Jedna stará moudrost říká, že všechno už tady jednou bylo. Jiná zas, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pozorovateli ekonomických dějin zase připadá nápadně povědomá řeka, v níž už jsme nejméně po kolena. Rostoucí inflace a s ní krize na nabídkové straně ekonomiky zpomalující růst a hrozící úpornou recesí – to už tady přece bylo. A taky to mělo jistou souvislost s podstatou fungování světového finančního systému.

Po druhé světové válce fungovaly měny v takzvaném brettonwoodském systému, který byl jakousi variantou zlatého standardu. Spojené státy garantovaly, že budou od světových centrálních bank odkupovat dolary za zlato v kurzu jedna unce za 35 dolarů. Fungovalo to dlouho skvěle a bylo to základem poválečného hospodářského zázraku.

Jenže koncem šedesátek začal zázraku docházet dech a Spojené státy se hezky keynesiánsky položily do rozpočtové expanze, rozjížděly se nejrůznější projekty boje s chudobou. Centrální banky po světě na to koukaly trochu s nedůvěrou a přemýšlely, že ty zelené papírky by bylo dobré drobet překlopit do žlutého kovu. A tak se i začalo dít. Jenže 15. srpna 1971 se probudil jistý Richard Nixon, vstal a zavřel „zlaté okno“, jak se tehdy říkalo. Označil to za dočasné pozastavení směnitelnosti dolaru za zlato, přičemž celkem pochopitelně došlo na naši starou dobrou zkušenost z šedesátého osmého, tedy že jednotkou dočasnosti je jeden furt.

Státy brettonwoodského systému se ještě snažily udržet systém pevných kurzů, ale na počátku roku 1973 kapitulovaly a svět ovládl floating neboli plovoucí měnové kurzy. Pozoruhodné je, že Nixonovi při tom asistoval jistý Paul Volcker, o němž ještě bude řeč.

Klasičtí libertariáni považují tohle Nixonovo probuzení za největší zločin dějin a začátek konce světa. Svět přežil, ale dost to tehdy zabolelo.

Jomkipurské překvapení

Dolar pochopitelně prudce znehodnotil, což Američany, kteří tenkrát na dovolenou do Evropy moc nejezdili, ani tolik netrápilo. Zato to trápilo ropné šejky, jejichž tekuté dolary prudce ztratily na hodnotě, protože ropa se vždy obchodovala za dolary. A jestli Arabům něco vadilo stejně jako tahle rána, tak to byl Izrael.

Bylo 6. října 1973 a v Izraeli se začal slavit Den smíření, nejdůležitější židovský svátek Jom kipur. V noci obyvatele Izraele probudily protiletecké sirény, které od roku 1967 houkaly jenom cvičně. Tentokrát to bylo naostro. Ze severu útočila syrská a z jihu egyptská armáda. Bylo to velké překvapení, izraelské tajné služby útok nečekaly a pohyby vojsk u hranic považovaly za běžné blufování. Šok znamenal velké územní ztráty. Egypt obsadil izraelskou stranu Suezského průplavu a pokročil do vnitrozemí. Situace se ovšem změnila během několika dní, když se Izraelcům podařilo mobilizovat a zorganizovat obranu a přejít do útoku. Už 15. října jejich vojska vytlačila Egypťany a pokusila se překročit Suez.

Den poté vyhlásil ropný kartel OPEC embargo na dodávky ropy státům podporujícím Izrael, což byly především USA a některé evropské země, například Nizozemsko. A k tomu snížil těžbu zhruba o pět procent. Ceny skokově vylétly ze tří dolarů za barel na více než pět dolarů.

Za dalších deset dní jomkipurská válka skončila vojenským vítězstvím Izraelců, na což navázalo postupné zlepšování vztahů s Egyptem Anvara as-Sádáta, který se stal prvním politickým partnerem židovského státu na Blízkém východě.

Ropné embargo skončilo o pár měsíců později, ale ropná krize se už zastavit nedala. Během roku stouply ceny ropy na dvanáct dolarů za barel a ani to ještě zdaleka nebyl konec. O pouhé čtyři roky později přišel druhý ropný šok v důsledku íránské islámské revoluce, která se přelila ve válku se sousedním Irákem. Ceny ropy poskočily až nad čtyřicet dolarů za barel.

Šejkové vydělali meziročně o osmdesát miliard dolarů více a vydělal i Sovětský svaz, který v jomkipurské válce podporoval Egypt a Sýrii a vlastně byl u jejího rozpoutání, když obě země vybavil moderními zbraněmi a vycvičil jejich vojáky.

Západ naopak upadl do jednoho z ekonomicky nejsložitějších období svých dějin, do éry stagflace. Do doby, kdy rostou spotřebitelské ceny, ale ekonomika skomírá, případně dokonce klesá její výkon.

Smrt osmilitrových korábů

První na řadě byli motoristé. Ceny benzinu se znásobily a mnohde jezdili lidé k pumpám marně. Například v New Yorku na konci roku 1973 tankovala v lichých dnech jen auta s lichým číslem na konci espézetky a v sudých naopak. Vláda dokonce chystala přídělové lístky na benzin, ale nakonec situaci ustála. Benzin však už nezlevnil, což mělo dramatický dopad na americký automobilový průmysl, protože žíznivé osmilitrové koráby se spotřebou pětadvacet litrů na sto kilometrů najednou nebyly provozuschopné ani v jinak bohatých Spojených státech. A konkurence, zejména ta japonská, byla rychlejší a nabídla menší a úspornější auta. Byla to rána, ze které se chlouba amerického průmyslu už nevzpamatovala.

Drahá ropa samozřejmě mohutně zasáhla i chemický průmysl a energetiku, kde byly mazutové kotle běžným zdrojem tepla a často i elektřiny. Řada firem cenový šok neustála a zbankrotovala. Miliony lidí se ocitly bez práce. Vysoké ceny energií se přitom promítaly do celých produkčních řetězců, takže inflace vyskočila na dvouciferné hodnoty a běžně dosahovala dvanácti či čtrnácti procent.

Vojtěch Velický

Tento stav vydržel prakticky deset let. Už před ropným šokem ekonomiky v Americe i Evropě vykazovaly známky zpomalení a reakce centrálních bank na cenový skok nebyly dostatečné. Nere­agovala ani fiskální politika. Prosadila se proto silná inflační očekávání, která se obvykle sama naplňují. Ozdravení pak přinesly až politické změny a vzestup již zmíněného Paula Volckera do čela Fedu v roce 1979. Dvoumetrový chlap těsně po padesátce se nebál šlápnout na úrokovou brzdu i za cenu pádu Spojených států do hluboké recese a masivního nárůstu nezaměstnanosti. Odmítl pokračovat v zažitém myšlenkovém schématu, podle něhož je potřebných cílů třeba dosahovat postupně během řady let tak, aby nebyla poškozena ekonomika. Volcker této strategii nikdy nevěřil, nebyla podle něj realistická. Vysoká inflace totiž sama o sobě přináší tolik problémů a tlaků, že by stejně nakonec vyvolala recesi.

Volckerovy manévry

Manévry, kdy zvyšoval sazby až na devatenáct procent a zase před tlakem recese opatrně ustupoval, byly mimořádně úspěšné. V roce 1980 činila inflace v USA třináct procent. O tři roky později to byla už jen tři procenta. Prezident Carter, který ho do funkce jmenoval, na to doplatil nezvolením do druhého období a Ronald Reagan mohl díky tomu zahájit éru silné a mocné Ameriky, která vyvrcholila vítězstvím ve studené válce díky obřímu technologickému náskoku a uzbrojení Sovětského svazu.

Šlapající nízkoinflační ekonomika k tomu byla nezbytnou podmínkou. Tvrdostí svého postupu se Paul Adolph Volcker zařadil k Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové do trojice levicí nejnenáviděnějších postav nejen osmdesátých let. Volcker zemřel v roce 2019 v 92 letech. A je celkem zřetelné, že nad dnešními centrálními bankami žádný alespoň vzdáleně podobný protiinflační jestřáb nekrouží. Ani v USA, natož v Evropě.

I dnes přitom zažíváme šok přicházející z energetického trhu. Navíc za situace, kdy nabídkovou stranu ekonomiky ještě brzdí nedostatek materiálů a surovin, přičemž chybějící čipy do automobilů jsou jen tím nejlesklejším střípkem.

K tomu všemu dochází po desetiletí, kdy se rozvahy centrálních bank nevídaně nafoukly a k tomu proběhly (a leckde stále běží) mohutné fiskální expanze, takže státní dluhy jsou na rekordních úrovních, což dává také vzpomenout na počátek sedmdesátek. Mimochodem, v říjnu zaznamenal Google dramatický nárůst počtu vyhledávání výrazu „stagflation“.

Proti tomu stojí názory četných ekonomů, podle nichž jsme od stagflace ještě hodně daleko. Inflace je, a ještě dlouho bude, jednociferná a růst globální ekonomiky je pod svým potenciálem, takže po vyřešení logistických problémů a dočasných výpadků světová ekonomika opět slušně poroste.

Dusivá zelená regulace

Samozřejmě tušíme, že optimista bývá ve skutečnosti jen pesimistou, který nemá dostatek informací. Například za jeden z faktorů prodlužování stagflace v sedmdesátých letech bývá považována tehdy velmi rozšířená kontrola cen, která blokovala rychlou reakci výrobců na vysokou poptávku. To dnes není. Nicméně zelené regulace nabídkovou stranu ekonomiky dusí snad ještě účinněji a ESG a zelené finance, které ovládly světové bankovnictví, v důsledku povedou k výrazně horší a méně efektivní alokaci kapitálu. A to všechno dlouhodobě sníží růstový potenciál ekonomiky.

Někde se také musejí projevit všechny ty za desetiletí natištěné peníze, které centrální banky stále nestahují z trhu. Za to, že to nebylo dříve, mohla do značné míry globalizace, kdy Asie byla zdrojem levné práce, což drželo ceny u ledu; ta doba však evidentně končí, protože Číňan má výplatu na úrovni Evropana. A svým dílem přispělo i přesvědčení trhů, že inflace už není takovou hrozbou, jako bývala před desetiletími.

Co se děje na nemovitostním trhu i na trzích dalších aktiv, ovšem ukazuje, že se sentiment dramaticky mění a inflační očekávání výrazně vzrostla. Zda bude i za půl roku inflace stále v jednociferných číslech, teprve uvidíme, ale pokud centrální banky nebudou postupovat ostře, těžko se vyhneme dvouciferným hodnotám.

Ať tak či onak, z minulého století alespoň víme, že k poražení stagflace je třeba srazit inflační očekávání i za cenu oslabení ekonomiky. K tomu ovšem potřebujete odvahu Volckera a politiku Reagana a Thatcherové. Ale to je dnes ještě úzkoprofilovější zboží než čipy do superbů.