Čtení předvolebních programů politických stran muselo každého člověka s alespoň minimálním ekonomickým vzděláním vysloveně bolet. Vládnoucí ANO ještě přitvrdilo v populismu a snad v obavách z přiznání nepříjemné pravdy mu v tom zdatně konkurovala i většina opozičních stran. Budeme šetřit, ale nikoho to nebude bolet, dala by se shrnout hlavní myšlenka.

Nyní, pár týdnů po volbách, už známe velmi pravděpodobnou podobu budoucí vlády, kterou budou tvořit obě opoziční koalice. Z dohodnuté koaliční smlouvy jistě nelze dělat dalekosáhlé závěry a není namístě hanět nového ministra financí ještě předtím, než nastoupí do úřadu. Jestliže před volbami se nicméně nad nekonkrétností návrhů reforem dalo mávnout rukou s odkazem na populismus, nyní začíná vyvolávat přece jen jistou nervozitu.

Pokud shrneme ekonomické části smlouvy a mediální výstupy pravděpodobných příštích ministrů, stále chybí mnoho informací o tom, jak chce nová vláda otočit dluhovou skluzavku mířící řeckým směrem. Pouze v obrysech se dají také odhadovat dopady důchodové reformy i některých dalších klíčových témat, jež kabinet Petra Fialy bude muset řešit.

Začátek s provizoriem

Bezesporu největší výzvou z ekonomického pohledu bude pro novou vládu stabilizace veřejných financí. První komplikovaná úloha ji čeká hned na začátku: favorit na ministra financí Zbyněk Stanjura oznámil, že shodí ze stolu návrh své předchůdkyně Aleny Schillerové a půjde do provizoria. Na zásadní přepracování podle něj bude kabinet potřebovat asi šest týdnů; do Sněmovny se tak dostane asi dva měsíce po jmenování vlády.

Za hlavní problém rozpočtu označuje Stanjura deficit. Schillerová naplánovala na příští rok schodek přes 376 miliard a její nástupce si vzal za úkol srazit jej pod 300 miliard. Nová vláda nicméně v koaliční smlouvě znovu opakuje, že v žádném případě neplánuje zvyšovat daně. Jinými slovy, musí najít asi osmdesát miliard úspor.

Už to je ústupek, protože sama koalice Spolu před volbami slibovala více než stomiliardové úspory. Přesto zřejmě nenajdete ekonoma, který by věřil, že toho lze dosáhnout jen škrty provozních výdajů bez omezení investic. Právě provozní výdaje ale označuje Zbyněk Stanjura za hlavní cíl. Nechce sahat na investice a kromě samotného provozu státu bude hlavní pozornost věnovat rušení neinvestičních dotací. Jakých, to ale zatím nevíme.

Do propouštění se nechce

Česko tak s největší pravděpodobností vstoupí do příštího roku v rozpočtovém provizoriu, které bude trvat přibližně čtvrt roku, tedy do března. Pak ovšem pomalu začnou přípravy rozpočtu na další rok a s nimi i další výzva: stlačovat deficity do únosných mezí dlouhodobě.

Vznikající vláda se v koaliční smlouvě zavazuje, že chce co nejrychleji splnit maastrichtská kritéria a také zavést fiskální ústavu, která na rozpočtovou kázeň bude dohlížet do budoucna. To mimo jiné znamená dostat schodek eráru pod tři procenta HDP. Tady ale vláda narazí na další potíž: Andrej Babiš a jeho ministři ztratili v posledních letech jakékoli zábrany a masivně zatížili státní kasu zvyšováním mandatorních výdajů – především důchodů nebo platů státních zaměstnanců.

Penze se během Babišova funkčního období pravidelně zvyšovaly nad zákonnou valorizaci, a tempo růstu platů ve veřejném sektoru dokonce předehnalo růst mezd u soukromníků. S tím prvním se dá něco dělat jedině díky penzijní reformě. Růst platů úředníků a dalších státních zaměstnanců se bude krotit podobně těžko.

Například z předvolebního slibu Spolu o propuštění třinácti procent státních zaměstnanců už začal budoucí premiér Petr Fiala opatrně couvat. Není prý podle něj potřeba propouštět, stačí nenabírat nové lidi za úředníky na odchodu do důchodu a rušit „černé duše“. Nejlepší cestou k zeštíhlení státní správy je dle koaliční smlouvy digitalizace. Podle Zbyňka Stanjury se díky ní podaří omezit nejrůznější agendy státu, díky čemuž bude potřeba méně úředníků a ušetří se i na provozu. Kandidát na ministra financí odkazuje na Estonsko, kde se prý díky digitalizaci podařilo ušetřit na provozu státu šest procent HDP. V případě Česka je opatrnější, slibuje ale dvou- až tříprocentní úspory, tedy asi 120 až 150 miliard ročně.

Další díry do pravoboku

Odmyslíme-li zvyšování daní, které nová koalice striktně odmítá (a naopak plánuje zavést daňovou brzdu), moc možností posílení příjmové strany rozpočtu nezbývá. Co v tomto směru navrhuje koaliční smlouva?

Slibuje například omezení rozsahu šedé ekonomiky, mimo jiné „vytažením“ statisíců lidí z exekuční pasti. Chce také řešit odliv dividend do zahraničí, a to zvýhodněním reinvestic v Česku. Dohlédnout hodlá také na další oblíbený způsob, jímž zahraniční matky odsávají peníze z tuzemských poboček – takzvaný transfer pricing.

Již tradičním slibem je boj proti daňovým výjimkám, nelegálnímu hazardu, daňovým únikům a optimalizacím nebo odstřižení firem sídlících v daňových rájích od státních zakázek. Cíle jsou to jistě záslužné, opět ale ve smlouvě znějí pouze obecné proklamace a chybí jakýkoli náznak konkrétního řešení nebo finančního přínosu pro státní kasu.

Naopak návrhy na některé další přiškrcení příjmů státu jsou poměrně konkrétní. Typickým příkladem je navrhované snížení sociálních odvodů na straně zaměstnavatelů o dva procentní body. U něj navíc nechybí jakási pojistka v podobě konstatování, že na slib dojde jen v případě konsolidovaných veřejných financí.

Zase ta penzijní reforma

V žádné správné koaliční smlouvě či vládním programu v Česku již také tradičně nesmí chybět penzijní reforma. Za jeden ze stěžejních bodů ji tak pochopitelně označuje i vznikající vláda, a navíc píše doslova o „skutečné“ reformě. V čem má spočívat?

Důchody by po provedení změn měly tvořit tři složky: základní garantovaná, zásluhová a dobrovolná. Jde tedy v zásadě o jakousi modifikaci návrhu dosavadní ministryně sociálních věcí Jany Maláčové, respektive návrhu z dílny ekonomů OECD. Základní složka má podle návrhu zajistit důstojný život ve stáří, zásluhová zohlednit výši minulých odvodů do systému a počet vychovaných dětí. Třetí pilíř bude spočívat v doplňkovém penzijním spoření.

Nástin reformy kromě toho hovoří také o bonusu pro ženy za vychované děti, zkrácení doby potřebné pro dosažení důchodu, dřívějších odchodech do penze pro náročné profese, dobrovolném společném vyměřovacím základu manželů a možnosti převádět procento důchodového pojištění na účty rodičů místo na konto státu.

Opět ale chybí ta nejdůležitější věc, a sice z čeho se budou důchody financovat. Pokud vláda nestanoví základní penze výrazně nízko (což prý rozhodně nechystá), systém nebude pro erár úspornější než ten dnešní.

Sázka na efektivitu

Prolistování koaliční smlouvy a několika rozhovorů s budoucími ministry pozornému čtenáři naznačí, že kdo čekal od nové, „pobabišovské“ koalice zázračné recepty na extrémně náročné úkoly, bude nejspíš zklamaný. Z vládního dokumentu vyplývá, že kabinet chce sázet především na větší efektivitu státu, omezení byrokracie, podporu podnikání a činorodost lidí.

Všechno to jsou záslužná předsevzetí, vylámalo si na nich zuby ale hned několik předchozích vlád. Nezbývá než doufat, že formující se kabinet má v šuplíku nebo brzy připraví detailněji rozpracované návrhy reforem, které se pak podaří dotáhnout do konce. Pokud totiž nevyjde sázka na úsporný, digitální a vstřícný stát, nezbude nakonec nic jiného než porušit slib a zvyšovat daně, nebo „tupě škrtat“. Ani jedno by ale k dalšímu vítězství ve volbách nevedlo.