Devatenáctý květen 2019 byl den jako každý jiný. Turecká lira ztratila polovinu své hodnoty, Donald Trump řekl do oběda přes 300 lží a v Itálii dostalo covid-19 na 40 ještě nepočatých dětí. Pak vzaly věci do rukou temné síly.

Na twitterovém účtu, jehož držitel vystupuje jako „ruská vláda“, se objevila fotografie bílé misky se zářivě červeným obsahem. (Trocha zelené petrželky dala mimochodem vzniknout barevné kombinaci vlastní italské a maďarské vlajce, ale to pro tento text nejspíš není podstatné.) Rozkliknutí spustilo videoklip s podrobným receptem na přípravu polévky, konkrétně červeného boršče. 

Až sem by bylo vše v pořádku. Připojený vzkaz však dal zdánlivě neškodnému tweetu geopolitický rozměr. „Nadčasová klasika! #Boršč patří ke slavným a oblíbeným ruským #jídlům & symbolům tradiční kuchyně,“ uvádí tehdejší prohlášení ruské vlády. Následovala řada obrázků, jimiž uživatelé Twitteru nahrazují verbální komunikaci: miska se lžící, brambora, mrkev, paprika, lžíce, obličej se srdíčky namísto očí a obličej s povyplazeným jazykem. Posledně uvedený obrázek Twitter sám interpretuje jako „tvář člověka, jemuž chutná jíst“.

Borščevnik je bolševník

„Existuje teorie,“ pokračoval údajný kremelský tweet, „že název ‚boršč‘ pochází z ruského slova ‚borščevnik‘, jenž ve starověké Rusi sloužil jako surovina k přípravě polévky.“ Pozor, borščevnik není nic jiného než i v Česku známý bolševník.

Co je pro jednoho oslavou kulinářské dovednosti, je pro druhého aktem kulturní dobyvačnosti, jež se neodpouští. K těm druhým patří třiatřicetiletý kuchař a televizní showman z Kyjeva Jevgen Klopotěnko. Kromě televize jej živí tamní restaurace nazvané – mírně nadsazeně – „Sto let náskoku“; je také autorem projektu Cult Food, jenž sice nese anglický název, ale za cíl má změnit jídelníček servírovaný v ukrajinských školních jídelnách. 

Tohoto činorodého kulinářského experta (takového označení se vám dostane, když nejen umíte vařit, ale umíte to taky prodat na obrazovce) tweet ruské vlády pobouřil. Stejně jako většina jeho krajanů je přesvědčen, že boršč je jídlo veskrze ukrajinské a že s Rusy nemá jeho původ nic společného. Rozhodl se, že svoji vizi o původu boršče dokáže prosadit ve velkém stylu.

Talent pro marketing

Klopotěnko tedy nastudoval, jak sám říká, původ boršče do mrtě – a rešerše mu přinesla očekávaný výsledek, totiž že původ řečeného jídla je stoprocentně ukrajinský. Ne dost na tom – kuchař s marketingovým talentem se obrátil na UNESCO, aby boršč prohlásilo za součást ukrajinského národního kulturního dědictví. Dokonce na podporu takového bohulibého cíle založil neziskovou organizaci, jejíž snaha v říjnu získala oficiální posvěcení ukrajinského ministerstva kultury.

To vše Klopotěnkovi vyneslo zájem sdělovacích prostředků od Kyiv Post až po Washington Post. „Rusové, jako vždycky, překrucují fakta po svém,“ citoval jej posledně jmenovaný americký deník. „Chtějí, aby si lidé po celém světě mysleli, že boršč je ruský, ale to není pravda.“

Naštěstí pro Klopotěnkovu kampaň neobsahují pravidla UNESCO pro zařazení do seznamu položek nehmotného kulturního dědictví žádná ustanovení o exkluzivitě. Boršč se v různých obdobách stal základem mnoha kuchyní východní Evropy od Litvy po Moldavsko. 

S požadavkem na exkluzivitu se před deseti lety vytasili například neapolští výrobci pizzy – a podařilo se jim dokázat, že dělají úplně jinou pizzu než kdokoli jiný na celém širém světě. Ti ovšem mířili výše, alespoň ekonomicky vzato. Evropská unie jim v roce 2010 posvětila požadavek, že jako neapolská pizza se smí prodávat pouze pizza z Neapole (to by sice mohlo dát rozum, ale znáte byznys).

Ukrajinci mají roli snadnější. Aby se boršč na kýžený seznam UNESCO dostal, musejí pouze prokázat, že má pro jejich zemi nenahraditelný význam. Na druhé straně, sníženým nárokům odpovídá i výsledek: zařazení na seznam nemá primárně podnikatelskou, nýbrž výhradně symbolickou hodnotu.

Ale právě o to jde. Samotný geografický původ nejznámějšího boršče z červené řepy – na území dnešní Ukrajiny – předmětem sporu není. New York Times dokonce citovaly prominentního ruského kuchaře Viktora Běljajeva, jenž po tři desetiletí vařil v Kremlu politickým špičkám a dnes předsedá Ruské kulinářské asociaci; ten považuje ukrajinský boršč za nejlepší. 

Diplomatický úspěch

Klopotěnko vidí problém jinde: „Rusové nepopírají, že boršč vznikl na Ukrajině. Popírají, že existuje něco jako ukrajinský národ. Co je ukrajinské, je pro ně automaticky ruské.“ Historie mu dává do jisté míry za pravdu: například pro sovětskou oficiální kulinářskou obec byl boršč prostě sovětským jídlem, což implikuje ruský původ.

Buď jak buď, kampaň za úřední uznání ukrajinskosti boršče již slavila jistou dávku diplomatického úspěchu. Týž twitterový účet, jenž před půldruhým rokem vybudil tolik řepných emocí, napsal, že „boršč se jí v Rusku i na Ukrajině, vyberte si ten, který vám chutná nejlépe“. To lze interpretovat jako jistý ústup z pozic, a tedy větší úspěch, než jaký Kyjevu přinesla jednání o dalším vývoji války na jihu Ukrajiny, či dokonce anektovaném Krymu.

Ona válka je v ukrajinském uvažování logicky všudypřítomná. Na otázku Rádia Svobodná Evropa, jestli se neobává ruské odvety, dopověděl Klopotěnko: „Vždyť proti nám vedou válku. Co už nám mohou udělat horšího?“

Kde se symbolika jí

Co je nehmotným kulturním dědictvím, když jde o jídlo? Výběr z příslušného seznamu UNESCO obsahuje příklady svérázné přípravy jídla, jeho konzumace i zvyků s nimi spojených. Letopočet udává rok zahrnutí do seznamu. (Česko má na seznamu třeba loutkářství nebo modrotisk, ale nic, co by souviselo s jídlem.)

Výroba vína, 2013 (Gruzie)

– přes šest tisíc let starý způsob výroby vína v hliněných sudech kvevri (typický obsah jednoho z nich je 800 litrů) zakopaných v zemi

Pivovarnictví, 2016 (Belgie)

– malá země je domovem na 1500 druhů piva, včetně proslulých klášterních variant

Třešňový festival, 2012 (Sefrou, Maroko)

– každoroční volba nejlepších marockých třešní

Nekvašený chléb, 2016 (Ázerbájdžán, Írán, Kazachstán, Turecko, Kyrgyzstán)

– tradice výroby a společné konzumace nejběžnější základní potraviny (lavaš, katyrma, jufka)

Francouzská hostina, 2010 (Francie)

– rituál přípravy a konzumace při slavnostních příležitostech

Perníkářství, 2010 (Chorvatsko)

– kláštery na severu Chorvatska pečou různé druhy perníku již od středověku

Kimčang, 2013

– kolektivní nakládání zelí a další zeleniny do pokrmu kimči

Středomořská dieta, 2013 (Chorvatsko, Španělsko, Kypr, Řecko, Itálie, Maroko, Portugalsko)

– soubor dovedností, znalostí, rituálů, symbolů a tradic, jež dávají vzniknout středomořským pokrmům

Oku-noto no Aenokoto, 2009 (Honšú, Japonsko)

– festival na oslavu rýžové sklizně

Michoacánské paradigma, 2010 (Mexiko)

– po staletí udržované zvyky mexické kuchyně, založené na kolektivní přípravě jídla

Turecká káva, 2013 (Turecko)

– soubor technik a rituálů vedoucích k přípravě tradiční kávy

Vinařský festival, 2016 (Vevey, Švýcarsko)

– kulturní a vinařský festival oslavující místní způsob života obecně a výrobu vína zvláště

Zdroj: UNESCO

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.