Původně měl být dnešek velkým dnem hlavně pro učitele a nepedagogické pracovníky ve školství. Byli to oni, o kom se v souvislosti s dnešní stávkou nejvíc mluvilo. A právě oni také vybrali datum 27. listopadu, symbolicky odkazující na generální stávku z téhož dne v roce 1989.

Organizátoři ze školských odborů chtěli upozornit na nesplněné vládní sliby o přidání peněz učitelům. Ale také na to, že třeba kuchařky ze školních jídelen nebo uklízečky dostávají z eráru směšné peníze, které nestačí ani na holé živobytí. V některých případech dokonce tabulkové platy nedosahují ani minimální mzdy, a tak je musí dorovnávat školy ve své režii. Proti tomu mohl někdo soudný těžko něco namítat – jde opravdu o dlouhodobě neudržitelnou situaci.

Šanci na zviditelnění ovšem využili také kolegové – odborářští bafuňáři z jiných oborů. Ke stávce se přidali kováci, úředníci, dřevaři, dopravní odbory a mnoho dalších. Nakonec se tak dnes měla konat protivládní monstrakce, do níž se kromě učitelů zapojí na milion lidí z firem napříč Českem.

Škodovák versus kuchařka

Kováci už před konáním akce oznámili, že se jim podařilo zlanařit více než stovku firem – za zmínku stojí třeba velcí lokální zaměstnavatelé, jako jsou Třinecké železárny nebo jihlavský Bosch. A stávkovali i odboráři z mladoboleslavské Škodovky. Jejich zapojení mělo zesílit tlak na kabinet Petra Fialy. Když se stávkuje i ve Škodovce, musí to být přece opravdu zlé…

A tak protest za zcela konkrétní a oprávněné požadavky jedné skupiny rozhořčených státních zaměstnanců přerostl v demonstraci namířenou obecně proti vládě. Asi nejlépe to ilustrují texty z listu Škodovácký odborář, vydávaného zástupci zaměstnanců patrně nejštědřeji platící průmyslové firmy u nás.

Už ve vydání ze začátku listopadu titulek křičel o chystané stávce proti okrádání zaměstnanců. Aktuální číslo z minulého týdne přitvrdilo: do skupiny okrádaných redaktoři přidali také rodiny nebohých zaměstnanců automobilky, kteří letos dostali přidáno jen deset procent, a proto teď jen taktak přežívají s průměrnou mzdou bezmála sedmdesát tisíc měsíčně. 

Proč škodováci na dvě hodiny přerušili práci? „Stávkujeme proti krácení benefitů, zvyšování daní, rušení daňových výhod, zdražování energií, stálému prodlužování věku odchodu do důchodu, stálému snižování reálného důchodu, nejasným kategoriím těžkých profesí,“ píše se v textu s dodatkem, že důvodem je i odpor proti „dlouhodobé trvalé inflaci, nekontrolovatelnému zdražování potravin, základních životních potřeb a dalším krokům vlády“.

Podobná vysvětlení přidali také odboráři z dalších velkých firem, které se více či méně aktivně ke stávce přidaly. 

Agrofert „stávkoval“ prací

Šéf kováků Roman Ďurčo minulý týden vysvětloval, že se nespokojení zaměstnanci setkali ve firmách se svým plánem na (ne)stávku s pochopením. I když se prý některým šéfům nápad moc nezamlouval, respektovali ho, protože jsou se zaměstnanci „na jedné lodi“ – třeba kvůli drahým energiím, které průmysl táhnou ke dnu.

Přesto se organizátorům ani zdaleka nepodařilo to, o co usilovali – tedy o generální stávku, i když rozsahem omezenou. V některých firmách byla podpora vysloveně symbolická a výrobní linky se nezastavily vůbec. Zaměstnanci tak třeba jen připojili své podpisy pod protivládní pamflety, připnuli si na klopu stužku, na rukáv navlékli pásku s nápisem „Za lepší budoucnost“, popřípadě pracovali v reflexních vestách.

Příkladem tohoto stávkového „symbolismu“ může být koncern bývalého premiéra a dnešního opozičního poslance Andreje Babiše. Zemědělské podniky, chemičky ani potravináři ze skupiny Agrofert výrobu nezastavili. A to navzdory faktu, že řada z těchto podniků proslula – kulantně řečeno – nelibostí přeplácet zaměstnance, a rozhodně by tak bylo za co stávkovat.

Také organizátoři dalších firemních protestů si dali setsakramentský pozor, aby dostatečně zdůraznili, že nejde o stávkování proti zaměstnavatelům. Není divu. Ve většině firem jsou během pozdního podzimu v plném proudu kolektivní vyjednávání a nátlakové akce v jejich průběhu by pozice odborářů zrovna neposílily.

Trapas na náměstí

Za samostatnou zmínku stojí demonstrace, která se na podporu stávky konala v Praze. Po ponižujícím fiasku z poslední odborářské akce předáka Josefa Středuly na Václavském náměstí, na niž dorazilo pár tisíc lidí, si tentokrát dali pořadatelé pozor. Sezvali proto demonstranty na podstatně menší Malostranské náměstí.

Přestože ani prostranství před Poslaneckou sněmovnou se zaplnit nepodařilo, po skončení hodinového skupinového pokřiku protivládních hesel si pořadatelé minidemonstraci pochvalovali. 

„Čeho jsme chtěli dosáhnout, toho jsme dosáhli,“ řekl novinářům předseda Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek, jinak též hrdý majitel hodinek značky Breitling v hodnotě půlročního platu školní kuchařky. Fantastickou atmosféru opěvoval i již zmíněný Středula. „Lidé dali jasně najevo, že se jim situace nelíbí.“

Kuchař hubou v zemi ryje

Odmyslíme-li ale rozvášněné odboráře zářící spokojeností, posílená ega jejich předáků, případně opoziční politiky, kteří protest využili ke své sebepropagaci, asi jen těžko může někdo dnešní akci nazvat úspěšnou. Stín na ni vrhli kromě malé účasti také někteří z vystupujících, především profesionální protivládní proruský dezinformátor Vidlák. Může pak demonstranty brát vůbec někdo vážně?

Zklamaní ale musejí být především ti, kdo byli hlavním symbolem dnešní stávky, tedy učitelé a další zaměstnanci škol. Ti zůstali ve stínu odborářů z Bosche, lamentujících, že „dělník hubou v zemi ryje, zatímco Fiala si v žitě žije“, a jim podobných. Akce navíc zatvrdila vládu, jejíž klíčoví ministři i premiér dali najevo, že pod takovým nátlakem rozhodně s nikým jednat nehodlají. 

Symbol stávky – školní kuchařka pracující za almužnu – si tak na nápravu křivdy a zvýšení směšného platu počká. Mezitím se může divit, na kolik desítek tisíc na vánočních prémiích si přijdou kolegové odboráři a stávkující třeba ve Škodě Auto. A na závěr může poděkovat odborářskému bossi Středulovi, že si na její mizerii přihřál polívčičku, aniž by jí tím jakkoli pomohl.