Christy Goldsmithová Romerová byla ostrá jako břitva. „Nedovolíme, aby Wall Street podkopávala způsob, jímž vymáháme právo, tím, že bude tajit nebo mazat komunikaci týkající se obchodování,“ řekla minulý týden komisařka CFTC, americké komise pro dohled nad obchodem s finančními deriváty, jednoho z několika tamních burzovních regulátorů. A napařila viníkům, kteří tajili a mazali, celkem 1,8 miliardy dolarů pokuty. (Přesně řečeno to nebyly pokuty, nýbrž vyrovnání. Pro viníky to může znamenat výhodu: někdy stačí, když zaplatí, a nemusejí se k nekalosti, z níž jsou podezřelí, nijak přiznat. Je to tedy přesný ekvivalent někdejších katolických odpustků.)

Na vině první liga

Oněmi viníky bylo šestnáct velkých, mocných a bohatých finančních institucí. Největší pálkou to podle tradice (viz box Jako mourovaté) odnesla Bank of America, která zaplatila 225 milionů dolarů; JPMorgan Chase odevzdala komisi 200 milionů; nejmenší takto vymožená částka čítala šestnáct milionů dolarů. Mezi dalšími potrestanými byly instituce jako Citigroup, Goldman Sachs, Morgan Stanley, Credit Suisse, UBS, Barclays, Deutsche Bank, Nomura, Jefferies a Cantor Fitzgerald – zkrátka první liga amerických peněz.

Romerovou do komise jmenoval prezident Joe Biden. Komisařka patří do myšlenkové školy senátorky Elizabeth Warrenové, která ve finančních institucích vidí neředěné zlo (často právem). „Naše země nemůže polevit v pozornosti, pokud jde o zločiny a jiné nezákonné praktiky uvnitř bank,“ řekla Romerová před pěti lety listu Financial Times; od té doby sama v pozornosti rozhodně nepolevila. Její triumf z minulého týdne měl příchuť osobního vítězství.

Celkem pochopitelně může taková příchuť mít svůj půvab pro mnohé Američany – je dobře, že existuje regulátor, který není proti těm velkým zvířatům z Wall Street stejně bezmocný jako já. Takový pocit má zejména ve světle finanční krize z let 2007–2008 svoje opodstatnění. Necelé dvě miliardy dolarů sice banky moc nebolí, ale takové klepnutí přes prsty má alespoň symbolickou hodnotu.

To platí do té doby, než se podíváte pozorněji, co se vlastně stalo. Zhruba řečeno jde o to, že bankéři nepsali jeden druhému, svým klientům a dalším lidem přes monitorované pracovní maily, nýbrž přes WhatsApp. Proč patří taková věc k těm, před nimiž nesmí pozornost amerických zastánců práva polevit? Je to výsledek shody historických okolností a současného technologického vývoje, na něž finanční regulátor z definice myslet nemůže (už proto, že veškerou jeho pozornost spolyká sledování bankéřských whatsappů, jak víme).

Technicky vzato se v uvedených případech jedná o porušení pravidel elektronické evidence. Každý finanční dům má podle pravidel hlídat, aby veškerá komunikace probíhala schválenými a monitorovanými kanály (rozuměj nejčastěji firemním mailem), a řádně ji archivovat. Takový stav ovšem vedl k tomu, že se někteří zaměstnanci těchto velkých domů snažili kontrole vyhnout. Romerová a její lidé během několikaměsíčního vyšetřování zjistili, že „v posledních letech byly odeslány desítky a desítky tisíc zpráv prostřednictvím neschválených komunikačních kanálů“, jak praví patřičně nakvašená zpráva komise.

Sedmdesát let

Jenže ono to není tak, že by Romerová a spol. odhalili spiknutí mocných tohoto světa, kterak přesunout bohatství od chudých k bohatým za účelem nastolení nového světového řádu. Spíš jde o to, že pravidlo o archivování „veškeré komunikace“ je staré a v dnešních podmínkách přinejmenším nepraktické.

Proč to tak je? V roce 1948 zveřejnila Komise pro cenné papíry a burzu (SEC) pravidlo, které vyžadovalo, aby registrovaní makléři uchovávali „originály veškeré přijaté komunikace a kopie veškeré komunikace týkající se jejich podnikání“. S kosmetickými změnami platí to pravidlo dodnes.

Samozřejmě, jak píše finanční sloupkař agentury Bloomberg Matt Levine, v roce 1948 jste coby makléři svým kolegům či klientům buď poslali dopis, nebo jste jim zatelefonovali, nebo jste ušli šest metrů k jejich stolu a mluvili jste s nimi osobně. Z logiky věci plyne, že archivace přicházela v úvahu pouze v případě dopisu – a pokud jste měli v úmyslu dopustit se čehosi nepěkného, nejspíš jste v dopise neuvedli „Věc: Okradení zákazníka“.

O sedmdesát let později, jak víme, to vypadá jinak. S kolegou, jenž sedí šest metrů od vás, nejspíš komunikujete interním messengerem. Máte-li poté přiložit „veškerou interní komunikaci za poslední půlrok“, může se váš firemní ajťák okamžitě vytasit se souborem o půl milionu položek, z nichž většina bude znít zhruba jako „Dneska kozel, nebo plzeň?“.

A to je řeč o situaci, kdy jste fyzicky přítomni v práci. Ve chvíli, kdy pracuje z domova každý, kdo mohl, jako se to stalo za pandemie, je to ještě jinak. S kolegy ani klienty ani nikým dalším prakticky nemůžete mluvit jinak než elektronicky. Většinu finančníků navíc tvoří moderně smýšlející lidé, u nichž není nic divného, když mluví s pěti lidmi přes pět různých kanálů najednou.

Komunikační absurdistán

Právně vzato je to jako procházet minovým polem. Pravidla CFTC nezakazují mluvit s kýmkoli jakkoli; nařizují však mluvit přes schválený, monitorovaný a archivaceschopný kanál ve chvíli, kdy přijde řeč na předmět podnikání. Teoreticky by tedy takový makléř měl mluvit s kolegou přes WhatsApp o tom, jestli půjdou na pivo, ale ve chvíli, kdy se kolega zeptá „Jak jde kšeft XY?“, měl by makléř říci „Moment, to se zeptej po mailu“. Když se však tito dva u kozla nebo plzně skutečně sejdou, mohou mluvit o čemkoli, protože to není elektronická komunikace a požadavek archivace se na jejich hovor nevztahuje.

Není tedy divu, že většina lidí pracujících v prostředí závislém na rychlosti komunikace stejně jako na vzájemné důvěře se na nepohodlné pravidlo prostě vykašle a bude doufat, že na jejich soukromý WhatsApp kontrola nepřijde. Jenže na Wall Street padla kosa na kámen v podobě triumfálního tažení komisařky Romerové. A je možné, že se regulátorovi s jeho neutuchající pozorností skutečně podaří vymýtit z první finančnické ligy komunikaci soukromými, neschválenými kanály. Jestli to nějakým způsobem přispěje k lepšímu, čestnějšímu, průhlednějšímu a čistšímu nakládání s velkými penězi, je otázka jiná – a odpověď na ni je docela zjevná každému, kdo se namáhá si ji položit. 

Jako mourovaté

Vyrovnání s americkými úřady může finanční instituce stát miliardy dolarů. Nejtučnější takové účty jim vystavilo obchodování se špatnými hypotékami v letech 2007–2008. Případ nesprávné komunikace je ve srovnání s tím téměř nicotný.

1) Bank of America: 16,65 mld. USD

2014 – klamání investorů při nákupu cenných papírů krytých rizikovými hypotékami (prodeje prováděly v roce 2008 Merrill Lynch a Countrywide, které BoA krátce předtím převzala).

2) JPMorgan Chase: 13 mld. USD

2013 – soudní spory a vyšetřování ohledně prodeje toxických hypotečních dluhů investorům (prodeje prováděly v roce 2008 Washington Mutual a Bear Stearns).

3) Bank of America: 11,8 mld. USD

2012 – prodej toxických hypoték vládní hypoteční agentuře Fannie Mae.

4) BNP Paribas: 8,97 mld. USD

2014 – největší francouzská banka porušila americké sankce uvalené na Írán, Súdán a Kubu.

5) Bank of America: 8,5 mld. USD

2011 – prodej toxických hypoték její dceřinou společností Countrywide (první část).

6) Deutsche Bank: 7,2 mld. USD

2016 – prodej toxických cenných papírů zajištěných hypotékami na bydlení.

7) Wells Fargo: 5,35 mld. USD

2012 – banka podepisovala a vydávala notářská osvědčení na dokumenty, jež vůbec neověřovala, jiné dokumenty prostě ztratila.

8) Credit Suisse: 5,3 mld. USD

2016 – švýcarská banka před finanční krizí v roce 2008 prodávala investorům toxický dluh.

9) JPMorgan Chase: 5,29 mld. USD

2012 – před krizí v roce 2008 banka podepisovala a notářsky „ověřovala“ dokumenty, aniž by je skutečně ověřovala.

10) Credit Suisse: 2,6 mld. USD

2014 – první finanční instituce, která přiznala, že pomáhala svým klientům z USA vyhýbat se daním.

Zdroje: valuewalk.com, www.lexology.com