Před nějakými dvaceti lety bývala nejcennější firmou téhle planety americká General Electric a za „manažera století“ byl označován její šéf Jack Welch. Dělala všechno od žárovek po elektrárny a letecké motory. Její finanční divize byla největším vydavatelem úvěrových karet na světě a v každé zemi, která za něco stála, měla svoji banku zaměřenou na spotřebitelské financování. Jeden můj známý, jenž to dotáhl v mezinárodní hierarchii GE Capital hodně vysoko, kdysi charakterizoval její obchodní model docela lapidárně: „Vyděláváme tuny peněz na tom, že je za vysoký úrok půjčujeme lidem, kteří je potřebují a neumějí počítat.“

Když víte všechno

Jiný bankéř, pravý opak typů z Wall Street, celý život řídil prťavé „community banks“ v malých amerických městech. Jsou jich dodnes tisíce a dovedou akcionářům vynášet velmi dobré peníze. Je to úplně jiný obchodní model, velmi staromódní, ale v základním principu pořád geniálně funkční, protože je založený na znalosti zákazníka. Ekonom by řekl, že se hezky postaru a úspěšně vypořádává s informační asymetrií na úvěrovém trhu. Nevyděláváte na tom, že tlačíte půjčky po miliardách a spoléháte na nějaký prediktivní počítačový model, ani na tom, že máte levný digitální provoz nebo že superefektivně pracujete s velkými daty a sociálními sítěmi. Kdepak, zisk máte díky tomu, že vám skoro všichni dlužníci perfektně splácejí. Protože je osobně znáte, často od dětství, a o jejich podnikání a osobních poměrech víte všechno.

Představa, že vykonáte mnoho dobra tím, že úrokové sazby spotřebitelských úvěrů u legálně fungujících poskytovatelů „zastropujete“, je stejně mylná jako rozšířená. Stane se jenom to, že se lidé, kteří peníze potřebují, obrátí na predátory operující v temných zákoutích neformálních financí, zkrátka na lichváře.

Bankéř kontra predátor

Je správné mít v právním řádu nějaké ustanovení na ochranu spotřebitele. Aby měl zájemce o půjčku, často málo finančně gramotný, možnost vidět jedno srozumitelné číslo zahrnující všechny náklady, případně aby mohl od smlouvy bez sankce v rozumné lhůtě odstoupit.

Stejně tak lze od financujícího subjektu rozumně požadovat, aby si vyhodnocoval schopnost klienta splácet, a přenést na něj riziko prohry v případném soudním sporu, když tak nečiní, ať již z důvodu liknavosti, nebo chamtivé vychytralosti.

Ekonomice neprospějete tím, že poskytujete půjčky, které jsou na hraně. Jak mi kdysi říkal Larry, bankéř ze staré školy: „Když jsou špatné půjčky dobrý byznys, tak je to blbě.“ Shrnul tím podstatu rozdílu mezi predátorskou lichvou a bankovnictvím.

Ale tohle už v českém právním řádu máme a odcházející vláda i senátní výbor pro záležitosti EU projevily zdravý rozum, když nesouhlasí s návrhem evropské směrnice, která by stropy na úrokové sazby nebo roční procentní sazbu nákladů zavedla. Stropy škodí, zatímco uměřenost a obyčejná slušnost a dobré mravy prospívají.