Hlavní tváří vykastrované ruské diplomacie zůstává Sergej Lavrov. Padesátiletá diplomatická kariéra sedmdesátníka s gruzínskými kořeny spěje k hořkému konci. I když je Lavrov nejdéle působícím ministrem zahraničí Ruska od rozpadu Sovětského svazu, Putin si jej vybral už v roce 2004, jeho diplomatická prestiž je na mezinárodní scéně nicotná. Spíše je trpěnou tragikomickou figurkou kremelského režimu.

Lavrov slouží jako poskok ruského diktátora, jenž excelentně zvládá umění bezostyšně lhát o ruských motivech války na Ukrajině a tváří se, že jeho země je stále mocným globálním hráčem, který bude rozhodovat o směřování celého světa. Lavrov naposledy vyrukoval s tvrzením o vytvoření nového světového řádu bez Spojených států.

Každopádně v samotném Kremlu má minimální vliv na to, jak se bude v geopolitických otázkách rozhodovat jeho „pán“, strůjce největší války v Evropě od porážky nacistického Německa. Na jeho místo nastoupili lidé z vojenského, bezpečnostního a zpravodajského prostředí, takzvaní siloviki. Jejich vliv roste už od anexe Krymu v roce 2014, která Putinovi prošla bez razantnější reakce světa.

I když se spekuluje o tom, že Lavrov chtěl opakovaně z postu odejít, také kvůli tomu, že o rozhodnutí zaútočit na Ukrajinu v únoru 2022 nevěděl, stále dělá ruskému diktátorovi stafáž. 

Zajatec Putinova systému

Šéf ruské diplomacie byl ještě před invazí považován i západními diplomaty za velmi chytrého a efektivního šéfa diplomacie, který dokáže mít respekt u zahraničních partnerů. Každopádně si nepřál vyostřený konflikt s celým Západem, který jednotně podporuje Ukrajinu.

„V některých ohledech by se dal nazvat zajatcem systému, i když je těžké cítit nějaké zvláštní sympatie k někomu v jeho pozici,“ lapidárně popsal jeho současné postavení Mark Galeotti, londýnský politolog a autor knihy Putinovy války: Od Čečenska k Ukrajině.

I když připouští, že je v diplomacii běžné „lhát za svou zemi“, záleží také na tom, jakou cenu za to špičkový úředník zaplatí. V případě ruského ministra je cena extrémně vysoká, protože důvěryhodnost Lavrova je prakticky nulová. Vrcholní politici se odmítají s ním i vyfotit, jak se ukázalo na summitu zemí G20 loni v červenci na Bali.

Člověk, který byl dříve titánem mezinárodní diplomacie a dokázal být okouzlující, pokud se to hodilo, je nyní terčem posměchu, dodal Galeotti pro americký Newsweek. Už není schopen definovat směr, jakým se Putin vydává.

Zahraniční politiku Ruska ovládají zájmové skupiny

Ruskou zahraniční politiku neurčuje ministerstvo zahraničí, ale různé zájmové skupiny. V případě Sýrie to je ruská armáda, ve Venezuele zase prosazuje své zájmy Rosněfť. Šéf bezpečnostní rady Nikolaj Petrušev definuje vztahy Kremlu k Balkánu. Lavrovovi a spol. zůstává například Afghánistán, vyjmenovává uznávaný odborník na Rusko Galeotti. 

Rizikový analytik ze S&P Global Market Intelligence Alex Kokčarov, pocházející z Běloruska, potvrdil, že Lavrov byl zcela vynechán při rozhodování o útoku na Ukrajinu s úmyslem dobýt Kyjev. Navíc bylo toto rozhodnutí učiněno proti jeho doporučením. Pro šéfa ruské diplomacie to ale není nic nového, ani o plánech anexe Krymu neměl ponětí.

Analytik neziskové organizace Crisis Group Oleg Ignatov, který vystudoval v Moskvě politologii a filozofii, popsal úlohu ruského ministerstva zahraničí jako „tiskovou službu Kremlu“. Lavrov nicméně umí pořád velmi přesvědčivě lhát o nutnosti posílení multilaterálního světa, kde budou mít minimální roli Američané. Tento koncept geopolitiky má stále velký úspěch na jižní polokouli, zejména na africkém kontinentu. 

Nicméně pokud by opravdu Lavrov nechtěl nic mít se svým „oblíbeným diktátorem“, už dávno by opustil ruskou diplomatickou loď, poznamenal Boris Bondarev, bývalý ruský diplomat mise OSN v Ženevě. Jako jeden z mála ruských diplomatů loni v květnu na svůj post rezignoval, aby vyjádřil nesouhlas s válkou na Ukrajině.

„Putinova agresivní válka s Ukrajinou a vlastně s celým západním světem je nejen zločinem proti ukrajinskému lidu, ale pravděpodobně i nejtěžším zločinem proti ruskému lidu,“ napsal v rezignačním dopise.

Galeotti varoval před tím, že třiasedmdesátiletý Lavrov může ve funkci zůstávat i proto, že by svou rezignací vyslal signál ruskému prezidentovi, že má také skončit. A to by mohlo být velmi nebezpečné. V současném Rusku je rezignace na vysoký státní post riskantním krokem, který může mít pro daného úředníka fatální následky.