Že máme vládu, na jejíž nakládání s našimi penězi je třeba se dívat jako na děti, které voliči poslali hrát si se sirkami do stohu, víme dávno. A růst nákladů na provoz státu i masivní expanzi mandatorních výdajů krytých mimořádnými příjmy v době masivního růstu ekonomiky jsme zažili v posledních letech v dostatečných dávkách. Že dluh poroste, přestože daňová kvóta je rok od roku vyšší, bylo jasné.

Málokoho ale napadlo, že Andrej Papandreu Babiš a Jana Venezuela Maláčová v tom stohu fakt začnou těmi sirkami škrtat a rozhazovat je kolem sebe. Souhrn všech dalších výdajů a snižování daní od masakru na dani z příjmu, přes zrušení daně z převodu nemovitosti až po brutální navyšování úhrad zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce činí bratru 150 miliard korun, tedy skoro tři procenta HDP v podobě strukturálního, tedy na vývoji ekonomiky nezávislého deficitu veřejných financí. Toho strukturálního deficitu, který se socani s Babišem zavázali v roce 2014 udržovat po evropském vzoru pod půl procentem HDP podle takzvané dluhové brzdy. To byl fakt dobrý vtip.

Jenže ratingové agentury se tomu moc smát nebudou. Česko čeká snížené hodnocení spolehlivosti, které nejen prodraží dluhy státu, ale především přivře dveře k financování tuzemským firmám a sníží investiční apetit přicházejícího zahraničního kapitálu, což je pro budoucí vývoj ekonomiky zásadní. Prostě sedíme na skluzavce a po té se jezdí výhradně směrem shora dolů. Méně investic soukromých i státních, vyšší nezaměstnanost, nižší daňové příjmy státu, vyšší dluhy. A furt dokola.

Nejhorší je, že na tom nic nezmění ani to, pokud by volby v příštím roce zázrakem vyhrála opozice, jak je zřejmé z chování jediné opoziční strany, od níž by člověk očekával konzervativní střídmost a rozpočtovou odpovědnost. ODS s velkým nadšením podporuje nesmyslné daňové změny a sama mnohé další navrhuje v domnění, že pravicovost je nepřímo úměrná míře zdanění a to úplně stačí.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Pavel Páral