Před pěti lety se Marek Hilšer stal jedním z největších překvapení prezidentských voleb. Neměl za sebou žádnou politickou minulost a jen část veřejnosti si pamatovala jeho výstřední demonstraci před Úřadem vlády v roce 2014 na podporu Ukrajiny proti ruským imperiálním zájmům. I tak získal bezmála devět procent hlasů, což mu posléze pomohlo k tomu, aby přesvědčivě zvítězil v senátních volbách. Teď kandiduje podruhé. Tvrdí, že oproti jiným kandidátům má tu výhodu, že pochází z prostředí aktivních občanů, je skutečně nezávislý, protože nepřijímá sponzorské příspěvky od firem, a zároveň má za sebou politickou zkušenost. A dodává, že na Hrad by měl konečně nastoupit někdo, kde není spojen s předlistopadovou érou, devadesátými lety ani korupčními vládami.

Nepřekvapilo mě to. Nikdy jsem Spolu o podporu nežádal. Jsem přesvědčen o tom, že budoucí prezident by měl být skutečně nadstranický a nezávislý, aby mohl lépe spojovat společnost. Potřebujeme na Hradě někoho, kdo nemá vazby ani na předlistopadovou, komunistickou éru, ani na devadesátá léta, ani na současné politické strany. Prezident by se měl těšit široké důvěře právě díky tomu, že nikomu nestraní, že v současné rozdělené společnosti nikomu nenadržuje.

Jako určitou výhodu to skutečně vidím. Ale primárně mi nejde o výhodu nebo nevýhodu, ale o princip toho, jaké parametry by měl prezident v rozhádané společnosti splňovat. To ale neznamená, že nemám žádné politické přesvědčení, že bych nebyl hodnotově zakotven, naopak. Ví se o mně, že říkám věci na rovinu, jasně a přímo. Už před pěti lety, když jsem uvažoval o první kandidatuře, jsem říkal, že by prezident měl být jakýmsi společenským svorníkem, i když to může znít jako fráze. Domnívám se, že naši společnost rozděluje politika minulých let, že je zapotřebí překonat éry totalitního režimu, opoziční smlouvy, všech korupčních vlád včetně Andreje Babiše.

Jsem přesvědčen o tom, že by na Hrad měl konečně nastoupit někdo z nové generace, kdo nemá kouli na noze, kterou si táhne z minulých let. Myslím, že o všech Babišových voličích nelze říct, že by nechtěli demokracii, že nejsou demokraty. Stejně jako se o všech voličích demokratického bloku nedá říct, že to jsou ryzí demokraté. Mnohé lidi spojuje to, na co jsou naštvaní z minulé doby, jen hledají jiné řešení. Skutečně nezávislý kandidát bude mít velkou výhodu. To, co říkám, ale neznamená, že jsem proti politickým stranám. Vystudoval jsem také politologii a vím, že pro demokracii je důležité fungování politických stran a to, aby se lidé veřejně angažovali.

Nikdy jsem nad plusy a minusy nepřemýšlel. Pro mě to byla vždycky otázka jakéhosi principu, nějaké ideje. Ani tak jsem nehleděl na to, jaké mám, nebo nemám šance. Když člověk něco chce prosadit, není možné si hned na začátku klást nějaké překážky. To by ho okamžitě zablokovalo.

Už před pěti lety jsem slyšel, že jsem bez šance, protože nemám dostatek peněz nebo silný politický marketing. Jako by se tím dávalo najevo, že obyčejný občan, který se chce zapojit do politiky, nemá šanci, protože za ním nestojí silná zájmová skupina, lobbisté nebo velké peníze. Říkal jsem si, že je zapotřebí to trochu rozbít a ukázat, že to jde i jinak. Už před pěti lety jsem si řekl, že když se mi podaří alespoň částečně uspět, může to třeba některé lidi motivovat, aby se také začali angažovat.

Skutečně za mnou pak chodili lidé, nebo mi psali, že je to navnadilo a přesvědčilo, že je něco možné dělat – a zapojili se například do komunální politiky. Zajímavé rovněž je, že jsem měl ve volbách před pěti lety rovnoměrnou podporu po celé republice, že mě nevolili jen obyvatelé Prahy, jak mi předpovídali. Ukázalo se také, že mnozí mí voliči pak v druhém kole hodili hlas Miloši Zemanovi, což je pro mě důkaz, že jsem akceptovatelný i pro tuto skupinu občanů. Jezdím teď v rámci své kampaně po celé zemi a není to tak, že by k mému stánku lidé v menších obcích nechodili. Když jsem sbíral podpisy pod svou kandidaturu na rušném Andělu v centru Prahy, měl jsem jich přibližně čtyřicet za hodinu. Když jsme přijeli do Mohelnice, získal jsem téměř čtyřicet podpisů za hodinu a půl.

Zdá se mi, že je to napůl dezinformační kampaň. Tvrzení, že Hilšer má ke svému platu 5,4 milionu korun, je čistě účelové, je to demagogie. Peníze nejsou k mému platu, jsou určené na politickou činnost. Když mi před pěti lety dalo v prezidentských volbách hlas více než 450 tisíc lidí, bylo otázkou, co budu dál dělat. Kdybych z politiky odešel, popřel bych, co jsem do té doby hlásil o angažovanosti obyčejných občanů.

Lidé mi dokonce psali, abych založil politickou stranu, což jsem ale nechtěl. Volali mi ale zástupci různých politických stran a nabízeli mi, abych za ně kandidoval do Senátu. Chtěl jsem si udržet nezávislost, proto jsem chtěl kandidovat za nějakou širší koalici. Jednou z prvních věcí, které se pak ale řešily, bylo to, co bude s finančním příspěvkem od státu na můj mandát, jak se rozdělí mezi jednotlivé strany. Docela mě to šokovalo. Nezávislí kandidáti jsou v tomto ohledu handicapováni.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Uvědomil jsem si, že když budu chtít cokoli udělat – webové stránky, debatu v pronajatých prostorách –, budu se muset politických stran, za něž bych kandidoval, doprošovat o peníze, a ještě mi pak budou říkat, jak mám hlasovat. Došlo mi, že peníze pro udržení jisté nezávislosti potřebuje každý politik – například aby mohl komunikovat s voliči. V minulých prezidentských volbách mi občané přispěli na kampaň drobnými příspěvky, z nichž nakonec bylo zhruba 800 tisíc korun.

Aby si je mohli napříště odečíst z daní, potřeboval jsem být právnická osoba. Z toho všeho mi vyšlo, že nejlepší je založit politické hnutí, které ale bude fungovat jen jako podpora mé politické činnosti. Zřídil jsem si transparentní účet, který eviduje nejen veškeré příchozí platby, jak požaduje zákon, ale také to, na co byly peníze vynaloženy.

V mém volebním obvodu třeba některé obyvatele trápila problematika Airbnb, takže jsem nechal vytisknout anketní dotazníky pro tamní obyvatele, abych zjistil, jak se na tuto problematiku dívají i další lidé. Zaplatil jsem místní noviny, kde se řešila problematika plánované výstavby na nákladovém nádraží na pražském Žižkově. Nebo jsem zaplatil tlumočníky, kteří překládali debatu s francouzským poslancem o Evropské unii.

Ano, a pokládám to za přednost. A jen připomenu: zatímco Hilšer má v přepočtu na jeden rok od státu 900 tisíc korun, hnutí ANO dostává 140 milionů. Pokládám ale za správné, aby politika byla financovaná z veřejných peněz. Pokud chceme zlepšit politickou kulturu v zemi, musíme o této problematice mluvit – i v souvislosti s korupčními kauzami včetně Dozimetru. V tomto případě ale nejde jenom o jednu stranu, velké peníze od soukromých firem dostává víc partají.

A jen nadstranický prezident může otevřít debatu o těchto záležitostech, protože pro ostatní to bude nepohodlné. Ve Francii je například regulovaná billboardová kampaň, takže se nemůže stát, že jeden miliardář polepí celou republiku. V Německu mohou firmy podporovat politika do stejné výše, do jaké si sežene peníze od drobných dárců. Proč u nás potřebujeme na kampaně vynakládat čtyřicet padesát milionů? Soutěžme raději v tom, kdo udělá kampaň za co nejméně peněz. To chci říkat ve své prezidentské kampani i jako prezident, pokud budu zvolen.

Strany jsou u nás skutečně financovány ze státních i soukromých zdrojů. Preferuji ale právě ten státní, protože politik tak může být nezávislý na velkých zájmových skupinách. Za šest let dostane mé hnutí od státu 5,4 milionu korun, což je měsíčně sedmdesát tisíc. Na prezidentskou kampaň dáme asi 1,5 milionu, přičemž zákonný strop pro první kolo je čtyřicet milionů. Ani koruna z tohoto státního příspěvku nejde nikomu na plat.

… ano, měl jsem odhalenou hruď…

Teď mi zrovna také někdo psal, ať se jdu zase svlékat, že Miloš Zeman se nesvléká. Jenže to není zas taková pravda, vzpomeňme si na Zemanovy vyjížďky na člunu. Rád bych ale uvedl na pravou míru to, co koluje veřejným prostorem. Můj tehdejší protest nebyl přímo kvůli anexi Krymu. Ta se odehrála v březnu 2014, my jsme protestovali v říjnu a pak ještě v únoru 2015. Bylo to poté, co separatisté s podporou Ruska vpadli na východní Ukrajinu. Připomínalo mi to srpen 1968. Do té doby jsem se o Ukrajinu vlastně ani moc nezajímal.

Vláda ale v tu dobu začala řešit, jestli se budou moct do Ruska vyvážet paštiky a jiné zboží, zpochybňovala protikremelské sankce. A do toho Miloš Zeman pronesl jeden ze svých proruských projevů. Byl jsem z toho v šoku. Tehdy jsem pracoval jako vědec a vysokoškolský pedagog, ale měl jsem už zkušenosti s protesty proti vládě, když v roce 2008 chtěla skrytě privatizovat fakultní nemocnice. A tak jsme si s kamarády řekli, že musíme opět něco podniknout. Někoho napadlo, že písemné prohlášení musíme podpořit právě protestem u vlády. Svlékli jsme se do půl těla a vyzvali premiéra k odvaze.

Po dalším ruském útoku na východní Ukrajině jsme v únoru 2015 udělali totéž před ruskou ambasádou – znovu jsme se svlékli do půl těla, přičemž jsme na sobě měli nápis, že je Putin zabiják. Chtěli jsme demonstrovat, že se zlo nesmí tolerovat, protože nám pak přeroste přes hlavu. Část lidí to ocenila, jiní se nám smáli. Teď se bohužel ukázalo, že jsme tehdy měli pravdu. Z dnešního pohledu je to taková smutná satisfakce. Musím ale přiznat, že jsme tehdy neměli žádnou zahraničněpolitickou analýzu, jak se to bude na Ukrajině dál vyvíjet. Ruská agrese nám ale vadila z morálních principů: není možné přehlížet vpád diktátora na cizí území, protože se to do budoucna nemusí vyplatit.

Vstoupil jsem do politiky a používám jiné prostředky. Jedním z mých kroků byl například radikální nesouhlas s tím, aby se Rosatom účastnil výběrového řízení na dostavbu Dukovan. Je to jedna z ruských strategií, získávat si země energetickou závislostí. A po Putinově invazi stojím od počátku za Kyjevem. Hned druhý nebo třetí den jsem vystoupil v Senátu a řekl jsem, že Ukrajině musíme pomoct i s dodávkou zbraní nebo vytvořením bezletové zóny.

Jsem rád, že se například změnil postoj Německa, že i německý prezident Frank-Walter Steinmeier koncem října navštívil Kyjev. Myslím, že současnému postoji Evropské unie vůči Rusku hodně pomohlo i veřejné mínění. Evropa stále vystupuje jednotně, doufejme, že to vydrží. Dneska už ani není cesta zpět. Pokud bychom ustoupili, nahraje to všem diktátorům na této planetě, nahraje to Číně a mohli bychom se v budoucnu zase se zlou potázat. Evropa musí ukázat, že za svými hodnotami stojí, je ochotna je bránit a neustoupit.

Myslím, že to teď není na pořadu dne. Ostatně ani Američané o to nežádají. V České republice by to nemělo takový význam jako třeba v Polsku. Na druhou stranu: kdyby s tímto plánem někdo přišel, asi bych nebyl proti. Jasně se ukazuje bezpečnostní hrozba pro náš region ze strany Ruska.

Současná krize ukázala, že kdo má zdroje energie, má moc, moc nad lidmi. Ne­jsem velký technologický odborník, ale obnovitelné zdroje jsou podle mě cestou k tomu, abychom byli co nejvíce nezávislí. Na všech. Na Rusku, na šejcích z Blízkého východu, ale třeba také na Spojených státech. Obnovitelné zdroje jsou důležité i při ochraně klimatu. Řekněme si ale, proč jsme v Česku tak pozadu ve srovnání třeba s Rakouskem, které už má delší dobu zákon podporující komunitní energetiku, sdílení energií. U nás se takové věci roky brzdí. Obnovitelné zdroje jsou ale cestou k demokratizaci energetiky, každý Čech by se vlastně mohl stát jakýmsi solárním baronem, který vyrábí levnou energii nejen pro sebe, ale i pro souseda.

Tady se přitom roky vytvářel negativní obraz obnovitelných zdrojů, na němž se podíleli také prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří byli navázáni na fosilní Rusko. Útokem na Ukrajinu se tento pohled konečně začíná radikálně měnit. Jsem velkým advokátem obnovitelných zdrojů.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Máte pravdu. Energetická krize, ale vlastně i krize koronavirová nám ukázaly, že bychom v řadě věcí měli být soběstační a nezávislí na Číně. Mělo by skončit spoléhání se na to, že se v Číně vyrábí levně. Ukazuje se například, že můžeme být velmi zranitelní, pokud jde o evropské přístavy nebo terminály, které se dostávají do čínských rukou. Nezbude nám nic jiného než v Evropě také postavit velkou továrnu na fotovoltaické panely. A nejde jenom o solární elektrárny, ale také o další ekologické technologie včetně vodíku. Představuje to i ohromnou ekonomickou příležitost.

Nejsem její odpůrce, i když například vidím velký problém s úložištěm vyhořelého paliva. Pojďme ale racionálně uvažovat a diskutovat o celém energetickém mixu. Postavit další jaderný zdroj může trvat dvacet let, za tu dobu můžeme už vyrábět třeba padesát nebo šedesát procent energie z obnovitelných zdrojů. Můžeme uvažovat také o přečerpávacích vodních elektrárnách, i když to není zrovna populární. Smysl mohou dávat rovněž malé modulární reaktory.

Myslím, že ne. To, že jeden prezident milosti zneužíval, ještě neznamená, že bychom je měli měnit. Domnívám se, že milosti jsou vhodný nástroj, když už nelze najít spravedlnost standardním justičním procesem. Musíme si ale zvolit takového prezidenta, u něhož budeme mít jistotu, že nebude milosti udělovat svým kamarádům. V případě Miloše Baláka to bylo naprosto jasné podlomení důvěry veřejnosti ve spravedlnost.

Vnímám je jako představitele třetího odboje. Šli ve šlépějích svého otce, který bojoval proti nacistům jako člen legendární skupiny Tři králové. Kdyby je někdo navrhl, nebyl bych proti. Koho bych sám vyznamenal, by byla určitě jejich sestra Zdena Mašínová, která celý život trpěla. Obecně bych vyznamenával lidi, kteří jsou inspirativní pro společnost, mají morální kredit, lidi statečné nebo ty, kteří se významně zasloužili o rozvoj určitého oboru. Více bych o tom komunikoval s parlamentem.

Je lepší, aby děti vyrůstaly se dvěma ženami nebo dvěma muži, kteří jim vytvoří klidné a láskyplné rodinné zázemí, než v dětském domově. Všechny studie ukazují, že taková výchova nemůže mít negativní vliv na jejich rozvoj. Naopak mi přijde paradoxní, že si může osvojit dítě člověk, který je sám, nesezdaný, a na druhou stranu na to nemá právo neheterosexuální sezdaný pár, který by mohl dítěti a celé rodině zajistit větší ekonomickou stabilitu.

Asi bych považoval za neúspěch, kdybych měl méně než v minulých prezidentských volbách. To by mě mrzelo, ale může se to stát. Volby beru vážně, chci zvítězit a na šance, které mi dávají průzkumy, nehledím. Už před pěti lety jsem byl označován za jednoprocentního nebo dvouprocentního kandidáta. Nakonec jsem patřil mezi největší překvapení. Teď jsem zase v jiné situaci. Mohu nabídnout politickou zkušenost, tehdy mi vyčítali, že jsem moc mladý, že nemám zkušenosti s politikou. Ale spojuji v sobě tu občanskost, tedy že jsem se dostal do politiky z aktivních občanů, skutečnou nezávislost a zároveň politickou zkušenost. To vlastně nikdo z kandidátů nesplňuje a je to mojí výhodou. 

Marek Hilšer (46)

• Narodil se v Chomutově.

• V červnu 1989 se rodina rozhodla emigrovat do Španělska, odkud se vrátila rok po sametové revoluci.

• Vystudoval mezinárodní vztahy a medicínu na Univerzitě Karlově.

• Mezi studiem na dvou fakultách odjel do USA, kde se živil jako kopáč, stěhovák nebo instalatér.

• V roce 2007 nastoupil jako pedagog a vědecký pracovník na 1. lékařskou fakultu v Ústavu biochemie a experimentální onkologie.

• V letech 2011 a 2012 se účastnil lékařské mise humanitární organizace ADRA, jako dobrovolník pracoval v lékařském zařízení v Keni.

• V lednu 2018 kandidoval na prezidenta, skončil pátý se ziskem 454 949 hlasů (8,83 procenta).

• Na podzim 2018 vyhrál v senátních volbách v Praze 2.

• Je ženatý, s partnerkou Monikou má čtyřletou dceru a ročního syna.