Do role jedné z hlavních budoucích alternativ fosilních zdrojů pasoval solární energii už loňský evropský klimatický plán Fit for 55. Obnovitelné zdroje po­dle něj měly v Evropě do konce desetiletí pokrýt dvě pětiny spotřeby.

Ruské napadení Ukrajiny a akutní potřeba nahradit (nejen) při výrobě elektřiny zemní plyn z Východu dodávají celé věci nový impulz. Ke klimatickému argumentu pro usilovnou výstavbu fotovoltaických elektráren se přidává také argument geopolitický, momentálně možná ještě silnější.

Pokud ale hovoříme o energetické závislosti na nedemokratických režimech, ve fotovoltaice je Evropa na nejlepší cestě přejít z ruského deště pod čínský okap. Dosavadní výsledky snah o evropskou solární renesanci, která by vrátila výrobu panelů „domů“, jsou zatím kapacitně nedostačující pro pokrytí našich potřeb.

Solární nesoběstačnost

Solární panely by měly do deseti let pokrýt asi pětinu evropské spotřeby. Loni se ale slunce zasloužilo – při zprůměrování lepších letních a horších zimních měsíců – o výrobu jen asi pěti procent elektřiny.

V roce 2021 v zemích EU přibylo 25,9 gigawattu nových solárních elektráren a celková kapacita dosáhla zhruba 165 gigawattů. Podle analýzy asociace SolarPower Europe bude pro splnění cílů potřeba, aby se do roku 2025 produkce fotovoltaik zdvojnásobila a na konci desetiletí dosáhla kolem 670 gigawattů.

Z čísel je patrné, že aby se solární energie stala očekávaným příspěvkem evropského energetického mixu, bude se muset tempo nových instalací v Evropě zdvojnásobit v průměru na padesát gigawattů ročně. Právě tady ovšem naráží argument o solárním odpoutání se od závislosti na nedemokratických režimech.

Evropa ani dnes není zdaleka soběstačná, natož aby uměla uspokojit ještě vyšší poptávku. Většina nových panelů pochází z Asie, plné tři čtvrtiny konkrétně z Číny. Firmy ze zemí Unie dnes umějí vyprodukovat ročně panely o kapacitě maximálně deset gigawattů. Ani kdyby veškerou produkci přesměrovaly na domácí trhy, moc by to nezávislosti nepomohlo. V evropských firmách se často montují jen komponenty dodané – z Číny.

Čínský monopol

Ke cti Evropské komisi budiž připsáno, že si potenciální hrozbu přechodu z energetického područí jedné totalitní země k jiné – možná ještě horší – uvědomuje.

Letos na jaře Brusel vydal rozsáhlou aktualizovanou analýzu o strategické závislosti Evropy v různých oblastech. Jednou z nejobsáhlejších kapitol je právě ta o oblasti fotovoltaiky. Její závěry jsou jasné: na rozdíl od větrné energie, kde je Evropa relativně soběstačná, jí ve výrobě solárních technologií ujel vlak.

Co se týče samotných solárních panelů, studie konstatuje, že Evropa je největší světový importér. V roce 2020 se do zemí Evropské unie dovezly fotovoltaické technologie zhruba za osm miliard eur. Znepokojující je struktura solárního importu: tři čtvrtiny pocházejí z Číny. S velkým odstupem následují další asijské země – Malajsie (šest procent), Japonsko (čtyři procenta) a Jižní Korea (tři procenta). Shrnuto, drtivá většina energie vyrobené ze slunečního záření má v Evropě původ v technologiích z Asie.

Analýza pokračuje do detailů, které vypadají ještě pesimističtěji. Závislost se neomezuje „jen“ na finální výrobky, ale týká se celého dlouhého, komplikovaného výrobního řetězce fotovoltaických technologií.

Při určité míře zjednodušení se dá tento řetězec rozdělit na čtyři hlavní části: výrobu polykrystalického křemíku, jeho navazující zpracování, výrobu solár­ních článků a nakonec celých modulů. Analytici Evropské komise spočítali, že Čína dominuje všem čtyřem, a to s podílem na světovém trhu od sedmdesáti do 96 procent. „Velmi vysoká závislost na jediné zemi vytváří významná rizika narušení dodávek, a tím i zavádění fotovoltaiky v EU,“ varuje studie.

Důvod k optimismu?

Na konci letošního března proběhla v Bruselu konference o solární energii, na níž vystoupili i zástupci Evropské komise. Hlavní téma bylo jasné: nutnost návratu výroby fotovoltaiky do Evropy, aby se z ní opět po letech stala solární velmoc, i co se samotné produkce technologií týče. „Potřebujeme přivést výrobu zpět do Evropy a Komise je připravena udělat vše, co je třeba, aby se to stalo,“ prohlásila eurokomisařka pro energetiku Kadri Simsonová z Estonska.

Pozorný posluchač zpráv z Bruselu musel mít při těchto slovech pocit déjà vu. Podobná totiž zazněla už na summitu v roce 2021. Co se od té doby změnilo? Během loňského roku se na poli evropského solárního průmyslu přece jen odehrálo několik zajímavých událostí, které dávají důvod k mírnému optimismu.

Například německá firma Meyer Burger v uplynulém roce otevřela dva výrobní závody s roční výrobou solárních článků a modulů o kapacitě 0,4 gigawattu. Díky rozsáhlým investicím by navíc už v příštím roce měla produkci zvýšit na 1,4 gigawattu. Navyšování výroby plánují také norské společnosti Norwegian Crystals nebo NorSun.

Britská společnost Oxford PV zase dokončila výstavbu nového závodu v Brandenburgu, jehož linky mají začít naplno fungovat ještě letos. V tomto roce má začít vyrábět také německá firma NexWafe, která získala významnou investici od globální skupiny Reliance. Díky postupnému zvyšování výroby má do roku 2025 dosáhnout roční produkce fotovoltaiky o kapacitě tří gigawattů.

Asociace SolarPower Europe, sdružující přední firmy z oboru, odhaduje, že díky novým investicím by se evropská produkce solárních technologií měla do roku 2025 zvýšit na dvacet gigawattů ročně – tedy zhruba na dvojnásobek té dnešní. Ani to sice zdaleka nepokryje evropské potřeby, jde ale o důkaz, že evropský průmysl začíná brát fotovoltaiku opět vážně. Investice však bude nutné ještě podstatně zvýšit.

Recyklací k soběstačnosti

Avšak i v případě, že se podaří urychlit evropskou solární renesanci a osamostatnění ve výrobě solárních panelů a jejich komponent, může Evropa narazit. Jak upozorňuje i zmiňovaná analýza Evropské komise, kromě výrobní soběstačnosti chybí Unii i soběstačnost surovinová.

Hned u několika kovů využívaných při výrobě panelů je evropská závislost na dodávkách z ciziny dokonce stoprocentní – například u molybdenu, boru, fosforu nebo telluru. Výrobci fotovoltaik také dovážejí kolem osmdesáti procent „neevropského“ stříbra, dvě třetiny zinku a surového křemíku a více než polovinu niklu nebo oceli.

Zdroje jednotlivých nerostných surovin jsou sice – na rozdíl od solárních meziproduktů – více diverzifikované, u mnoha z nich se ale opět objevuje Čína, a to přímo jako producent, případně dovozce kovů z afrických „kolonií“. A nejen to, třeba u niklu nebo hliníku navíc patří mezi klíčové producenty Rusko.

Evropští výrobci fotovoltaiky po­dle Komise hledají alternativy a možné náhradní materiály a zároveň se snaží minimalizovat spotřebu důležitých surovin při výrobě. To samo o sobě ale nebude stačit.

A jiná řešení? Evropská komise se uklidňuje tím, že devadesát procent materiálů z vysloužilých solárních panelů bude možné do roku 2050 recyklovat a používat znovu. V té době by na starém kontinentu mělo být k dispozici šedesát až 78 milionů tun fotovoltaického odpadu, který pokryje potřebu surovin. Otázkou ale zůstává, co bude do té doby a zda solární recyklační „perpetuum mobile“ opravdu zajistí Evropě soběstačnost.