly meziroční pokles zisků (J. P. Morgan -28 procent, Citibank -27 procent, Bank of America -33 procent).

České banky ještě výsledky za druhé čtvrtletí nepublikovaly, ale je pravděpodobné, že vzhledem k růstu úrokových nákladů a tvorbě opravných položek se cyklus bude opakovat. Vyměřovací základ pro daň z nadměrných zisků bude rozhodně nižší, než by prosté protažení jednoho skvělého čtvrtroku mohlo naznačovat. Celkové fiskální saldo pro státní rozpočet může být zklamáním.

Všechny problémy české ekonomiky – a že jich je dost – se nakonec vždycky odzrcadlí v bankovní statistice, pouze s časovým zpožděním. Jediná otázka je, jestli je chytré banky předtím pořádně podojit.

Slovenská cesta

Na Slovensku byla bankovní daň zavedena v roce 2012 s počáteční sazbou 0,4 procenta z objemu vkladů, přičemž v roce 2015 byla sazba snížena na 0,2 procenta. V důsledku zavedení bankovní daně došlo k velkým poklesům zisků v odvětví a snížení dynamiky poskytování investičních úvěrů. V roce 2020 byla speciální bankovní daň zrušena a vláda s bankami podepsala memorandum, jehož součástí je zřízení obdoby českého Národního rozvojového fondu (inspirace je přiznaná). Pozoruhodná je náhrada daně závazkem bank financovat státní dluh (prostřednictvím nákupu dluhopisů), veřejné projekty a podnikatelský sektor.

Jak se daní banky

Přehled zahraničních modelů:

• formou separátní sazby daně z příjmů (sektorová DPPO)

• z objemu aktiv, po korekcích

• z objemu pasiv, po korekcích (nezahrnujících vlastní kapitál, pojištěná depozita atd.)

• zdanění finančních transakcí (různě definovaných)

• zdanění mzdových nákladů a odměn (payroll tax)

• skrytá daň přes neúročené, ale podstatně zvýšené povinné minimální rezervy u ČNB

• zdanění mimořádných zisků („windfall tax“ oproti průměru předchozích „normálních“ let)