V roce 1947 načrtl sir Cyril Radcliffe, britský úředník sloužící v Indii, několik důležitých čar – zanedlouho se staly novými státními hranicemi. Rozdělily Indii na tři části; ta prostřední se měla nadále jmenovat Indie a měli ji obývat převážně hinduisté, západní kus dostal název Pákistán a východní kus nepřekvapivě Východní Pákistán (později přijal název Bangladéš); ty se staly domovem tamních muslimů. Od té doby se zažilo, že Indové s Pákistánci nemohou najít společnou řeč, řečeno zdvořile. 

Rozdíly najdete i jinde. Zatímco indická diaspora je po židovské v západním korporátním světě druhou nejúspěšnější, seznam skvělých Pákistánců tvoří jaderný fyzik Abdul Kádir Chán (jehož nárok na slávu spočívá v tom, že pomohl Severní Koreji získat jadernou zbraň) a jeho jmenovec Imram Chán (napřed hrál dobře kriket a poté byl podprůměrným premiérem).

Oba národy tradici dostály i minulý týden, ačkoli v obráceném gardu. Hlavní role obsadili Rishi Sunak, britský ministerský předseda (vnuk indických imigrantů), a Humza Yousaf, čerstvě zvolený šéf separatistické Skotské národní strany (syn pákistánských imigrantů). I tady šlo o rozdělení země, tentokrát jejich nové vlasti; i zde se Ind a Pákistánec vůbec neshodli; a i tentokrát si Pákistánec získal více ostudy než čeho jiného.

Šlo o to, že nový šéf skotských nacionalistů přišel s radikální agendou odtržení Skotska od Spojeného království, děj se co děj. Řekl, že okamžitě požádá britskou vládu, aby mu dovolila uspořádat nové referendum o skotské nezávislosti. (To poslední proběhlo v roce 2015.)

V řadách stoupenců unie vyvolalo jeho zvolení do čela skotských separatistů úlevu. Yousaf je mezi Skoty neoblíbený (je dokonce méně populární než jeho poražená vnitrostranická soupeřka Kate Fosterová). Má pověst arogantního politika, jenž zároveň „není nejostřejším nožem v šuplíku“, jak se o jeho intelektu kousavě vyjádřil jeden poslanecký kolega.

Při premiérovém parlamentním vystoupení v roli skotského prvního ministra Yousaf podezření potvrdil. Nezávislost jeho nové vlasti mu ležela na srdci tak důsledně, že neřekl dohromady nic jiného, ať už o referendu byla řeč, či nikoli. Vzhledem ke kombinaci dvou půvabných přízvuků angličtiny, skotského a jihoasijského, to znělo nejspíš jako neustále opakované „tetpótre bůjeme nézavis lóstvic nez kdijyndi“. Komentátoři na obou stranách sporu se shodli, že zastáncům unie se Yousafovým zvolením velmi ulevilo. (I proto, že jeho oponentu Sunakovi ve Westminsteru stačilo neříkat dohromady nic.)