Když v březnu Niger navštívil americký ministr zahraničí Antony Blinken, nešetřil chválou. „Niger je skutečně výjimečným příkladem v nelehké době, vzorem odolnosti, demokracie a spolupráce, kterého si hluboce vážíme a který hluboce respektujeme,“ uvedl. Pět měsíců poté působí slova šéfa americké diplomacie jako z jiného světa. Prvního demokraticky zvoleného prezidenta v historii Nigeru Mohameda Bazouma koncem července svrhla vojenská chunta a po vydařeném převratu se jej chystá soudit za velezradu. 

Podle řady pozorovatelů nebyl převrat příliš překvapivý. Niger sice dlouhodobě v kontextu Afriky patří k takzvaným stabilnějším zemím, někdejší francouzskou kolonii ale sužují hluboké ekonomické a sociální problémy. Ve výměně vlády mnozí Nigeřané spatřují naději.

Střízlivé pohledy ale ukazují na to, že puč je posledním ze série celkem pěti úspěšných vojenských převratů, které v oblasti Sahelu na jižním okraji Sahary proběhly od roku 2020. Díky nim tu vznikl pás vlád, jež se netají nepřátelstvím vůči západním zemím, svým někdejším kolonizátorům. Výsledkem je, že v oblasti vliv Západu, evropských zemí, a především Francie, známé konceptem takzvané Françafrique (sféry ekonomického a politického vlivu v oblasti svých někdejších kolonií), postupně oslabuje.

Puč v Nigeru, kdy po svržení prozápadní vlády v ulicích hlavního města Niamey zavlály ruské vlajky a transparenty s výzvami „Pryč s Francií“ nebo „Sláva Putinovi“, tak ukázal, že mocenskou přetahovanou o vliv v Sahelu Západ zatím prohrává.

Geopolitické šachy 

Od mnohých anayltiků zaznívá, že nemusí jít jen o náhodu či výsledek nepříliš úspěšné zahraniční politiky. Afrika, oplývající nerostným bohatstvím, je v posledních letech bojištěm, kde si „poměřují svaly“ významní světoví hráči – kromě Západu i Čína a v posledních letechprávě i Rusko, jemuž v Africe razí cestu žoldnéřská Wagnerova skupina.

O této soukromé armádě (v současnosti největší a nejznámější na světě) a de facto prodloužené ruce Kremlu za hranicemi tam, kde se do věcí nechce oficiálně „namočit“, se svět poprvé začal dozvídat v roce 2014. Rusko tehdy obsadilo Krym a kolem tamních základen tehdy žalostně vyzbrojené ukrajinské armády se objevili záhadní „zelení mužíčci“: ozbrojenci bez oficiálních insignií, z nichž řada, jak se později ukázalo, patřila právě k Wagnerově skupině. 

Od té doby wagnerovci, kteří dnes tvoří jednu z nejobávanějších složek ruské ozbrojené moci, získávali zkušenosti nejen na Donbasu, ale i v Sýrii, kde působili jako podpora režimu prezidenta Bašára al-Asada, Libyi a celé řadě afrických zemí. Podle hrubých odhadů v Africe působí dnes asi pět tisíc wagnerovců. Jde o nesourodou směsku sestávající z bývalých ruských vojáků, odsouzenců i dobrodruhů z řad cizích státních příslušníků sympatizujících s ruským režimem. 

Stínové operace 

Zatímco ukrajinské aktivity wagnerovců plní stránky médií už dlouho, jejich africké operace probíhaly tak trochu stranou zájmu. Původní motivy pro operace wagnerovců v Africe byly komerční. Takřka permanentní válečná zóna zemí donekonečna stíhaných etnickými konflikty, korupcí a sociálními problémy organizaci slibovala nevysychající proud lukrativních zakázek. 

Výměnou za ochranu získávala Wagnerova skupina od jednotlivých afrických „warlordů“ exkluzivní práva na těžbu nerostů, dřeva či dodávky drahých kovů pro své dceřiné společnosti. Od roku 2017 Wagner cvičí armádní složky prezidenta Umara al-Bašíra v Súdánu, chrání tamní nerostné zdroje a pomáhá potlačovat opozici.

Od roku 2018 wagnerovci v počtu asi tisíc mužů zahájili aktivity ve Středoafrické republice, kde proti útokům rebelů ochraňují vládu prezidenta Faustina-Archange Touadéra. Mezi lety 2019 a 2020 se dva tisíce wagnerovců objevily v Mali v závěsu za odchodem francouzských vojáků, kteří v zemi bojovali proti islamistickým teroristům.

V současnosti má kromě těchto zemí Wagner žoldnéře i v Mosambiku a zatím nepotvrzené zkazky je skloňují i v souvislosti s Kongem či Čadem, kde by se údajně měli (podle uniklých dokumentů amerických zpravodajců) v brzké době začít spolu s rebely podílet na svržení tamního prezidenta. Na spadnutí je podle některých analytiků i jejich působení v Burkina Fasu, kde by měli být najati tamní vládou na ochranu proti narůstající hrozbě džihádistických rebelů poté, co se ze země stáhli francouzští vojáci.

Africké námluvy 

V případě afrických aktivit Wagnerovy skupiny jde kromě peněz hlavně o politiku. Podle Vandy Felbab-Brownové z Brookingsova institutu Kreml využívá skupinu v Africe k šíření strategického vlivu. Organizace podle ní disponuje rozsáhlou sítí, která pomáhá do Ruska, jehož ekonomiku negativně ovlivňují západní sankce, pašovat cenné valuty, zlato a starožitnosti.

Podobného mínění je i analytik Council of Foreign Relations Thomas Graham. „Kreml si nedávno uvědomil, že aktivity wagnerovců mohou sloužit jako užitečný příspěvek k tomu, čeho chce dosáhnout na poli diplomacie. Hlavním cílem Rusů v Africe je vytvořit si dostatečnou diplomatickou podporu pro možné využití na poli mezinárodních institucí jako OSN a pod.,“ uvedl.

Wagner se v uplynulých letech stal podle něj jedním z nejvýkonnějších nástrojů ruské zahraniční politiky. V Africe se Moskvě skrze organizaci podporou ve formě dodávek zbraní či přímých bezpečnostních kontraktů podařilo vytvořit si řadu „klientů“ a posílit ruskou pozici. Wagner nejen že pomohl Moskvě zajistit lukrativní těžařské kontrakty, ale skrze vazbu na lokální armádní představitele pomohl i vybudovat mechanismus alternativních vlád pro případ, že by v daném africkém státě naskytla příležitost stávající vedení svrhnout a nahradit. 

Otázkou je, co nyní s pozicemi wagnerovců v Africe udělá smrt jejich šéfa Jevgenije Prigožina.

Důkaz neexistuje? 

Důvod ke spekulacím o možné „ruské stopě“ v dosud nejčerstvějším sahelském puči v Nigeru zavdaly i scény, které se krátce po svržení prezidenta objevily v ulicích hlavního města Niamey. Skupiny demonstrantů s ruskými vlajkami či transparenty provolávaly hesla jako „Pryč s Francií“ a „Ať žije Putin“.

Přítomnost wagnerovců v Nigeru nebyla potvrzena a západní představitelé jako například americký ministr zahraničí Blinken varují před přímým spojováním pučistů s wagnerovci či Ruskem. „Ruské vlajky v ulicích jsou spíše projev protizápadního a protifrancouzského sentimentu než podpora Ruska jako taková,“ míní Alex Vines z britského think-tanku Chatham House. Kreml podle něj ale může i tak na puči vydělat, a to oslabením politické pozice EU v Africe. Zatímco sesazený Bazoum a jeho vláda se profilovali jako prozápadní, u pučistů spatřujeme odlišnou tendenci, míní.

Pochybnosti nicméně existují. Zkazky se šíří především na ruské sociální síti Telegram. Na podobnost mezi převraty v Nigeru, Mali a Burkina Fasu upozorňuje výzkumník Foreign Policy Research Institute Stephen Blank. Podle něj mají Rusové v souvislosti s Afrikou ambiciózní a agresivní strategii. Puč v Nigeru na ni nejen pomohl vrhnout světlo, ale ukázal, že neřešené regionální problémy mohou poskytnout záminku pro soupeření velmocí napříč celým kontinentem.

Podle Blanka jde o „další z případů, kdy byla vláda země svržena důstojníky napojenými na Rusko skrze dodávky zbraní a styky s žoldnéřskou organizací Wagner Group“. Ta je podle něj pro Rusko vzhledem k jeho africkým plánům natolik důležitá, že je to možná i důvodem toho, proč se Kreml Wagnerovu skupinu nerozhodl rozpustit po nedávném Prigožinově pochodu na Moskvu. 

Obavy galského kohouta 

Zdaleka nejvíce protizápadní převrat v Nigeru trápí Francii. Pučistická vláda oznámila, že do země galského kohouta pozastavuje vývoz zlata a uranu. Druhé ze zmíněných je ranou pod pás pro francouzskou jadernou energetiku. Niger je sedmý největší producent uranu na světě a podle francouzských médií činí podíl uranu z Nigeru ve francouzských jaderných elektrárnách až sedmnáct procent. Svržený prezident byl rovněž blízkým partnerem Evropy v otázkách krocení nekontrolovatelné migrace a boje proti islámskému teroru. 

Válka o Afriku

Jak se ukazuje, převrat v Nigeru nemusí zůstat pro region bez následků. Společenství ECOWAS, sdružující státy západní Afriky, na vojenskou chuntu, která se v zemi chopila moci, uvalilo ekonomické sankce a pohrozilo vojenskou intervencí. Niger reagoval prohlášením, že se hodlá vojensky bránit, a podporu mu vyjádřily sousední Mali a Burkina Faso

Prigožin tehdy prohlásil, že puč je projevem odporu proti kolonizátorům. Světová média již spekulují o tom, že Niger požádal ruské žoldnéře o pomoc. ECOWAS preventivně pohrozil diplomatickými kroky vůči Rusku v případě, že by se wagnerovci v Nigeru dopustili porušování lidských práv.

Ve světle současných událostí tak Sahel může být jen několik kroků od toho, aby se propadl do válečného chaosu. Dosud nevyhlášená válka o Afriku, jak mocenskou přetahovanou v subsaharské Africe mezi Ruskem a Západem pojmenovává například Africa Report, by tak mohla v případě černého scénáře vstoupit do „horké fáze“. Velmoci, které v oblasti sledují své geopolitické zájmy, by asi jen těžko nečinně přihlížely.