Ostře sledovaní sledi. Dálkový obchod se sledi kvetl na Baltu už za vikinské éry. Sto let před narozením svatého Václava 

Sleď obecný byl odjakživa pro rybáře snadnou kořistí, protože se v době tření shromažďuje do mnohamilionových hejn. Rychle se sice kazí, ale po nasolení se z něho už ve středověku stal žádaný obchodní artikl, díky němuž kdysi vyrostla a prosperovala řada měst v čele s Kodaní či Amsterodamem.

Dálkový obchod se sledi byl ale pro Evropu zřejmě ještě důležitější, než se dosud soudilo. Obchodovalo se s nimi už v době Vikingů a o něco později se stali obětí nadměrného lovu. Plyne to ze studie publikované v prestižním vědeckém časopise PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences).

Autoři studie – archeolog James Barrett z Norské univerzity vědy a technologie, historická ekoložka Lane Atmoreová a evoluční biolog Bastiaan Star (oba z Univerzity v Oslu) – kvůli tomu analyzovali DNA ze sledích kostí nalezených v sedmi archeologických lokalitách v Polsku, Dánsku a Estonsku (datovaných roky 750 až 1600 n. l.) a výsledky porovnali s genetickou výbavou dnešních baltských sleďů.

Dávno vyjedení sledi

První zajímavý výsledek vydalo hned nejstarší do studie zařazené naleziště – obchodní osada Truso ležící v deltě řeky Visly na území dnešního Polska. Pozůstatky tamních sleďů totiž nepocházejí z blízkého okolí, ale z lovišť v západním Baltu, která jsou od Trusa vzdálena zhruba 400 kilometrů.

„Nález sleďů, se kterými se obchodovalo na velké vzdálenosti již v letech 800 až 850, je opravdu překvapivý,“ řekla časopisu Science jedna z autorů studie Lane Atmoreová. V té době ještě střední, východní a severní Evropa žila v hlubokém „temnu“, města prakticky neexistovala a existenci dálkového obchodu se sledi nikdo moc nepředpokládal.

Nálezy z mladších lokalit zase svědčí o tom, že už ve středověku a v raném novověku rybáři baltské sledě nadměrně lovili. Vědecký tým byl díky důkladně provedené analýze rybí DNA schopný rozdělit baltské sledě do čtyř populací – dvě z nich se vytírají na podzim v centrálním a západním Baltu a dvě další na jaře v centrálním Baltu a severních mořských zálivech.

Lidé si odjakživa více cenili urostlejších „podzimních“ sleďů než jejich menších „jarních“ bratranců. Už ve středověku se tedy zaměřovali hlavně na jejich lov, a podzimní populace proto začaly od 16. století mizet.

Dodejme, že dnes se komerčně vyplatí lovit jen „nedomrlé“ jarní sledě, ovšem ani těch už dávno není tolik, kolik jich kdysi bývalo.