Někdejší prezident Václav Klaus byl po 55 letech první demokraticky zvolenou hlavou státu, která na Hrad pozvala komunisty. Stalo se tak na jaře 2003, kdy na seznamu hostů k diskusi o Evropské unii na zámku v Lánech byl spolu s dalšími předsedy stran a obou komor parlamentu také tehdejší šéf KSČM Miroslav Grebeníček. Připomeňme, že před Klausem to byl naposledy demokraticky zvolený Edvard Beneš, který v roce 1948 s komunisty jednal.

Teď Václav Klaus zbořil další tabu: minulý týden se přiznal, že v komunálních volbách volil SPD. Jsou to vlastně hned dvě pozoruhodné informace. Ta první je, že Klaus nepodpořil svého dlouholetého spolupracovníka Petra Macinku, který před volbami založil v Praze hnutí Motoristé sobě (dostalo 2,29 procenta). Tou druhou je samotný fakt, že politik a ekonom Klaus dal svůj hlas straně, kterou ministerstvo vnitra opakovaně zmiňuje v každoroční zprávě o extremismu a která se netají mimo jiné tím, že by Česko mělo vystoupit z Evropské unie – což by ovšem pro tuzemskou ekonomiku byla katastrofa.

Právě i díky Klausovu hlasu Okamurově Svobodě a přímé demokracii poprvé v historii získala křesla v pražském zastupitelstvu – byť jen tři za zisk 5,16 procenta hlasů. Není to pouze Praha. SPD má vůbec poprvé své zastupitele ve všech krajských městech. Je to důkaz, že se Okamurova partaj stala nejúspěšnější stranou zářijových komunálních voleb, když posílila nejvíce ze všech. Zatímco před čtyřmi lety získala 161 mandátů, letos jich je 492, což představuje více než dvousetprocentní nárůst.

Spolupracovat prostě musí

Postupný vzestup partičky okolo Tomia Okamury do určité míry připomíná kariéru právě komunistů. Po sametové revoluci to vypadalo, že dny komunistické strany jsou definitivně sečteny. Pak ale začala pomalu, schůdek po schůdku stoupat vzhůru. V roce 2002 dostala KSČM rekordních 18,5 procenta hlasů a Vojtěch Filip se jako první komunista po listopadu 1989 stal místopředsedou Sněmovny.

Když o několik let později v jedné televizní politické debatě uslyšel Filip poznámku moderátorky, že s komunisty nechce nikdo spolupracovat, usmál se a řekl: „Ale musí.“ KSČM to dotáhla až na podporu menšinové vlády ANO s ČSSD, ale voliči se jí za to loni odměnili tím, že jí ve sněmovních volbách dali pouze 3,6 procenta hlasů.

Tomio Okamura už byl stejně jako komunista Filip místopředsedou Sněmovny, než mu tento post odebrala současná pětikoalice. A když v jednom rozhovoru šéf SPD hodnotil letošní komunální volby, prohlásil: „Nemůžu říkat jména, ale někde koalice nelze bez účasti SPD sestavit.“ Minimálně jedno město však bylo minulý týden už víceméně známo: Znojmo. V druhém největším městě na jižní Moravě vzniká na základě podepsaného memoranda koalice ANO, SPD a Znojmáků. Pravděpodobná starostka Ivana Solařová (ANO) přitom konstatovala, že v koalici „chceme spolupracovat s důvěryhodnými partnery, na něž se dá spolehnout a jejich slovo či podaná ruka má nějakou váhu“.

Pavel Baroch

Některé strany ale i přes komunální posílení SPD trvají na tom, že s touto ultrapravicovou populistickou partou do koalice nepůjdou. Ani si od ní nenechají podpořit případnou menšinovou koalici. Příkladem je Plzeň, kde se bezprostředně po volbách zrodila koalice proti vítězné ODS ve složení ANO, Piráti a STAN, kterým měla krýt záda dvojice zastupitelů za SPD. Když se ovšem z pražských centrál Starostů a Pirátů ozvalo, že takhle ne, plzeňská koalice od spolupráce s Okamurovou partají vycouvala a dohodla se na rozšíření koalice s místním hnutím PRO Plzeň.

Vláda: ano, nebo ne?

Je otázkou, jestli posilování SPD, která využívá momentálního razantního zvyšování životních nákladů kvůli bezprecedentnímu zdražování zboží i služeb a sbírá hlasy naštvaných obyvatel, povede k její účasti ve vládě. Zda ji ostatní strany začnou brát jako legitimního partnera. „Když se to objevilo v případě Plzně, ten moment byl natolik toxický, že v rámci vznikající koalice nakonec SPD z jednání vypadla. Takže bych byl opatrný,“ řekl k tomu v rozhovoru pro Seznam Zprávy politolog Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Dodal, že KSČM až do předposledních voleb, po nichž se stala „tichým společníkem“ menšinové koalice ANO a ČSSD, na vládní úrovni také s nikým nespolupracovala, ale byla často součástí koalic na regionální úrovni – protože to někdy skutečně není možné bez zapojení okrajových skupin. „Sociální demokracie byla v minulosti v Duchcově v koalici s Dělnickou stranou. Takže si nemyslím, že by to teď SPD legitimizovalo v očích celkového systému,“ poznamenal Charvát.

Ostatně do vládní spolupráce s KSČM a právě SPD tlačil po volbách 2018 prezident Miloš Zeman šéfa ANO Andreje Babiše. Bylo to v době, kdy se načas zasekla jednání se sociálními demokraty. Varianta s Okamurou ovšem vyvolala mezi částí Babišových poslanců otevřený odpor, někteří dokonce tvrdili, že by při hlasování o důvěře pro takový kabinet ruku nezvedli. Zajímavé je, že na regionální úrovni takové pobouření spolupráce s SPD zdaleka nezpůsobuje.

Důležitou otázkou také je, jestli Okamura do vlády chce. Mohlo by se totiž dost dobře stát, že by se jeho partaj ve vládě znemožnila – jak se to například před lety stalo Věcem veřejným Víta Bárty. Anebo poměrně nedávno právě komunistům, byť nebyli plnoprávnými členy vlády. Současná opoziční role totiž Okamurovi maximálně vyhovuje. Může nadávat vládě, Evropské unii, uprchlíkům, „nepřizpůsobivým“, takzvaným politickým neziskovkám a dalším skupinám, na něž je právě část společnosti naštvaná, a držet si stabilní voličskou podporu přesahující deset procent.

„Formálně ta strana zastává všechna demokratická pravidla, nenajdete tam nic, co by bylo možné napadnout ze zákona. Kdyby to tam bylo, tak už by byla ze strany zákona řešena. Ministerstvo vnitra to obchází tím, že ve své každoroční zprávě o extremismu uvádí, že nejvíc rezonují některé extremistické názory v kontextu SPD, ale že strana samotná nemá programatiku, kterou je možné definovat jako extremistickou,“ uvedl už citovaný politolog Jan Charvát.

foto Profimedia.cz

„Lidé, kteří se v ní pohybují, tyto názory pravděpodobně mají, zároveň ale Tomio Okamura patrně hlídá, aby se tam neobjevovaly opravdu nezákonné názory, jako je otevřený rasismus nebo antisemitismus. Otevřené prezentaci podobných názorů se Okamura vyhýbá, zároveň SPD přitahuje i lidi, kteří tyto názory mají,“ dodal Charvát. Na druhou stranu někdejší poslanec SPD Miloslav Rozner byl letos v dubnu odsouzen k půlročnímu podmíněnému trestu za trestný čin popírání genocidy za svůj několik let starý výrok zpochybňující existenci koncentračního tábora v Letech u Písku, když při kritice vládního rozhodnutí vykoupit tamní vepřín pronesl, že jde o „likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku“.

A dokonce i sám Okamura se letos v létě musel na základě soudního verdiktu omluvit evropským poslancům Pavlu Svobodovi a Tomáši Zdechovskému (oba KDU-ČSL) za to, že o nich před několika lety veřejně prohlašoval, že při hlasování v Evropském parlamentu hlasovali pro uvalení sankcí na Českou republiku za nepřijímání migrantů.

Politické podnikání

O Okamurově Svobodě a přímé demokracii se také mluví jako o skvělém podnikatelském záměru, jako o specifickém druhu podnikání – totiž politickém. Stačí ve volbách získat stanovený počet hlasů a pak už jen sledovat příchozí platby na stranický účet. Přináší to samozřejmě jisté podnikatelské riziko: může se stát, že například na předvolební kampaň dáte více peněz, než se vám pak vrátí v příspěvcích od státu – vyprávět by o tom mohla například zadlužená ČSSD. Nejúspěšnější strany si ale přijdou ze státní pokladny (od daňových poplatníků) na stovky milionů korun za jedno volební období. Na tak velké peníze sice Okamurova SPD nedosáhne, i tak ale dostává desítky milionů korun.

Že SPD pokaždé nenakládá s penězi podle zákona, dokládá čtyři roky starý případ, kdy Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí uložil SPD pokutu 45 tisíc korun za protiprávní transakci na volebním účtu. Hnutí totiž po volbách předčasně převedlo více než 600 tisíc korun, což odporuje zákonu. SPD posléze peníze na účet vrátila, jinak by jí hrozila pokuta až půl milionu.

Nejasné nakládání s penězi bylo i jedním z hlavních důvodů rozpadu předchozího Okamurova politického projektu Úsvit přímé demokracie. Finanční skandál vypukl v roce 2014, kdy časopis Reflex upozornil, že si Okamura nechává od hnutí platit statisícové částky za služby v oblasti public relations. Okamura honoráře vysvětloval tím, že šlo o vrácení peněz, které ze svého zaplatil za volební kampaň. Krátce nato ovšem PR služby začaly pro Úsvit zajišťovat dvě prakticky neznámé firmy, které za to měly inkasovat miliony korun.

Část vedení strany si současně stěžovala, že na účtu není ani koruna, i když od státu přišlo za volební výsledek 122 milionů. Úsvit nakonec Okamuru vyloučil z poslaneckého klubu a požadoval po něm i 760 tisíc korun. Podezřelými fakturami a účetnictvím se dokonce zabývala policie, ale případ nakonec odložila. A Okamura si posléze založil nové hnutí – právě SPD.

Strana jednoho muže

Aby SPD splňovala veškeré jeho požadavky, musel stranu vytvořit jako přísně centralistickou. Ostatně původně se hnutí jmenovalo Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura. V roce 2019 ovšem jméno svého zakladatele vypustilo. „On přesně potřebuje stranu, která je vůči němu naprosto bezmezně loajální a kde jsou všichni závislí na něm. Jeho snahou je mít naprosto striktně centralizovanou stranu, a to z důvodu jeho osobní zkušenosti s jeho první stranou, o kterou přišel proto, že se proti němu postavili jeho vlastní členové,“ upozornil politolog Charvát. „Zároveň vidíme, že SPD přitahuje určitý typ lidí, viz exposlanec Lubomír Volný, které pomůže vytáhnout nahoru a oni se následně odtrhnou a jdou vlastní cestou. To přesně Okamura nechce.“

Podle vyjádření lidí, kteří SPD opustili nebo byli vyloučeni, není sebemenší kritika uvnitř hnutí přípustná. Tvrdí, že heslo „přímá demokracie“ se týká všech, jenom ne Okamury a jeho nejbližších. Mluví o tom, že jde o účelově založenou nedemokratickou stranu nebo že je SPD podvodem na voličích. Okamura na taková vyjádření obvykle reaguje, že jde o pomluvy.

V lednu se konají prezidentské volby, přičemž SPD nominovala svého poslance Jaromíra Baštu. Navrhl ho samozřejmě Tomio Okamura. Prezidentská kampaň bude vrcholit na přelomu roku, tedy v zimních měsících, kdy lze očekávat největší potíže s cenami energií. Podle dosavadních průzkumů není pravděpodobné, aby se Bašta dostal do druhého kola, ale Okamura kampaň nepochybně využije k tomu, aby nadále upevnil své dosažené politické pozice. Opět bude mluvit především k těm nejvíce naštvaným. Recept, jak na současnou krizi, už má: zrušit evropské sankce vůči Rusku, které napadlo Ukrajinu a hrozí demokratickému světu jadernou válkou, a začít od něj odebírat plyn. Miloš Zeman, dlouholetý podporovatel Vladimira Putina, má zdatného nástupce.