Italské volby ovládla středopravicová koalice v čele s Bratry Itálie a jejich kandidátkou na první ženu premiérku Giorgiou Meloniovou, již ovšem čekají prakticky nesplnitelné úkoly. Ve čtyřsetčlenné Poslanecké sněmovně má vítězná pravicová koalice 237 a v ­Senátu 115 hlasů. Ale kdo vlastně bude Itálii vládnout?

Nejslabší součástí čtyřčlenné koalice je následovník pravého křídla druhdy nejsilnější Křesťanské demokracie s názvem Noi Moderati (NM). Ve volbách však získal jen sedm poslanců a dva senátory a jako zbytná část koalice bude hrát okrajovou roli.

Podstatně silnější je Berlusconiho Forza Italia (FI), která nyní kontroluje 45 poslanců a 18 senátorů. Oproti minulým volbám si vcelku významně pohoršila. Navzdory Berlusconiho politickému stylu i jeho skandálům se však právě k FI upínají naděje části evropských politických elit, které věří v její umírňující efekt, prvek kontinuity vládnutí i ve zkušenosti jejích exministrů.

Co se Salvinim?

Druhou nejsilnější formací vznikající vlády je Liga se 66 poslanci a 30 senátory. Ta navazuje na Ligu severu, od osmdesátých let reprezentující významnou část severoitalských voličů, kteří se ne­úspěšně dožadují rozpočtové autonomie bohatší části země.

Nejvýraznějším politikem Ligy je exministr vnitra Matteo Salvini, který proslul bojem proti nelegální imigraci. Jeho zbytnělé ego a metody politické práce, pro něž si od listu Financial Times vysloužil označení „archetyp moderního evropského populisty“, jej však zavedly do izolace a ke ztrátě pozic.

Salviniho ambice vrátit se zpět na „Viminale“, kde sídlí ministerstvo vnitra, dělají velké vrásky všem koaličním partnerům. Ačkoli byl zproštěn viny v imigrační kauze, která mu hrozila až třicetiletým vězením, je pro významnou část evropských politiků červeným hadrem.

Bratři Itálie

Bratři Itálie (Fratelli d’Italia; FdI) oproti minulým volbám skoro šestinásobně posílili a se svými 119 poslanci a 65 senátory se stali bezkonkurenčně nejsilnější stranou celého bloku.

Právě oni jsou však předmětem největších obav za hranicemi Itálie. Označováni bývají za krajní pravici nebo neofašisty. Předhazována jim je jejich ideová, organizační i personální provázanost s italským (post)fašismem, který reprezentovala dvě uskupení – Italské sociální hnutí a na něj navazují Národní aliance.

Ačkoli FdI své kořeny nemohou zapřít, nálepku neofašistů vehementně odmítají. A poukazují při tom na svůj program, strukturu svého elektorátu nebo třeba na příslušnost k Evropským konzervativcům a reformistům, k nimž náleží i česká ODS nebo polské PiS.

A skutečně, podíváme-li se do programu FdI, vidíme národní konzervatismus a hodně zbytnělý tradicionalismus. Můžeme spatřit euroskepticismus i řadu populistických prvků. Ale vidíme tu také dost jednoznačnou podporu Ukrajiny v konfliktu s Ruskem.

Střet s realitou

Největším problémem středopravicové vlády bude střet jejích plánů a slibů s realitou. Třetí ekonomicky nejsilnější země eurozóny i celé Unie se totiž potýká nejen s celoevropskými ekonomickými, energetickými a bezpečnostními trabli, ale i se stále více se rozevírajícími nůžkami mezi severem a jihem, bohatými a chudými i jednotlivými generacemi.

V této souvislosti mnozí poukazují na malou kompetenci nových, mnohdy naprosto nezkušených ministrů, ale i samotné budoucí premiérky Giorgii Meloniové řešit reálné problémy a nepřidělat nějaké nové.

Meloniová na tuto výtku odpovídá, že ona sama už jednu ministerskou zkušenost má z doby, kdy byla ministryní mládeže v Berlusconiho posledním kabinetu. A vědoma si handicapu svých lidí i koaličních souvislostí, hodlá některá klíčová ministerstva svěřit do rukou zkušených harcovníků z FI nebo stojících mimo stranické struktury. Hodně skloňováno je například jméno bývalého šéfa italské centrální banky Fabia Panetty nebo bývalého místopředsedy Evropské komise Antonia Tajaniho.

Itálii rozhodně čeká nová zkušenost. Evropanům nezbývá než Italům, ale i sobě samým přát, aby to byla zkušenost pozitivní. V sázce je opravdu hodně.