První glosu si zaslouží sám fakt již třinácté osoby v čele vlády. To sousední Německo bude mít v Olafu Scholzovi teprve osmého kancléře, přičemž Walter Scheel se ani nedá počítat za plnohodnotného šéfa vlády. Zatímco Česko zažilo za necelých třicet let dvanáct premiérů a náš premiér „vydrží“ v průměru jen něco přes dva roky, Spolková republika jich za více než 72 let vystřídala jen sedm, což značí takřka čtyřnásobnou životnost.

Je to dáno mimo jiné tím, že většina německých kancléřů stála v čele více než jednoho kabinetu. Rekord drží Adenauer s Kohlem, kteří předsedali pěti vládám. Odcházející Merkelová za nimi zaostává o jediný kabinet. To v Česku stačí k prvenství předsednictví dvou vlád, kterého dosáhli Václav Klaus, Mirek Topolánek a Andrej Babiš. Pouze první z nich však jako premiér vládl během dvou volebních období Poslanecké sněmovny, z nichž však to druhé nedokončil.

Modré memento

Petr Fiala je nejen čtvrtým premiérem za ODS, ale také v pořadí čtvrtým předsedou této strany. To ovšem neznamená nic jiného, než že všichni dosavadní předsedové ODS stanuli i v čele vlády. Mrkneme-li znovu za naše západní hranice, můžeme konstatovat, že například ani tak úspěšná strana jako německá CDU nemá takovou bilanci. Bez nadsázky lze říci, že občanští demokraté jsou široko daleko jedinou formací, které se tento husarský kousek povedl.

Jedním dechem je však také třeba připomenout, že všichni Fialovi modří předchůdci se svými vládami dříve či později ztroskotali. Klausovi se to stalo až u druhého kabinetu a teprve ve druhém volebním období, Topolánkovi v případě obou jeho vlád a Nečasovi takříkajíc poprvé i naposledy.

Před Fialou stojí zajímavá výzva tento trend zvrátit. Má pro to některé dobré předpoklady. Není alfa samec ani solitér. Vžil se do role lídra mediátora, trpělivě vyjednávajícího a hledajícího průsečíky. A postupně posilujícího vlastní věrohodnost.

Ani kariérní politik, ani rychlokvaška

Svým životopisem se třináctý premiér nepodobá Grossovi, Paroubkovi, Sobotkovi nebo Nečasovi, ale ani Babišovi. Roky se věnoval svému občanskému povolání. Krůček po krůčku budoval svou kariéru. Jako jmenovaný profesor a dvakrát zvolený rektor Masarykovy univerzity nemohl v domácím akademickém prostředí dosáhnout více.

Spolu s tím se Fiala celé roky věnoval politice. Je to homo politicus, člověk, který, slovy slavného sociologa Webera, žil a žije pro politiku – jako vystudovaný historik a první polistopadový profesor politologie, ale hlavně tím, že více než třicet let pravidelně publikuje své politické názory. Již před rokem 1989 se pohyboval v okruhu brněnských disidentů, navštěvoval takzvanou podzemní univerzitu. Později vybudoval několik think-tanků, řídil Revue Proglas a Revue Politika. Napsal řadu odborných i esejistických knih a v nich jasně definoval své postoje.

Právě tato soustavná angažovaná činnost jej v mnohém pojí s politickými osobnostmi, které v minulosti stály v čele země – T. G. Masarykem, Václavem Havlem a ovšem i Václavem Klausem.

Klíčovými aspekty Fialova života jsou stabilita, vytrvalost a trpělivost. I díky nim získal v roce 2012 svoji důležitou ministerskou zkušenost. Jako ministr školství dokázal zklidnit situaci v resortu, jejž předtím řídil jeden z nejpodivnějších ministrů v polistopadové historii – „véčkař“ Josef Dobeš.

A právě díky stabilitě, vytrvalosti a trpělivosti na Fialu padla volba v době, kdy se ODS nacházela na dně. Mimochodem, schopnost opakovaně čekat na svou příležitost je to, co jej – vedle záliby v literatuře – spojuje i s prezidentem Zemanem. Zároveň je tu jedna velká odlišnost. Zeman se do vysoké politiky vrátil s motivem osobní pomsty všem, kdo mu nějak ukřivdili. Obdobné pohnutky sem přivedly i Babiše, který navíc politikou pohrdá. To Fiala má politiku rád. Motivuje ho uspět v něčem, čemu se celý život věnoval. A navíc, dělat politiku s láskou je ten nejlepší předpoklad pro to, abyste z ní jednoho dne mohli v klidu odejít.