Koho překvapil Emmanuel Macron, když během své čínské cesty v prvním dubnovém týdnu zpochybnil bezpečnostně-strategickou jednotu Západu? Jedině toho, kdo konání francouzského prezidenta dosud nesledoval.

Co se stalo? Macron nejprve po pekingské schůzce s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem prohlásil, že věří, že (Si) přivede Rusko k rozumu; to se týkalo invaze na Ukrajinu. Pak zopakoval, co každý návštěvník onoho města říci musí, jinak by mu bylo skutečně zakázané – že totiž Francie jednoznačně stojí za politikou jedné Číny; to byla řeč o Tchaj-wanu.

Stran Ruska je Macronova pozice jednoduchá. Peking má na Kreml silnou páku a nejspíš každý mainstreamový západní politik by si přál, aby ji Si Ťin-pching také řádně použil. Lze předpokládat, že i Macron tak smýšlí, a stejně tak lze předpokládat, že v Pekingu na tom málokomu obzvlášť sejde. Nic z toho není překvapením.

Co však bylo na pováženou od začátku, byl formát jednání. Spolu s francouzským prezidentem byla v Číně také předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Cestovali spolu, aby „představili jednotnou evropskou frontu“, citovala agentura AP Erika Mamera, mluvčího Komise. Řekl, že se „pokoušeli předat čínskému prezidentovi poselství o významných politických rozměrech našeho vztahu s Čínou – a to se povedlo“.

Státník a úřednice

K hodnocení úspěšnosti takto formulovaného cíle oné dvojité mise se ještě vrátíme. Čínští hostitelé ovšem během celé cesty nevynechali jedinou příležitost k vražení klínu mezi obě delegace. Během třídenního pobytu se Macronovi dostalo okázalého uvítání a celkem asi šesti hodin jednání s prezidentem, zatímco von der Leyenová s čínským vůdcem absolvovala jen krátká setkání a její uvítací ceremonie byla relativně skromnou záležitostí.

To proto, řekl mluvčí Mamer, že Macron byl přece na státní návštěvě. Kdežto von der Leyenová je jen jakási úřednice, plyne z nedořečeného. To jde zcela na vrub Macronovu způsobu sebeprezentace, jímž si v prvním funkčním období vysloužil posměšnou přezdívku Jupiter. Když na jednání s – přinejlepším – tvrdým globálním konkurentem přijede ve vypjaté chvíli politička číslo jedna evropské exekutivy, k čemu je třeba nádavkem francouzského prezidenta? (Jezdí na fotbalové mistrovství světa národní tým Francie a ještě k tomu Paris Saint-Germain?)

Nejpravděpodobnější odpověď je ta, že si Macron vybral návštěvu Číny k ofenzivě, která má Francii i jemu samotnému vynést lepší místo na slunci, než jakého se jim zatím dostává. Že je to do značné míry na úkor jeho partnerů-spojenců, je fakt smutný, leč předvídatelný. I k tomu se brzy dostaneme.

Největší poprask však francouzský prezident způsobil na zpáteční cestě, když v letadle mluvil s novináři z francouzského deníku Les Echos a serveru Politico.com. Řekl jim, že by se „Evropa neměla nechat zatáhnout do krizí, které nejsou její“. Položil si řečnickou otázku, jestli „je v našem zájmu vyostřovat konflikt okolo Tchaj-wanu“; a sám si odpověděl, že není. Dále řekl, že by se „Evropa neměla stát vazalským státem Spojených států“. K čemu je třeba protivníků, když máte takové spojence?

Represivní a asertivní

Macronovy výroky (a už cesta do Pekingu samotná) šly přímo proti deklarovanému cíli nechat tváří v tvář největšímu geopolitickému rivalovi dneška zaznít jednotný evropský hlas. Přišly necelý týden poté, co von der Leyenová přednesla v Bruselu důležitý projev, ze všech evropských vůdců na téma vztahu se Si Ťin-pchingovou Čínou patrně dosud nejodvážnější. Mluvila o Číně, která je „stále represivnější doma a asertivnější v zahraničí“. O Číně, kde bezpečnost a kontrola převažují nad všemi ostatními otázkami. O zemi, která velmi rychle sahá k využívání politického a ekonomického nátlaku na země ostatní, jejichž závislost na sobě samé aktivně živí. Popsala zemi, kterou Si Ťin-pching připravuje na dlouhodobý násilný boj se Spojenými státy a která má „jasný cíl“ – dosíci „systémové změny mezinárodního řádu tak, aby Čína stála v jeho středu“.

K tomu předsedkyně Komise dodala, že nedávné setkání prezidentů Číny a Ruska v Moskvě „vypovídá o této nové vizi mezinárodního řádu lépe než tisíc slov“ (v citaci časopisu Foreign Affairs). Jako evropskou odpověď nabídla von der Leyenová ambiciózní unijní strategii, která klade do středu vztahů s Pekingem ekonomickou bezpečnost. Její součástí jsou například nástroje pro prověřování odchozích investic v citlivých oblastech, jako jsou technologie.

Čínský velvyslanec v Unii Fu Cchong vzápětí vyjádřil pochybnost, zda je většina členských států na takovou radikální agendu připravena. Deníku The New York Times řekl, že mu to připadá, jako když „se dva lidé mezi sebou hádají“, což znamená, že „Evropa dosud nezformulovala vůči Číně žádnou konzistentní politiku“.

Skvělé načasování

A právě tuto chvíli si vybral Jupiter, aby světu nahlas řekl, že on se v tom všem vyzná lépe než nějaká Uršula. Pan Fu a jeho nadřízení musejí být nadšeni: jeden z nejvlivnějších evropských politiků jim právě na stříbrném podnose naservíroval strategický triumf (opět v citaci Foreign Affairs).

Na Západě naopak vyvolaly Macronovy výroky překvapení – ne docela právem. K něčemu takovému se schylovalo z několika na sobě nezávislých důvodů. První z nich představuje etapa politické kariéry, v níž se Macron nachází: má před sebou čtyři roky ve funkci a doma je jeho účet nejspíš uzavřen. Důchodová reforma – i v případě, že se mu ji podaří ustát – zcela vyčerpá jeho politický kapitál.

Druhým důvodem je vyprázdněné hřiště, na němž i muž tak malý jako Macron může vrhat dlouhý stín (pročež víme, že slunce zapadá). Američané se starají především o Asii; Bidenova aktivní politika v ukrajinské válce je výjimkou, jež nejspíš napřesrok nepřežije prezidentské volby. Britové se vystavili do ofsajdu sami a jejich mezinárodní kredit je po brexitu (a jeho následném tragikomickém zpackání) patřičně zredukován. Německo vede spolkový kancléř, jenž patrně plní bobříka neviditelnosti a sejde mu především na tom, aby byl každý pracovní den včas doma na večeři (píše týdeník The Economist). Těžké váhy evropské politiky jsou na odpočinku, což je buď škoda (Mario Draghi), nebo ne (Janis Varufakis), případně tráví čas v Evropském parlamentu (Radek Sikorski). Lepší načasování ofenzivy si Macron přát nemohl.

Konečně třetím důvodem je celkem nedávná francouzská politická historie. Země, jež umístila Napoleonovy ostatky v pařížské Invalidovně tak, aby se jim příchozí musel poklonit, chce-li je spatřit, se zhlédla v jiném svérázném muži, generálu Charlesi de Gaullovi. V tom spočívá jistá tragédie: zatímco v jiných zemích si obdiv získávají politici úspěšní, francouzští prezidenti ze všech sil imitují postoje politika, jenž po slibném začátku na mezinárodní scéně dokonale propadl.

Neúspěšný, ale hrdina

De Gaulle věřil, že by se Evropa měla od USA distancovat a stát se třetí silou ve studené válce. Chtěl spojit neutrální země a v jejich čele dosáhnout détente se Sovětským svazem. Když se zjistilo, že Severoatlantická aliance tento postoj nesdílí, obrátil se de Gaulle proti ní (ačkoli chtěl, aby mu pomohla v Alžírsku). Žárlil na „zvláštní vztah“ pojící USA a Británii a měl za to (právem), že roli Francie v Evropě neprospívá. V depeši, již v roce 1958 poslal americkému prezidentovi Dwightu Eisenhowerovi a britskému ministerskému předsedovi Haroldu Macmillanovi, požadoval vytvoření trojčlenného direktoriátu, v němž by hlas Francie platil stejně jako hlas zbývajících dvou zemí.

Odmítl podepsat dohodu o zákazu podzemních testů jaderných zbraní a vetoval vstup Británie do Evropského hospodářského společenství, předchůdce Evropské unie. V červenci 1964 předložil Západnímu Německu jednoznačnou volbu: „Buď budete dělat politiku podřízenou USA, nebo přijmete politiku, která je evropská a na USA nezávislá, ačkoli vůči nim není nepřátelská.“ Němci zvolili loajalitu vůči USA.

Profimedia.cz

V letech 1966–1967 stáhl de Gaulle svoji zemi z vojenské struktury Aliance a její velitelství i jednotky vyhnal z francouzského území. Jeho tehdejších patnáct partnerů z NATO však začalo v reakci na to pracovat na těsnější vzájemné spolupráci. Nakonec až Nicolas Sarkozy podivný stav aliančního (ne)členství Francie ukončil a v roce 2009 zařadil francouzské vojáky znovu do systému. „Během druhé poloviny 60. let se právě díky de Gaullově snaze ukázalo, že národní suverenita je z bezpečnostního pohledu přežitá,“ píše historik James Ellison v knize, již celou věnoval právě francouzskému působení v NATO v 60. letech.

Ve výrocích Emmanuela Macrona, jakési dietní verze zasloužilého generála, se objevují všechny tyto klasické poznávací znaky gaullistické politiky. Kromě toho však jsou i pokračováním jeho osobitého stylu řešení konfliktů. Jeho modus operandi si libuje v jisté okázalosti a má sklon stavět se k problémům čelem – přičemž nevadí, když věci napřed vybuchnou, dojde k jakémusi zatmění Jupitera a až později, když se prach usadí, přichází na řadu pragmatičtější řešení (píše Joseph de Weck, specialista na Francii z amerického think-tanku Foreign Policy Re­search Institute). Takovým postojem se Macron prezentoval doma při řešení problémů na trhu práce a kontroverzními byly i jeho výroky na mezinárodním poli – za všechny lze uvést „NATO je ve stavu klinické smrti“.

Strategická autonomie

Z výše uvedeného se může zdát, že Francouzi obecně a Macron zvláště pravidelně pořádají přehlídky mezinárodněpolitického narcismu. Takové hodnocení by neprávem opomíjelo jednu důležitou věc: že totiž často mají pravdu. Když Macron začal po svém prvním zvolení v roce 2017 mluvit o energičtější integraci Evropské unie, leckomu to připadalo jako typický produkt francouzského etatistického uvažování. Na začátku roku 2020 však vypukla koronavirová pandemie a všechno bylo najednou jinak. Macronova intuitivní snaha o „efektivní multilateralismus“, jak to sám nazývá, se ukázala jako správná. Kromě běžné spolupráce (například na distribuci vakcín) přiměla krize Berlín k souhlasu s masivním plánem evropské obnovy, včetně – a to je klíčová věc – do té doby zapovězené mutualizace státních dluhů. To byl bezpochyby zásadní krok.

Podobně to může být i s jeho požadavkem „strategické autonomie“ Evropy. Evropská unie je jediným (kvazi)státním útvarem planety, jehož protagonisté sborově považují požadavek na vlastní obranyschopnost za exces. Pokud chce Evropa pomýšlet na jakoukoli roli v budoucnosti světa, jenž náhle znovuobjevil sklon spoléhat na hrubou sílu, je schopnost zajistit vlastní obranyschopnost jednoznačným imperativem. Dnes se Evropané jen děsí toho, že ve Spojených státech získá navrch izolacionismus, ať už v podobě Donalda Trumpa nebo někoho jiného.

Macronův problém je tady ryze konkrétní a palčivý: obrana je drahá. Pro politika, jenž nedokáže – či sotva dokáže – přesvědčit své krajany o nutnosti pracovat do 64 let, aby se státní kasa nesložila, bude každý výdaj navíc za bezpečnost úkolem strašlivým. Pak by se snadno mohlo stát, že pekingský diplomatický výbuch sice rozvíří hodně prachu, ale jeho výsledkem nebude radikální čin, nýbrž právě jen zatmění Jupitera.