Jak to vypadá, když se setkají dva mocní muži, kteří se navzájem potřebují, ale zároveň by jeden druhého nejraději neviděli? Odpověď jsme poznali ve středu odpoledne v San Francisku, kam přijel čínský prezident, aby se setkal s prezidentem americkým. 

Na jedné straně Si Ťin-pching, muž proslulý jistou prkenností v osobním kontaktu; na straně druhé osmdesátník Biden, společník daleko uvolněnější, jenž však i v dobách plné síly měl sklon říkat nepředloženosti. Samotný začátek jednání potvrdil obojí. 

Prezidenti, obklopeni poradci, seděli u stolu naproti sobě. Biden poblahopřál Si Ťin-pchingovi k narozeninám jeho manželky (připadají na 20. listopad); odpovědí mu bylo ticho. Po chvíli zjevně zaskočený Číňan řekl, že „ve víru pracovních povinností“ na narozeniny své ženy zapomněl.

Konec vlčí diplomacie

Oba neformální vůdci dvou světových geopolitických táborů přicházeli na schůzku v defenzivním postavení. Kdyby to bylo fotbalové utkání, řekli byste, že hráli oba vzadu na nulu. Číňan není na defenzivní gard zvyklý. Poprvé za více než deset let svého stále autokratičtějšího panování se, jak napsal deník The New York Times, ocitl v situaci, kdy od Američanů něco naléhavě potřeboval.

Podle toho Si také mluvil. Ta tam byla agresivita jeho diplomacie vlčího válečníka, již sám založil a podporoval. Na setkání s dychtivými byznysmeny byl samý úsměv a říkal věty typu: „Čína je připravena být Spojeným státům partnerem a přítelem.“ Řekl dokonce, že bude dál posílat do Ameriky pandy, protože „lidé je milují“. Američané si jistě oddechli.

Proč to? Co že to Si potřeboval tak nutně, že kvůli tomu spolkl obvyklé urážlivé furiantství? Přijel ve chvíli, kdy až po uši vězí v ekonomických trablech. Stárnoucí populace a rostoucí zadluženost brání čínské ekonomice zotavit se z koronavirové pandemie očekávaným tempem. Si proto potřeboval, aby Bidenova administrativa zrušila sankce zaměřené proti některým čínským průmyslovým odvětvím a změnila politiku kontroly dovozu zařízení duálního (rozuměj „také vojenského“) využití.

Daniel Deyl

„Potlačování čínského technologického pokroku není nic jiného než snaha omezit kvalitní rozvoj Číny a zbavit čínský lid práva na rozvoj,“ uváděly před schůzkou oficiální materiály Pekingu. „Rozvoj a růst Číny, které jsou poháněny svou vlastní přirozenou logikou, nemohou vnější síly zastavit.“ 

Piedestal? Šibenice?

V sázce je však více než nejbližší budoucnost Huaweie a spol. Si Ťin-pching se před rokem nechal de facto jmenovat čínským vůdcem na libovolně dlouhou dobu. Základem pro takové jmenování je argument, že Si dokáže zemi vést lépe než kdokoli jiný (a než kdokoli jiný v následujících letech). Obraz nejlepšího ze všech prezidentů se však začal bortit, jen co byl vyzdvižen na piedestal. 

Politiku „nulového covidu“, kdy vláda nechala po jediném zakašlání zavírat celá města, vystřídalo v reakci na spontánní protesty přes noc totální uvolnění pravidel. Souběžně vedené tažení proti technologickému, vzdělávacímu a stavebnímu sektoru, jakož i proti potenciálním oponentům vytvořilo atmosféru politické nejistoty. Zahraniční firmy, vždy v Číně vítané se směsí nadějí a nedůvěry, se staly terčem soustředěné úřední šikany.

Ochota zahraničních investorů pouštět se na čínský trh – nejistý kvůli výše uvedenému i v nejlepších dobách – klesla na minimum. To je problém, s jehož příchodem Číňané nejspíš nepočítali vůbec. Za letošní rok je bilance přímých zahraničních investic do země záporná, a to poprvé od chvíle, kdy ji ekonomové začali sledovat. Si je v pozici člověka, jenž si najednou není jistý, jestli se piedestal nepromění v šibenici.

Zlá doba pro kompromisy

Čínský prezident proto přijížděl do San Franciska se dvěma vzájemně obtížně skloubitelnými zadáními. Na jedné straně potřeboval nějaký úspěch, jímž by si doma utvrdil postavení nenahraditelného lídra; v tomto případě příslib spousty peněz. Na straně druhé nemohl připustit, aby noviny psaly o čínských ústupcích; člověk, jenž si zvykl stavět část své legitimity na schopnosti „to Američanům nandat“, bude kompromisy s Washingtonem prodávat jako triumf jen obtížně. Kolotoč konfrontace se nezastavuje snadno.

Ani Joe Biden však do schůzky nešel v růžové situaci. Americká ekonomika se s pandemií a jejími následky vyrovnává podstatně lépe než ta čínská, ale Bidenovi se to ne a ne projevit tam, kde by to potřeboval nejvíce, tedy ve volebních preferencích. Na konci týdne předcházejícího sanfranciské schůzce vyšly průzkumy, jež tvrdí, že kdyby byly prezidentské volby dnes, Biden by nejspíš s (očekávaným republikánským kandidátem) Donaldem Trumpem prohrál. 

I Biden tedy potřeboval něco, čím by se doma pochlubil. Ani on nemůže být na Čínu měkký, protože přesně to by Bidenovi oponenti rádi otloukli jeho voličům o hlavu. Biden navíc od Pekingu chce především to, aby nechal na pokoji Tchaj-wan a nepodporoval Vladimira Putina na Ukrajině; shodou okolností ani jedno z toho nepatří k voličským prioritám, eufemisticky řečeno. Další požadavky, jako umírnění čínských špionážních aktivit (průmyslových i vojenských), nepřišly na řadu vůbec.

Chudá žeň

To všechno bylo samozřejmě známo dávno před schůzkou. To, na čem se Si s Bidenem nakonec dohodli, bylo dílem diplomatických týmů ministerstev zahraničí. Nebylo toho mnoho. Ohledně potenciálně nejnebezpečnější třecí plochy, Tchaj-wanu, ujistil Biden čínského vůdce, že respektuje politiku jedné Číny. 

Si na oplátku řekl, že nemá v úmyslu Tchaj-wan napadnout. Když však Biden mluvil o tom, že je třeba nenechat přerůst izraelsko-palestinský konflikt v širší válku, Si (jenž podporuje Írán, tedy chlebodárce Hamásu) mlčel a vypadal, jako by ve víru pracovních povinností na Blízký východ zapomněl.

Washington kromě toho získal od Číňanů příslib, že zasáhnou proti ilegálnímu vývozu surovin k výrobě fentanylu (což se už ovšem několik týdnů děje). Prezidenti se také dohodli, že obnoví provoz přímých telefonních linek mezi svými ministerstvy obrany i mezi sebou, aby „omezili riziko“ konfliktu vzniklého špatným odhadem situace. 

Když toto Biden na tiskové konferenci oznámil, následoval aplaus. I to je dokladem, jak nízká očekávání summitu předcházela: omezení rizika miskalkulace je tím nejlepším, na čem se obě země shodnou. Žádné zlepšení vztahů na obzoru není. Taktika vzadu na nulu bude ještě muset vydržet.