Přes všechny své zanícené výklady sovětských dějin a toho, jak to kdy Lenin, Stalin a Chruščov mysleli s Ukrajinou, Vladimir Vladimirovič Putin nějak zapomněl na mistra cynické reálpolitiky Charlese Maurice de Talleyranda-Périgorda. Jak blahé paměti vysvětloval coby ministr zahraničí svému šéfovi Napoleonu Bonapartovi, že na bodácích se nedá sedět. Mínil tím, že jedna věc je nějaké území dobýt a úplně jiná jej alespoň trochu kompetentně spravovat.

Zvlášť když platí, že minimálně několik posledních generací Ukrajinců nezažilo většího buditele národního povědomí, než je právě Putin, a že Rusko se tímto konfliktem dostane do téměř dokonalé mezinárodněpolitické izolace. Vždyť si to vezměte: Němci samozřejmě od samého začátku věděli, proč se Ukrajinci a Poláci na první i druhou větev plynovodu Nord Stream zlobí.

Jenomže teď i takový ­Gerhard Schröder musí tušit, že okupace se obhájit nedá, a kdo to bude zkoušet, bude pro zdrcující většinu Němců i dalších evropských národů vonět, jako by si dával dvakrát denně koupel v bazénku s prasečí kejdou. Celá jedna éra končí a pro Rusko z dlouhodobého hlediska z konfliktu na Ukrajině nevyplývá žádná pozitivní koncovka.

EU se prohne

Nahradit ruský zemní plyn, který se podílí na celkových dovozech do Unie asi čtyřiceti procenty (zbytek připadá hlavně na dodávky z Norska, šestnáct procent, a Alžírska, osm procent), nějakou ekonomicky přijatelnou alternativou nebylo nikdy snadné, ale teď to vypadá obzvlášť zašmodrchaně.

Předně je otázkou, zda by se EU skutečně odhodlala uvalit embargo na dovoz veškerého zemního plynu z Ruska, včetně toho, který plyne na základě dlouhodobých kontraktů. Ty dosud největší plynařský koncern na světě, majoritně ruským státem ovládaný Gazprom, plnil do puntíku. To, čím chtěl přinutit odběratele k ústupkům, bylo v podstatě zastavení dodávek prodávaných za spotové ceny na trhu. Oproti únoru 2020 klesly letošní únorové dodávky zemního plynu z Ruska o 32 procent.

Odkud jej vzít, když ne z Ruska? Kde plyn sehnat, aby EU pokryla svoje potřeby, není předmětem této úvahy. Neméně delikátní je ovšem odpověď na otázku, komu mohou Rusové ten svůj plyn v podmínkách, kdy jsou na poměrně důsledné mezinárodní hanbě, ve skutečnosti prodat.

Kreativita bez konce

Teoreticky nejjednodušší je čistě finančně papírový fígl pod názvem „swap“. Neznamená nic jiného než změnu dodavatele, při níž oficiálně koupíte plyn, například od některého ze středoasijských zdrojů, a ten je – opět „papírově“ – dodán prostřednictvím některého z Ruska vedoucího plynovodu k odběratelům v zemích, které na něj „technicky“ uvalí embargo. Je to sice „opičárna“, ale při oboustranné nouzi, k níž se rapidně blížíme, nebude brát kreativita konce. Kdo pamatuje obcházení někdejšího embarga na vývoz technologií duálního užití do komunistických zemí ze Západu („COCOM“), ví, že je téměř neomezená. Transakční náklady byly obrovské, ale to mají zprostředkovatelé rádi. Doba se změnila, ale velmi tvrdé embargo na Írán bylo také rutinně obcházeno. Alternativa je totiž dražší.

Miroslav Zámečník

Jednoduše řečeno – fixní náklady několika alternativních tras na v podstatě stejný objem výroby musí někdo zaplatit, a tím není nikdo jiný než spotřebitel, a uzná je pouze ten, kdo musí.

Doopravdy nové plynovody a jejich propojení na mnohatisícikilometrové vzdálenosti, otvírky nových ložisek jsou totiž ještě mnohem dražší a počítají se spíše v desítkách než v jednotkách miliard dolarů. A jak ukázal Nord Stream 2, ne každý „bypass“ vyjde, natož aby se zaplatil.

Když ne EU, pak Čína, ale...

Největším vývozcem středoasijského plynu je Turkmenistán, pro nějž je plyn životně důležitou komoditou (osmdesát procent příjmů z exportu). Loni ­vyvezl do Číny 34 miliard kubíků, dvojkou s velkým odstupem je pak Rusko s deseti miliardami kubíků. Plynu je sice v bývalé sovětské středoasijské republice hodně (ložisko Galkynyš je údajně druhé největší na světě), ale snahy o diverzifikaci odběratelů zatím vedly jen k ohromné závislosti na Číně. Důvodem je kapitálová náročnost alternativ a fakticky nekontrolovatelné politicko-bezpečnostní problémy. Někdejší megaprojekt Nabucco na vývoz plynu z Turkmenistánu, Ázerbájdžánu a Iráku do Evropské unie až do uzlu v rakouském Baumgartenu skončil nejen kvůli nákladům, ale i pro vehementní odpor Rusů, kteří v tomto ohledu vždycky věděli, co dělají.

Alternativní odbyt v podobě plynovodu z Turkmenistánu přes Afghánistán (ten má také plynu v „rezervách“ hodně) do Pákistánu a Indie (TAPI) zase již dlouho hledá financiéra, který by si to „lajsnul“, neboť rizika jsou obrovská a cenovka byla kdysi dávno odhadována na deset miliard dolarů.

Zbývá Čína, která si nechá financování a výstavbu zaplatit v dodávkách a při faktickém monopolu odběratele (monopsonii) může tlačit na ceny, a dělá to fakt efektivně. Dovozem ze Střední Asie dohromady kryje asi třetinu svých dovozních potřeb, tedy podstatně víc, než kolik činí momentálně dodávky z Ruska prostřednictvím plynovodu Síla Sibiře, který propojil ložiska v Jakutsku s čínskou hranicí u Blagoveščensku na Amuru v roce 2019. Při plné kapacitě by mohl dodávat Číně 38 miliard kubíků plynu ročně.

Poslední věc, ze které můžete podezírat Číňany, je, že se chtějí stát obětí možné arbitrážní hry Rusů, licitujících o dodávky a politický vliv s Evropou a Čínou. Nově ohlášená větev Síla Sibiře 2 by propojila čínské odběratele s ložisky na poloostrově Jamal přes Mongolsko a dodala by dalších padesát miliard metrů krychlových ročně. Zatím Gazprom 25. ledna tohoto roku slavnostně vyhlásil, že má sotva hotovou studii proveditelnosti úseku vedoucího přes Mongolsko. Výstavba by mohla začít v roce 2024, dodávky někdy kolem roku 2030.

Jako bezbranné štěně?

Bezpečnost dodávek čehokoli je podstatou deglobalizace a ta nemůže být levná, právě kvůli tomu, že minimálně dublujeme investice do aktiv. Dělat se s tím mnoho nedá, pokud se nechcete povalit na záda jako bezbranné štěně, ale vědět se to musí.

Rusko si možná nastřádalo až 630 miliard dolarů rezerv, to je ale jen zhruba třiapůlkrát tolik co Česko (175 miliard USD k 31. 1. 2021). Jinak řečeno, velmi málo na takové dobrodružství. S těmito náklady na propojení svých potrubí a jejich otočení na v podstatě jediného odběratele, s takto omezenou flexibilitou v čase a téměř univerzálním odporem proti tomu, co dělá... Putin se dříve lišil od ostatních diktátorů tím, že kolem sebe měl lidi, kteří uměli počítat. Ale tohle nevychází – asi se ho taky bojí.