Staronovým prezidentem Turecké republiky bude Recep Tayyip Erdoğan. Mnozí regionální i světoví vládci si oddechli, jiní si naopak povzdechli. Novodobý turecký sultán není jednoduchým protivníkem, ale ani partnerem, o čemž by mohli svědčit všichni členové NATO.

Totéž ovšem platí o turecké společnosti. Populistické a autokratické manýry spojené s rozbujelou korupcí dlouhodobě dělí společnost do dvou skoro stejně silných táborů. První bychom mohli nazvat islamisticko-tradicionalistickým, druhý sekulárně-modernistickým nebo také kemalistickým. První reprezentuje Erdoğanova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), mimochodem též vítěz letošních parlamentních voleb. Opačný tábor zastupuje hlavně druhá nejsilnější Republikánská lidová strana (CHP).

Dvoumilionové opoziční manko

Ve druhém kole prezidentských voleb získal Erdoğan 52,2 procenta, zatímco jeho vyzyvatele Kemala Kılıçdaroğlua podpořilo 47,8 procenta voličů. V absolutních číslech se jednalo o 27,8 milionu pro prvního oproti 25,5 milionu hlasů pro druhého kandidáta. Dvoumilionový rozdíl mezi vítězem a poraženým je i není malý. Absolutně jde o hodně hlasů. Jenže jsme v Turecku, které celkově obývá takřka 87 milionů obyvatel, což jej mimochodem řadí na osmnácté místo na světě, přičemž před ním figuruje sousední Írán a za ním následuje největší evropský hostitel tureckých imigrantů – Německo.

Spletitá historie dobývání a stěhování tureckého i jiných zdejších národů a podlouhlý tvar území a jeho rozdělení mezi dva kontinenty skýtají dobré podhoubí pro hlubší geografickou sondu, kdo a jak tentokrát volil.

Erdoğanův střed

Erdoğan zvítězil v širokém pásu středního Turecka, který zhruba odpovídá Centrální Anatolii a Černomořské oblasti a zasahuje i do několika dalších oficiálních regionů. V řadě provincií dokázal zvítězit s podporou více než šedesáti procent, a v několika případech dokonce sedmdesáti procent voličů. Čím více se ve středním Turecku pohybujeme na východ, tím je Erdoğanova dominance větší. Vůbec nejlepšího výsledku (82,5 procenta) dosáhl v malé provincii Bayburt v severovýchodní Anatolii.

Podpora stávajícího prezidenta stoupá především na venkově a v řídce obydlených, často hornatých částech země. Mnohdy jde o zemědělské oblasti a naopak většinou se nejedná o turisticky atraktivní lokality. Obvykle jsou spojeny s nižším HDP na hlavu, vyšší nezaměstnaností, s převahou etnických Turků, hlubším zakotvením (zejména) sunnitského islámu a také odporem k modernismu a globalizaci jako jeho příčině.

Opoziční Istanbul, Ankara, Kurdistán a riviéry

Opačná tendence lehce nebo i více vítězí ve zbytku Turecka. Začít můžeme u lidnatého a bohatého regionu kolem hlavního města. Vítězný Kılıçdaroğlu přímo v Ankaře získal přes 1,9 milionu hlasů a Erdoğana porazil o devadesát tisíc hlasů.

Specifický je i turecký východ a jihovýchod, který je sice chudý až nejchudší, většinu obyvatelstva tu však často tvoří Kurdové a další neturkické národnosti. Také tu více najdeme náboženské menšiny, především šíitské muslimy. I zde zvítězil Kılıçdaroğlu, jehož výsledek v některých provinciích překročil hranici šedesáti procent hlasů. Ve východoanatolské, Kurdy obývané provincii Tunceli získal dokonce skoro 83 procent hlasů.

Ladislav Mrklas

Další bašty opozičního předáka najdeme na úplně opačném konci země. Předně jej volilo celé evropské Turecko, včetně Istanbulu. V největším a nejbohatším městě státu přitom ještě minule vyhrál Erdoğan. Teď je všechno jinak a vítězství v největším, nejbohatším a hodně kosmopolitním městě přineslo opozičnímu lídrovi přes 5,1 milionu hlasů. Kılıçdaroğlu ovšem vyhrál i v provinciích na západě a jihu země, kde leží všechna přímořská, bohatá a globalizaci otevřená letoviska Egejské i Turecké riviéry.

Jak je patrné, Turecko dnes dělí přibližně tytéž přirozené i umělé konfliktní linie jako většinu západních zemí. A to včetně přijímání či naopak odmítání široce zbožňované a skoro stejně široce nenáviděné excentrické a narcistní osobnosti, která umí dělit společnost, spojovat odpůrce, a přece nakonec dokáže vítězit.