Na počátku února zvedla Česká národní banka své základní úrokové sazby a současně se nezdráhala prohlásit letošek za rok zdražování. Lednová inflace pak meziročně zrychlila na 9,9 procenta z prosincových 6,6 procenta, což byl podle údajů Českého statistického úřadu nejvyšší růst od července 1998. Z desetikoruny ve vaší kapse se tak za rok stala, bratru, devítikoruna.

Průměrná inflace za celý rok by měla stoupnout na 8,5 procenta. Pro srovnání, hodnota za rok loňský činí 3,8 procenta a pocity, které z toho má v tuto chvíli obyvatelstvo, nejsou dvakrát příjemné. A přitom je to necelá polovička toho, co budeme muset skousnout letos…

Dřív než mnozí jiní

Názor centrálních bankéřů se loni měnil postupně a poměrně pomalu. Přestože už počátkem roku bylo jasné, že ceny porostou, držela se ČNB obecného přesvědčení, že půjde o dočasný a nikterak šokující výkyv, proti němuž stojí riziko covidu brzdícího ekonomiku. Na jaře už bylo leckomu jasněji, ale pochopení, že se něco opravdu děje, přišlo až v létě a ČNB začala zvedat sazby nevídaným tempem. Sice asi o maličko později, než bylo optimální, ale pořád o hodně dřív a masivněji než jiné centrální banky ve světě.

Za to to bankovní rada, která není zcela jednotná a proti zvyšování sazeb se staví Aleš Michl a Oldřich Dědek, schytala od tehdejšího premiéra Andreje Babiše. Stěžoval si, že se ČNB vymyká z daleko rozumnější praxe ostatních centrálních bank na světě a razantní postup proti inflaci těžce poškodí ekonomiku a stejně prý nepovede k umravnění cen, protože inflační impulzy přicházejí ze zahraničí a jsou mimo kontrolu naší centrální banky.

Premiér tehdy porušil zažitou praxi, že se vláda do rozhodování o měnové politice nemíchá, a přispěl k tomu, že ČNB šlápla na pedál ještě o něco prudčeji. Ekonomové v Česku nicméně postup ČNB podporují a podobně jako většina bankovní rady vidí silné domácí inflační tlaky ve mzdách a rozbujelých rozpočtových výdajích. Tento názor sdílí třeba i exguvernér Miroslav Singer či bývalý viceguvernér Mojmír Hampl, kteří jinak s podporou ekonomiky uvolněnou měnovou politikou nemají žádný problém, což předvedli na podzim roku 2013, kdy zavedli kurzový závazek a srazili korunu, čímž foukli do plachet nastupující levicové vládě ANO a ČSSD. Jediným výrazným ekonomem, který sdílí Babišův názor, je Jan Švejnar, jenž ale přece jen asi vnímá spíš americkou než českou realitu.

Po mejdanu bývá zle

Že utažení měnové politiky přiškrtí ekonomický růst, je bezesporu pravda. I ČNB v poslední prognóze počítá s tím, že v prvním kvartálu poroste česká ekonomika ještě o 4,3 procenta meziročně, ale v posledním už jen o dvě procenta. To by však nemělo člověka s elementární makroekonomickou erudicí vůbec překvapovat. Přesně to je totiž cílem zpřísnění měnové politiky a jen díky zpomalení růstu HDP a nějakému racio­nálnímu vzestupu nezaměstnanosti může dojít k zastavení inflačních tlaků. Po mejdanu se to zkrátka bez nějaké dočasné nevolnosti neobejde. Její míra je závislá na tom, zda ten mejdan ukončíte včas. Pokud máte slabou vůli, čeká vás tvrdé přistání a pak skutečná recese.

Slavným historickým příkladem je vítězství šéfa Fedu Paula Volckera nad inflací na počátku osmdesátých let minulého století. Ta byla také shodou okolností způsobena vpádem energetické krize v podobě ropného šoku z roku 1973 do světové ekonomiky s poměrně volnou měnovou politikou většiny centrálních bank. Nedostatek ropy zabrzdil ekonomiku a vyskočily ceny. Centrální banky nechtěly rachitické hospodářství dusit vysokými sazbami, a tak se inflace usadila v očekáváních lidí i firem. Na přelomu desetiletí vzrostla v USA na úrovně kolem patnácti procent. Volcker tenkrát nasadil brutální sazby na úrovni dvaceti procent. Vyvolal samozřejmě recesi a nezaměstnanost vyskočila na jedenáct procent. Jimmy Carter tehdy prohrál prezidentské volby a Volcker dostal ochranku poté, co se do jeho kanceláře dobýval muž s koltem a brokovnicí. Ronald Reagan ho však ponechal v úřadu a v roce 1986 byla inflace v USA na úrovni 1,2 procenta.

Z tohoto pohledu je ČNB v současnosti hodná a něžná holka. Může si to dovolit, protože zasahuje poměrně včas. Zkušenost ze „sedmdesátek“ ukazuje, jak nebezpečné je tolerovat vnější cenové šoky, které se mohou rychle promítnout do inflačních očekávání, mzdových tlaků a vzlínání celkové cenové hladiny.

Ležérní Amerika

Americká centrální banka zatím nikam zvlášť nespěchá. Ukončuje kvantitativní uvolňování a trhy počítají s růstem úrokových sazeb až v druhém pololetí. Centrální bankéři jsou tam do značné míry svázáni obavami o situaci na kapitálových trzích, kde jsou zvláště akcie technologických firem dost závislé na levných penězích a vypuštění bubliny může způsobit masakr v úsporách obyvatelstva a v penzijních plánech.

Zda se mu USA dokážou vyhnout a Fed zvládne měkké přistání, je velkou otázkou. Každopádně nejvlivnější ekonomové soudí, že už by měl konat, a opouštějí tezi, že zrychlení růstu cen je jen krátkodobé a brzy přejde. Například jindy „holubičí“ Larry Summers, bývalý šéf Světové banky a Obamův ministr financí, říká, že dezinflace není v době nízké nezaměstnanosti pravděpodobným scénářem. A John Taylor, autor nejužívanějšího pravidla pro stanovování úrokových sazeb centrálními bankami, soudí, že sazby u nuly už dlouho nedávají smysl. Zároveň se domnívá, že je Fed stále schopen vypořádat se s inflací bez vyvolání recese. „Ekonomika nepotřebuje pokles, to je naprosto směšné. Potřebuje být silná a silná bude, pokud se vypořádáme s problémem inflace,“ prohlásil Taylor minulý týden pro Bloomberg.

Trpící sever

Eurozóna je v jiné situaci. Sice se nemusí bát kapitálových trhů, které zde hrají mnohem menší roli, ale zato je problémem divergence národních ekonomik užívajících euro. Zatímco na jižním křídle je inflace zatím stále mírná a teprve v posledním měsíci se posunula ze tří ke čtyřem procentům a víceméně odpovídá dopadu dražších energií, sever je na tom hůř. Německo je na šesti procentech a inflace tam prosakuje do všech odvětví. Pobaltí žije dokonce s dvouciferným růstem cen.

Předminulý týden přečetly trhy výsledky měnového zasedání ECB jako jestřábí obrat a výnosy italských dluhopisů vylétly na dlouho nevídaných 1,8 procenta, což při měnové sazbě ECB minus 0,5 procenta připomnělo, že dluhová krize zdaleka není mrtvá. A tak Christine Lagardeová minulý týden zase uklidňovala, že se vlastně nic neděje a ECB počítá s vymizením inflace, zřejmě sublimací. Bývalý hlavní ekonom ECB Peter Praet se však rovněž minulý týden nechal slyšet, že podmínky pro zvyšování sazeb budou brzy naplněny. A tak uvidíme, zda se v ECB v nejbližších měsících prosadí spíše její mandát střežit cenovou stabilitu, nebo politické zadání uchránit eurozónu před návratem fiskálních krizí na jihu.

Pod tři jen těžko

ČNB má už delší čas jasno a nejspíš i většinu práce za sebou. Sazby možná ještě vyrostou ze 4,5 procenta na pět a hodně pomáhá i posilující kurz koruny, který tlumí dováženou inflaci. Pomohou i čerst­vé, dost razantní rozpočtové škrty, které přidusí růst mezd. Teď uvidíme, zda se podaří přesvědčit veřejnost i firmy, že toto tempo růstu cen tu není nadlouho. Nebude to úplně jednoduché, což je vidět zejména na trhu nemovitostí. Tam sice vládne názor, že ceny přepálené podle ČNB minimálně o dvacet procent jsou výsledkem nedostatečné nabídky paralyzované administrativními překážkami výstavby, ale že na tom má svůj podíl i poptávka vyvolaná extrémně levnými hypotékami, je těžko zpochybnitelné.

Stejně jako obří nárůst poptávky po investičních bytech, jež domácí investoři vnímají jako jedinou ochranu před inflací, kterou musí dlouhodobě expanzivní měnová politika, lidově interpretovaná jako tištění peněz, nutně vyvolat a udržovat při životě. Zřetelné přibrzdění této poptávky bude signálem, že se strach z inflace rozptýlil a sazby mohou jít zase bezpečně dolů. I když by to nemělo být o moc níže než na tři procenta.

9,8 %

by měla podle čerstvé prognózy dosáhnout inflace v Česku. Loni se celoročně udržela na 3,8 %.

1,8 %

Na tolik minulý týden vylétly výnosy z italských státních dluhopisů, přestože ECB dosud drží měnovou sazbu -0,5 %.