Po schválení konsolidačního balíčku to vypadalo, že vláda bude chystat rozpočet na příští rok s deficitem 210 miliard, což byl zřetelný pokles proti letošnímu plánu a vyvolávalo to naději. Pak přišla nová čísla o letošním hospodaření a do připomínkového řízení poslalo ministerstvo financí rozpočet s deficitem 235 miliard, počítající se škrty přesahujícími konsolidační balíček.

Když o tom měla tento týden jednat vláda, dozvěděli jsme se, že to opět odložila. Na tiskovku nepřišel premiér ani ministr financí, jen nejzbytečnější člen vlády, ministr pro evropské záležitosti za STAN Martin Dvořák, prohlásil, že jednání směřuje k cíli udržet deficit na 270 miliardách.

To zřejmě koresponduje s takzvanými výdajovými rámci na roky 2024 až 2026, které vláda schválila a s nimiž vyjádřila svůj hluboký nesouhlas Národní rozpočtová rada právě z důvodu nesouladu s konsolidačním balíčkem, ale i projednávanou první verzí rozpočtu na příští rok. Je přitom zcela nejasné, zda Dvořák hovořil o svých dojmech, nebo o nějakém výsledku vyjednávání, o němž nemáme žádné informace.

Do toho také vláda schválila, že požádá o půjčku od Evropské komise v hodnotě 140 miliard korun, což zavání zase nějakým mimorozpočtovým financováním. Že Stanjura, nebo přesněji jeho úřad, má problémy dát dohromady nějaká přesnější srozumitelná čísla, je možný důvod problému, nicméně asi ještě podstatnější je skutečnost, že naráží na odpor koaličních partnerů, kteří urputně hájí své resorty, a premiér není ochoten a nejspíš ani schopen bouchnout do stolu a postavit se za svého ministra.

Jenže to má své dopady, a nejen rozpočtové. Celá vláda ztrácí důvěru i těch, kteří ji podporovali a věřili, že to s tou fiskální odpovědností myslí vážně. Asi všichni jsme věděli, že dávat dohromady veřejné finance po Babišově covidové smršti a válce na Ukrajině s drastickými dopady na ceny energií nebude jednoduché.

Ale odborníků, kteří vědí, co je třeba udělat, má vláda k dispozici dost. Jenže k přechodu od vědění k činění je nutná jedna docela zásadní věc. Tou je politická odvaha a zarputilé odhodlání prosazovat, co je třeba. A to tady zjevně chybí.