Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1971 Simon Kuznets kdysi prohlásil, že svět se dělí na „země vyspělé, země rozvojové, Japonsko a Argentinu“. Ty dvě země se totiž vymykaly obvyklému hospodářskému vývoji; Japonsko neuvěřitelným rozmachem po druhé světové válce a Argentina prokopáváním podlahy v suterénu kategorie nenaplněných očekávání.

Letos se Argentina prokopává opravdu důkladně. V době uzávěrky tohoto vydání týdeníku Hrot ji dělily jen dny od dalšího bankrotu. Od vyhlášení nezávislosti v roce 1816 to mělo být už podeváté.

A přitom to ještě celkem nedávno vypadalo tak nadějně. Před třemi lety vydala Argentina emisi stoletých dluhopisů s luxusní roční prémií 7,9 procenta a investoři jí div neutrhali ruce. Takový cenný papír se spekulativním ratingem se ale samozřejmě nekupuje proto, aby se dával pod peřinku čtyřem následujícím generacím. Spíše sázíte na to, že počáteční investice se při takovém výnosu vrátí za nějakých dvanáct let, a pokud v mezidobí země vydrží a dostane investiční rating, je zhodnocení potenciálně famózní.

Oškubaní supi

Jenže v tomto případě, zdá se, přestřelily dokonce i „supí fondy“, staří mazáci, kteří se živí skupováním pohledávek buď těsně před bankrotem od vynervovaných věřitelů, nebo až poté, co dojde k samotné „události nezaplacení“, případně vyjednávání o podobě restrukturalizace ve slepé uličce. Současná argentinská nabídka je mizerná: podle propočtů dostanou ti, kteří nakoupili nové emise při jejich úpisu, pouhých 32 procent, zatímco dluhopisy vydané výměnou za předchozí nesplacené série dosáhnou na cca 35 procent.

Miroslav Zámečník

Není divu, že vulture fondy nabídku zuřivě odmítly, protože za takových podmínek by utrpěly těžké ztráty i ti, kteří nakupovali s diskontem třeba 40 procent.

Jak to tedy v Argentině dopadne? Jako obvykle: nemilovaný Mezinárodní měnový fond přijde zemi opět na pomoc. Zvlášť když kromě obligátní otázky udržitelnosti zohlední i momentální situaci kolem pandemie covidu-19.

Postavte se do fronty

Argentina v tom nebude sama. Rozvíjejících se trhů, které po mnoha letech veselého zadlužování těžce postihl prudký pokles cen jejich exportních komodit, bude víc. Je to pestrá směs. Namátkou si další moratorium na splácení svých závazků udělil Ekvádor, což je země, která vstoupila do historie centrálního bankovnictví obzvlášť vynikajícím způsobem. Před 30 lety se rozhodla zvýšit produktivitu práce propuštěním přebytečných zaměstnanců. Za tím účelem jim ovšem nabídla odstupné ve výši 1,7násobku měsíčního platu vynásobeného počtem odpracovaných let. Stručně řečeno, produktivita nevzrostla, ale klesla, protože se všichni soustředili na jediné: jak se nechat vyhodit.

Tradičním klientem mezinárodních finančních institucí je také Egypt, který už požádal o nový záchranný balík od MMF – celých devět měsíců poté, co vyčerpal ten předchozí. Celkem registruje MMF téměř stovku zemí, které požádaly o finanční pomoc.

Rozvojové země na tom mohou být brzy opravdu velmi zle. Od ledna z nich stáhl zahraniční kapitál za zhruba 100 miliard dolarů. K průšvihu nemusí mít daná země ani vysoký dluh v poměru k HDP, stačí nevhodná skladba s vysokou závislostí na zahraničních věřitelích nebo výpadek vlastních příjmů a ne zrovna přesvědčivá hospodářská politika.

Astronomické rizikové prémie už mají i dluhopisy zemí, které byly druhdy označovány za cihly, z nichž se staví budoucnost; BRICS, BEMS a bůhvíjak se jim ještě říkalo.

Argentina jim všem prošlapává cestu. Ale nikdo jiný neumí tak dobře hrát s investory hru na příslib šťastných a výnosných zítřků a pak nezaplatit. Jak se říkávalo v žertu: „Argentina je a vždycky zůstane zemí budoucnosti.“ Kuznets by se pod to nejspíš podepsal. ×